Mrazivá zpověď zasloužilého estábáka: Brutální výslechy, lži, intriky, udávání

Píše se rok 1969 a jeden z „vojáků“ StB pan P. T. (69) sedí v kavárně a pozoruje skupinu lidí, kteří by podle informací měli být napojeni na disidenty, říkalo se jim „nepřátelé socialistického zřízení“.

Jeho práce pro Státní bezpečnost by se v dnešní době dala nazvat špionážní. Každý den seděl poblíž stolu svého „cíle“ a čekal na sebemenší kontakt.

„Akce trvala několik měsíců a vše muselo probíhat pozvolna a nenuceně, abych svou přítomností nevzbudil podezření. To znamená, že jsem tuto restauraci navštěvoval ve stejný čas jako oni a postupně se s objekty svého úkolu seznamoval. Musel jsem zkrátka získat jejich důvěru,“ vypráví o své práci deníku Aha! pan P. T.

Nejdůležitější v této práci byla trpělivost. Pozvolna získávat jejich důvěru a nevyvolat v nich sebemenší podezření. „Nejdřív jsem seděl třeba o několik stolů dál, aby mě zaznamenali, zvykli si na můj obličej a postupnými krůčky se dostával do jejich blízkosti. Po čase jsme se třeba na dálku pozdravili pokynem hlavy, na toaletě prohodili pár běžných frází a později jsem si už sedl blíže k jejich stolu. Nenásilně si zvykli na to, že tam patřím, narůstala i vzájemná komunikace,“ vysvětluje deníku Aha!.

Když pan P. T. naváže kontakt, musí získat kýžené informace. Dělá, že je jedním z nich. Mluví stejně, chová se stejně.

„Trpělivost přináší ovoce, ty postupy byly celkem osvědčené. Během úkolu jsem se dostal až mezi ně, hovořil jsem na jejich vlně a tak si získal jejich důvěru.“

Se svými objekty se spřátelí a schází se s nimi, dokud nedostane to, co potřebuje. Až z nich vytáhne maximum, už se tam nevrátí. Místo sebe pošle své kolegy, kteří je zatknou a odvedou do Bartolomějské ulice.

„Jednoho dne jsem už nepřišel, oni byli zatčeni a předvedeni k výslechu. Akce zdárně skončila.“

Jedna akce pro špiona StB končí a další začíná. Při akcích si pan P. T. opakuje dokola jednu větu, kterou se učil ve škole: Když chceš v této zemi spokojeně žít, musíš pro ten režim také něco udělat. Při splňování úkolu musí jít city stranou. Mohlo by se přihodit, že mu objekt jeho práce bude sympatický, ale to se v této práci nesmí stát.

Pan P. T. měl všude síť svých informátorů, kteří mu dávali tipy, kde by se disidenti nebo lidi na ně napojení mohli scházet.

„Většinou to byli lidé, do kterých by to nikdo neřekl. V restauracích mezi číšníky, v kancelářích i na jiných pracovištích. Také když měl někdo nějaký škraloup, snažili jsme se toho využít. Třeba když si někdo odpykával trest ve věznici, za následnou spolupráci se mu podstatně snížil.“ 

Příslušníci StB měli oproti jiným složkám bezpečnosti, například SNB, neuvěřitelnou moc. Dalo by se říct, že byli všemocní. „Jednou jsme slavili v jedné vinárně na Uhelném trhu a náš hostitel, můj starší kolega, to tenkrát pořádně rozjel. Pozdě večer přišla do vinárny skupinka lidí a s nimi jedna tehdy populární herečka. Můj rozjařený kolega jim poručil pití, ale jeden z mužů alkohol odmítl s tím, že řídí. Hostitel se představil jako důstojník StB, dal mu na sebe telefonní číslo a donutil ho vypít koňak s tím, že pokud bude mít cestou domů problémy, ať mu druhý den zavolá. Stalo se, problémy se dostavily.“ Vypráví deníku Aha! bývalý špion StB.

Onoho muže opravdu večer zastavila hlídka a dala mu dýchnout. Na místě mu sebrala řidičák. Jenže on druhý den zavolal kolegovi panu P. T. a večer měl řidičák zpátky.