Ludmila Zemanová vyrůstala doslova uprostřed filmového kouzlení. Jako dcera režiséra Karel Zeman trávila dětství v ateliérech plných loutek, kulis a trikových zařízení, kde sledovala vznik záběrů, které později obdivoval celý svět. „Filmové studio pro mě bylo pohádkovým světem,“ vzpomíná. „Fascinovalo mě, když jsem měla možnost dívat se v projekci na denní práce animovaného filmu a vidět, jak dřevěné loutky z dílny najednou na plátně ožívají.“
Po maturitě chtěla pokračovat ve studiu, a to na FAMU nebo UMPRUM, ale otec ji poslal rovnou do praxe. Tehdy to nesla těžce, dnes to považuje za klíčový moment svého života. „Zpočátku jsem se na něj hodně zlobila, ale dnes jsem mu za to velmi vděčná. Naučila jsem se, jak dělat film a získala jsem mnoho důležitých životních zkušeností.“ Právě tehdy si osvojila zásadu, kterou se řídí dodnes: „Nebát se začít s něčím novým, přijít s originálním příběhem, který má univerzální myšlenku a zároveň unikátní výtvarný projev.“
K první velké příležitosti se dostala nečekaně, když její otec musel na operaci očí. Aby jeho tým nepřišel o práci, natočila s kolektivem večerníčky pro tehdejší televizi. „Zaměstnanci jeho dílny nemohli zůstat bez práce, protože by přišli o prémie k výplatě,“ vysvětluje. Mladá autorka tak převzala odpovědnost za celý štáb a poprvé si naplno vyzkoušela roli režisérky.
Odstěhování do Kanady
V roce 1984 odešla do Kanady se svým mužem a dětmi, zatímco její rodiče zůstali v Československu. Nejtěžší pro ni bylo právě tohle odloučení. „Opustit rodiče a domov,“ popisuje stručně okamžik, který jí změnil život. Začátky byly složité, ale pomohla jí vstřícnost místních lidí. Inspiraci pak našla v kanadské přírodě a kultuře původních obyvatel. Její animovaný film o ekologické hrozbě zaujal výtvarným stylem i silným poselstvím. „Chtěla jsem, aby děti na celém světě poznaly jejich kulturu a zároveň si uvědomily, jak důležité je přírodu chránit a respektovat.“
Zásadní osobní impuls přinesla smrt otce, na jehož pohřeb se kvůli emigraci nedostala. Útěchu našla ve starověkém Eposu o Gilgamešovi. „Byla jsem zoufalá a ztratila jsem v něm nejen učitele, ale i nejlepšího přítele,“ říká o otci. Příběh o hledání nesmrtelnosti ji oslovil natolik, že ho převedla do obrazové podoby pro děti. „Rozhodla jsem se převést Gilgamešův příběh do podoby obrázkových knih tak, aby mu mohl porozumět opravdu každý, i malé dítě.“
Na svého otce vzpomíná jako na silnou a citlivou osobnost zároveň. „Měl v sobě jistotu a vnitřní sílu, kterou na mě přenášel. Měl úžasný smysl pro humor a přitom byl velmi citlivý,“ popisuje. Společně s dcerou se později podílela na vzniku Muzeum Karla Zemana a při práci znovu procházela jeho kresby, scénáře i filmové materiály. „Tato práce mi připomněla, že se od něj mám stále co učit.“
Muzeum Karla Zemana
I když většinu života tráví v zahraničí. Do České republiky i do její metropole se ráda vrací a vnímá ji jako „krásné, romantické a pohádkové město“, které dokáže probouzet fantazii podobně jako otcovy filmy. Právě tady dnes sídlí i Muzeum Karla Zemana, u jehož vzniku stála se svojí dcerou a kde se návštěvníci mohou dozvědět víc jak o jejím životě, tak o tvorbě jejího otce. Při přípravách procházely tisíce kreseb, scénářů a fotografií a znovu si připomínaly šíři i detailnost jeho práce. „Tato práce mi připomněla, že se od něj mám stále co učit,“ říká a těší ji, že v srdci Prahy mohou návštěvníci z celého světa objevovat kouzlo jeho filmové imaginace.
Dnes se víc než vlastním novým projektům věnuje restaurování jeho filmů a jejich digitalizaci. Těší ji, že její knihy i otcovy snímky dál slouží dětem po celém světě. „Tak jak si tatínek vždy přál, jeho umění přináší zábavu a potěšení i další generaci mladých diváků.“ V době plné technologií podle ní roste význam fantazie. „Estetické umění a fantazie jsou v dnešní složité době pro mladé lidi důležitější než kdy jindy.“
