Matně si vzpomínám, že jsem si při té plácanici několikrát zdříml a musel pak lovit 3D brýle z 3D krabice popcornu. Když jsem je vylovil a probudil svou 3D manželku, vyskočil na mě z plátna drak.

Možná si říkáte, proč o tom píšu až teď, kdy už je Avatar několik týdnů nejúspěšnějším filmem všech dob.

Je to proto, že při předávání cen Grammy měli ti šťastní lesklí lidé na očích stejné brýle, jako mi půjčili v kině na Avatarovi, a já si, od přírody brýlatý, připadal, jako bych chodil ve dvou párech gumáků.

Zatímco šťastní lesklí lidé jihli při pohledu na 3D Jacksona zachraňujícího posmrtně tuto planetu, začalo být tak trochu sporné, kdo je 3D, kdo jen 2, kdo je tak nějak skutečný a kdo je čí Avatar a proč.

Jediným řešením této velmi nepřehledné situace by bylo hybernovat je plošně úplně všechny, k čemuž však nenašel odvahu ani Cameron.

Pak se na jevišti zjevily dvě nepravděpodobné, snad až příliš bílé děti, z nichž jedno mělo poprvé v životě na nose brýle (dioptrické bez dioptrií), druhé se jmenovalo stejně jako jeho bratr, a bylo Avatarem svého otce.

Poučení z této bajky žádné není. Snad jen to, že toho 3D už je kolem tolik, že už je jasné, že ho bude ještě víc. A pak přijde ke slovu čtvrté, nejmocnější D, tedy čas. Ale to už nebudeme chroupat v 3D kině popcorn, ale sedět kolem ohňů, pěkně tiše, pokorně a bez brýlí.