Syna jí zavraždil taxivrah a kriminálka? Hodiny mlčeli, pak jen zavrtěli hlavou, že nežije

Je to i případ Jitky Sabové (43), maminky zastřeleného taxikáře Daniela C. (†25). Žena, které se po ztrátě milovaného dítěte dýchá jen ztěžka, poskytla Blesku exkluzivní rozhovor! Vypráví, jak se dozvěděla o synově smrti...

Kdy jste viděla syna naposledy?

„Ten den. V pět odpolene nás přivezl domů. Vždycky, když odjížděl, tak jsem mu říkala, ať na sebe dává pozor.“

To byla poslední slova?

„Manžela bolela záda, tak ještě říkal: »Dádo, kdyby něco, tak ti zavolám.« Vzal si ale silný prášek a nezavolal mu. Kdyby ho bolela, mohl s ním jet kluk na Bulovku. A mohl žít...“

Jak jste se dozvěděla, že Dan nepřišel z práce?

„Ráno v půl osmé mi zvoní telefon, vidím na displeji, že mi volá Dominika (Danova partnerka, pozn. red.). Jenom, co jsem to viděla, tak jsem se začala klepat. Ona mi volala, jen když se něco stalo.“

Co vám řekla?

„Že Dáda není doma, že není dostupný.“

Volali jste policii?

„Šla jsem hned k počítači a hledala číslo do jeho firmy. Ptali se mě, jestli nemůže být třeba v herně. Ale já ho znala, tam by nešel. Řekli mi, že měl poslední rito ve 23:53. Že jel z Žižkova. Pak jsem začala obvolávat nemocnice. Na policii mi po telefonu nic neřekli. A pak to na mě přišlo. Začala jsem brečet. Já nevím, jak jsem to věděla. Ale křičela jsem po bytě, že Dáda nežije. A dcera na mě řvala, co to mluvím za nesmysly. To už jsem se oblíkala, že pojedu na policii, ale nemohla jsem jít ani na autobus, tak jsem si zavolala taxíka.“

A na policii?

„No, dala jsem pohřešovat kluka, dala jsem jim jméno, značku auta, kdy měl poslední rito, identifikační číslo mobilu, prostě všechno. A říkám jim: prosím vás, nehledejte kluka pětadvacetiletého, vypadá mladší, maximálně osmnáct. Popsala jsem, co všechno měl na sobě. Nebylo mi divné, že mi to pohřešování vzali. Jindy musí uplynout 48 hodin. Oni už to museli vědět, ale to mi došlo později, já byla v šoku.“

Co vám řekli policisti?

„Všechno si napsali, a že ať čekáme. Já si vždycky na něco vzpomněla, tak jsem za nimi vlítla do skleněné místnosti. A oni hned: »Paní Sabová, tady nemůžete být, co kdyby tady byl nebezpečný zločinec?« A to mi došlo taky až později, že to třeba dělali, abych něco nezaslechla. Oni už to věděli a mně to neřekli.“

Co se dělo pak?

„On vždycky vyšel, na něco se zeptal ke klukovi, já mu to řekla. A já mu povídám: »Viďte, že mi kluka zabili?« A on na to: »Jak to víte?« Mě to taky nenapadlo, že on se ptá, že to asi věděl. Tak mu říkám: »No kde by byl, byl by doma.« Dvakrát mi chtěl volat sanitku, odmítla jsem.“

To bylo v kolik?

„Byla jsem tam asi od půl desáté. Potom jsem musela jít ven na cigaretu. Venku jsem volala manželovi, že kluk nežije, že to vím. Já nevím, jak jsem to věděla. Pak mi volala dcera, že četla na internetu, že v Uhříněvsi našli dva mrtvé. Prý asi autonehoda. Tak jsem si říkala, to ne, co by tam dělal. Vůbec mi to neseplo.“

Kdy jste se dozvěděla něco od policistů?

„Asi v jednu hodinu přišel policajt a říká mi, ať nikam nechodím, že sem jede kriminálka. Tak ještě říkám manželovi: Dobrý, jede sem kriminálka, bude ho hledat kriminálka a kluka najdou. I když jsem na jednu stranu říkala, že nežije, tak na druhou stranu jsem furt věřila. Prosila jsem Božíčka, ať je fakt někde zmlácený do krve a stráví třeba půl roku v nemocnici, ale ať žije!“

Jak dlouho jste pak čekali?

„Přišla dcera a kriminálka přijela asi za dvě hodiny. Znovu se ptali, co měl na sobě. Dcera pak říkala, že se něco stalo v Uhříněvsi. Jen se na ni podívali a nic neřekli.“

A neříkali vám vůbec nic?

„Mohly být už čtyři hodiny, asi čekali na psycholožku, pak si mě zavolali dovnitř. Dcera šla naproti Dominice, tak toho asi využili. Jen, co jsem vešla do místnosti, tak jsem viděla pány z prvního oddělení a nějakou paní. Na stole byly tři kelímky s vodou. Říkala jsem si, proč jsou tady sakra ty kelímky? Vypila jsem už hektolitry, jak mi bylo špatně.“

Jak s vámi mluvili?

„Dobře, byli hodní. Ptali se, jestli měl nějaké znamínko nebo šperk. Odpověděla jsem, že měl stříbrný prsten na ruce. Na to mi řekli, že se stal obětí trestné činnosti. Jen ze mě vypadlo: »Ale žije?!« A on jenom zavrtěl hlavou, že ne. Začala jsem řvát, chtěla jsem utéct, ta místnost byla děsně malá. Hrozně jsem ho chtěla vidět, že to nemusí být on. Oni, že to není možné a potvrdili mi to na sto procent.“