Paní Evo, je tady nový rok a k němu patří nové začátky a předsevzetí, nová nedechnutí. Vy za sebou máte velmi čerstvou ztrátu manžela a celoživotního parťáka. Svůj život v podstatě znovu skládáte a uspořádáváte. Jak se vám to daří?
Můj drahý muž zemřel v září, ale mně se zdá, že čas se v tomto případě chová velice nestandardně, protože mám pocit, jako by to bylo už dávno, jako bych tuto strašnou zkušenost měla uloženou hluboko v duši odjakživa. Při rozloučení s manželem mi blízká kamarádka řekla: »Vítej v novém životě«, a tak to myslím je. Vše, co jsem žila doteď, je jinak.
Učím se žít sama se vším všudy. Postarat se sama o sebe ve všech ohledech, nejen v těch každodenních pracích, jako je zatápění v kamnech, vynášení popela, drobných opravách, zařizování »mužských« záležitostí všeho druhu, ale především přetrvávající samoty, která na mě doléhá především večer.
Jakými krůčky jdete?
Nejsem člověk, který snadno pláče, patřím mezi tvrdé ženy, které navenek nedávají najevo svou bolest. Snažím se přežít každou další hodinu, každý další den, každý další týden s vírou, že jednoho dne budou vzpomínky už jen láskyplné, ale už nikoliv drásavé. Nevyžívám se v bolesti a hledám každý den něco, z čeho mohu čerpat radost z toho, že jsem dosud naživu, že dýchám, vidím, slyším, mohu se najíst, mohu se dotýkat světa okolo.
Co vám dokáže alespoň trochu rozjasnit dny? Co by mohlo pomoci i čtenářům, kteří prožívají podobnou ztrátu a bolest.
Mám své tři opěrné body, které mi pomáhají nerezignovat, nezahořknout, neztratit sama sebe a svou osobní sílu. Prvním je silná víra, že vše je dočasné. Pomine vše, co vzniklo. Nejen my sami, naše životy, naše domy, naše vztahy, ale i naše bolest. Vše je v neustálém pohybu a vše se vyvíjí, nic nezůstává stejné. Druhým bodem je cílené vyhledávání toho, co mi dělá radost, ať je to cokoliv. Dobrý film, procházka v lese, setkání s přáteli, hudba, dobré jídlo nebo klidně nová rtěnka.
Už nedělám nic, co mi přináší nepohodu, a v tom, co udělat musím, se snažím najít něco pěkného a smysluplného. A naposledy je to uvědomění, že vše, co smysly vnímáme, je iluzorní, je to jen produkt naší mysli a naše mysl může skutečnost okolo nás tvarovat svým přístupem k ní, svým postojem a porozuměním.
Jaké další kotvy ve svém životě máte?
Určitě to je rodina, mé tři báječné děti a pět vnuček. A samozřejmě přátelé, bez kterých bych tohle přetěžké období sotva zvládla. Nesmím zapomenout na živou přírodu, která je pro mne odjakživa prostředím, kde se cítím nejlépe, kde snadno dojdu k pochopení toho, že vše okolo nás je živoucí a vzájemně propojené, že vše je stvořeno z jediné matérie a prodchnuto stejným duchem.
Říká se, že v nouzi poznáš přítele... Potvrdilo se vám toto přísloví?
Ano, beze zbytku. Nejsem asijediná, koho v krizi překvapilo, kdo je skutečný přítel, a kdo se jen tak tvářil, kdo skutečně nemyslí jen na sebe a kdo žije to, co říká. Takoví lidé jsou vzácní a já mám to štěstí, že jich je mezi mými přáteli většina.
Máte za sebou vydání devíti kuchařek, také vydání knihy Rok ve Svatojánu a naposledy jste vydala Svatojánský deník. Chystáte se opět psát?
Ano, psaní je, vedle výtvarného projevu, mou přirozeností. Mám nabídky na dvě nové knihy a moc se těším na práci na nich a sama bych chtěla dopsat druhý díl svého románu Kolčava, který mám rozepsaný. Kuchařku už se ale psát nechystám, trh je skvělými kuchařkami přesycený.
Zároveň malujete. Povězte k tomu prosím víc...
Maluji vlastně od mládí, dříve jsem používala výhradně olej na desce, dnes dávám přednost pestrým akrylovým barvám a plátnu. Mé obrazy jsou magickými, snovými abstrakcemi, často zobrazuji ptáky a jiná, mnohdy fantastická zvířata a rostliny. Témata mých obrazů se rodí ve snech a působí na mě výrazně léčivě při práci samotné i po jejich dohotovení.
Pojďme ještě k tomu vaření. U vás doma ve Svatojánu pořádáte kuchařská setkání. Co je jejich náplní?
Vařím vždy ze surovin, které jsou sezonní a z většiny i lokální. Značná část z nich pochází přímo z naší zahrady. Součástí je hodně povídání, domácí, přátelská atmosféra, prohlídka zahrady, vyprávění o bylinách, různých postupech v kuchyni, jako je třeba pečení kváskového chleba, kvašení, výroba bylinných olejů a podobně. Nedokážu se chovat odtažitě a profesionálně, spíše jako kamarádka. Zatím si nikdo nestěžoval, naopak, ženám se tenhle přístup líbí a považují ho za autentický a osvěžující. A to mi dělá velkou radost. Z takových setkání vzniklo hned několik přátelství a jsem za ně vděčná.
Nově od ledna plánuji zařadit do setkání nejrůznější další aktivity, jako je výroba bižuterie z přírodních kamenů nebo klokočí nebo příprava domácí kosmetiky. Pokud to podmínky dovolí, chtěla bych zkusit i minikurz malby.
Co byste si v novém roce moc přála najít?
Nějaké velké, krásné a radostné překvapení!
Evin hřejivý domácí recept na palačinky
Naprosto luxusní záležitost jsou čokoládové palačinky. Aby palačinky zůstaly měkké, přikryjte je na nějakou dobu mísou nebo je i s talířem strčte do studené trouby, než je potřete náplní a zatočíte, jinak praskají. Ale na chuti jim to nic nevezme.
Postup: Do hluboké nádoby nalijeme 400 ml rostlinného mléka, 60 ml dobrého oleje (třeba panenský slunečnicový) a lžíci medu. Rozšleháme metličkou a postupně zašleháme špetku soli, lžičku kypřicího prášku, 20 g kakaa, 250 g celozrnné špaldové mouky a nakonec 75 g nasekané hořké bezmléčné čokolády. Těsto lijeme na nepřilnavou pánev vytřenou olejem a smažíme po obou stranách.
Z tohoto množství dostanete 6 palačinek. Kelímek rostlinného jogurtu rozmícháme se lžící jahodové zavařeniny, potřeme palačinky a smotáme je. Můžeme zdobit ovocem, teď v zimě nejspíš mraženým. Já měla z léta uložené voňavé lesní jahůdky.
Velký horoskop na rok 2026: Zjistěte, co vás čeká v lásce, práci i financích Videoredakce ženských webů
