14°C
Léta se o vás ví, že nejste žádným fanatikem do řízení. Mění se to alespoň s věkem?
Kdepak. Jsem pořád stejný lajdák, co na Vánoce zjistí, že má na autě letní gumy a tři roky nedolil olej. Jenže co se mnou, když jsem zastáncem vztahu, že vůz má sloužit mně? Ne abych kolem něj běhal.
A jak to máte s řidičskou vášní?
Pořád šedivé sychravo. Miluju holt minulé a venku je stále na nule. Je pátek, chystám se s rodinou na chatu a dopředu vím, že se budu se ženou přít, ne kdo bude, ale kdo nebude muset řídit. Ve srovnání s obdobím před deseti lety se to však přece jen zlepšilo.
Čím to?
Auty. Jsou opravdu mnohem modernější a nám amatérům se řídí lépe. Na druhou stranu si říkám, jestli už toho není moc. Všude displeje ukazující, kolik auto právě žere, kolik mi chybí do toho a toho bodu. Člověk víc sleduje tahle čísílka než silnici.
Nebojte se, za pár let to vyřeší autonomní řízení.
Toho se právě bojím! Nedávno jsem bydlel v české rodině v San Francisku a chlápek mě svezl teslou. Na tacháči stovku, ruce v klíně a nechal auto dělat všechno samo. Jak já byl vyřízený! Nedůvěřivý Michal. Jestli je tohle budoucnost automobilismu, tak se na ni ani já řidič-spotřebitel moc netěším.
Na nové desce se nejeden text věnuje autům a řízení: dálnice v písni „Propan s butanem“, jízda bez pásů ve vyvoněným bouráku a smyky v luxusním voze se šílenou spotřebou v songu „Řítím se do pekla“. K tomu mraky jiných písní o silnicích na řadových albech, a dokonce dvě cédečka Autopohádek. Najdou se ve vašem životě písničky, které jste dokonce přímo v autě stvořil?
Hned několik. Asi nejprovařenější je Vrchlabí. Tu jsem vymyslel celou v autě. Bylo 28. prosince, po posledním koncertě sezony, kluci se vraceli do Prahy a já se domluvil se dvěma holkami, Marcelou a Martou, že se s nimi svezu do Jičína. Přijela pro nás mamka jedné z nich, taky Marta, malým fiátkem na letních pneumatikách. Čerstvě nasněženo, klouzalo to jak blázen, ale ty ženské to vůbec netankovalo. Pochopil jsem, že žijí v úplně jiném světě. Když mě v jednu ráno vyhodily v Jičíně, naťukal jsem celý text písně do mobilu.
Stalo se vám někdy, že jste si písničku přímo v autě i napsal?
Celý text „Strojvůdce“. To jsem ještě bydlíval na pražském Výstavišti v letním bytě ve skladu a jezdíval kombíkovým escortem. Od zadního výjezdu u hotelu Expo k semaforu je to sice jen tři sta metrů, ale tehdy jsem to jel v zácpě dvacet minut. Na sedadle spolujezdce čistý papír, a tak jsem tam začal šmudlit „Jedna poslouchá, druhá odmlouvá…“ s tím, že zbytek dopíšu doma. Než jsem dojel ke šraňkám, byl text kompletní.
Který ze všech autotextů máte po letech nejraději?
Snadná volba: Porsche 911. Šlo o velký sen Pavla Grohmana, který si fyzicky nikdy nesplnil, ale navždy po něm zbyl v téhle krásné písničce.
Najdeme ji na albu Autopohádky. Krátce po Autopohádkách č. 2 se v létě 2008 bohužel Pavel zabil na motorce. Coby zakladatele a duši Chinaski to kapelu jistě dost změnilo. Změnilo to i vás jako řidiče?
Jednoznačně. Od té doby se poutám, i když jedu deset metrů z garáže. Vůbec jsem se za volantem po téhle smutné záležitosti hodně zklidnil. Jenže rány do srdce přicházejí pořád. Od Pavlovy smrti uplyne devět let a potkala mě další rána: minulý měsíc se zabil při autonehodě Martin Dolenský – skvělý režisér a můj velký kamarád. Celou naši novou desku doprovázejí na obalu fotky stencils, forma graffiti. Fotil jsem je po celém světě, mnoho jich dal do bookletu desky. S Martinem jsme je chtěli rozpohybovat a jako film pouštět na podzimním turné. Už to spolu bohužel nezvládneme.
Minulou desku Rockfield jste nahrávali ve Walesu. Tu novou v Anglii, USA, Austrálii, na Novém Zélandu. Proč?
Po osmi albech natočených v Česku jsme potřebovali vytrhnout z domácího prostředí – a u Rockfieldu to zafungovalo. Ne že bychom to potřebovali zopakovat, ale nějak to vyplynulo. Hráli jsme v Austrálii a měli pár dní volna mezi koncerty, a tak jsme si řekli: co nahrát dvě písničky? Pak jsme jeli do Londýna – a zas zbyly dny na dva songy. To samé v Americe. Najednou z toho byla deska. Je to o hlavě: venku máte čas jen na práci, neřešíte rodinu, starosti. A pak je tu fakt respektu před cizincem. Desku produkovali Greg Haver, Stefan Skarbek a Alex Davies – a ať si to člověk připouští, nebo ne, chová se před nimi zkrátka jinak, zodpovědněji.
Je to podobné i na silnici?
Jako že vyjedou Češi ven a mají větší respekt, víc dodržují pravidla? To platí určitě. Pro chodce i pro řidiče. Jak ale doma jezdím málo, v cizině vůbec. Anglie, Austrálie, řídí se tam v opačném pruhu, což není nic pro mě.
Kdo tedy šoféruje?
Náš kytarista Franta Táborský a trumpetista Petr Kužvart. To jsou letití řidiči Chinaski. Mají to dokonce už krásně rozdělené. Na koncert šoféruje František a zpátky má volant Petr, vyhlášený abstinent.
Jak to vypadá, když jede autem celá rocková kapela?
Překvapím vás, v autě je většinou ticho. Za těch více než dvacet let už jsme si všechno řekli, takže cestou na koncert se každý soustředí na sebe. To cesty domů bývají veselejší. Pouštíme si muziku, kterou kdo právě objevil, často stavíme na benzinkách. Takže trochu jako za starých časů.
Zamluvili jsme chodce. V čem jsou za hranicemi jiní?
Nebojí se vstoupit do silnice, nečekají, že je někdo smete. V Praze? To je džungle. Zrovna nedávno jsem šel u nás v Holečkově ulici s tříděným odpadem a koukám na vyděšenou maminku, jak se nakročená na přechodu nemůže dostat na druhou stranu. Tak jsem tam vlezl, roztáhl ruce a zkusil pro ni zastavit provoz.
Povedlo se?
Ne. Řvu uprostřed silnice: „Vy kreténi, to ji nemůžete s tím kočárkem pustit!“ Ale přijíždějící maník mě objel a drnčel normálně, teda podle rychlosti spíš nenormálně dál. Tohle se na Západě neděje. Na druhou stranu jsem byl měsíc v Rusku včetně Sibiře a tam se pohybují dohromady auta s řízením vlevo i vpravo a jezdí na té půlce silnice, která je v lepším stavu. Divíte se mi pak, že venku nešoféruji?
Aspoň neplatíte pokuty.
Venku ne. Ale doma? To byste se divili! S mojí lajdáckostí směrem k autům nejsou pokuty za propadlou technickou nic výjimečného. A stejně se nepoučím. Letos na jaře jedu po pracovním dni na chalupu a dvě stě metrů před cílem plácačka. „Stop, pane řidiči, ani nám nic neukazujte a rychle jeďte dál, protože vám za deset minut propadne technická.“ Bylo 23.50. Nebýt hlídky, kdovíkolik týdnů bych zase fungoval s propadlou.
Jezdíte vůbec autem někam dál než s holkami do Vrchlabí a s propadlou technickou na chalupu?
Jednou jsem byl se ženou, těsně předtím, než se nám narodily děti, autem na „nazdařbůh dovolené“. Vyrazili jsme nablind do Rakouska, tam se chvilku toulali, pak zas popojeli, až jsme dorazili k moři do Slovinska.
Páni, taková dálka na vás! Překonáte ještě někdy tenhle rekord?
Věřím, že právě teď. Deska je venku, turné v plánu až na podzim, žádné prázdninové festivaly, takže mám po dlouhých letech volné léto. Chci vyrazit s celou rodinou do Provensálska. Třináct set kilometrů. Když se budeme se ženou střídat v řízení, snad to zvládneme. Bude to můj absolutní rekord. Tolik jsem autem nikdy neujel!
