22°C
„Už jsem se na automaty nadobro vykašlala. Manžel, moje láska, mi umírá, víte? Život mě teď sice ničí, ale pořád ještě nezlomil. Vracím se k hudbě, k tomu, co mi dodá zase sílu, a peníze, abych se dobře mohla o milovaného Františka starat,“ rozhodla se Věra, která teď po delší odmlce dává dohromady novou kapelu.
Doma v rokycanském bytě 1+1 jsme ji ale nenašli, tak jí voláme. „Máte nějaké peníze? Jsem na náměstí v herně,“ překvapila nás. Byla tam, ale u automatů nestála. „Už nehraju. Ani se jich nedotknu. Nenávidím je. Všechno jsem prohrála,“ upozorňuje.
„Mám tu ale kamarády. Proto tu jsem. Co mám také dělat doma? Manžela mi zase odvezli do nemocnice,“ vysvětluje a rozbrečí se. „Můj František, se kterým jsem 41 let, mi umírá,“ štká a pokračuje:
„Před sedmi lety mu dělali bypass málem mi v nemocnici Plzni umřel, měsíc ho nemohli probudit ze spánku. Potom se mi ale vrátil domů a začaly mu postupně selhávat ledviny, třikrát týdně teď musí na dialýzu.“ Teď se prý z dialýzy vrátil, doma ale pobyl pouhou hodinku a musel do nemocnice sanitkou zpátky.
„Udělalo se mu moc špatně neustále se dusí srdce mu selhává, má obrovské otoky nohou. Nemůže vůbec ležet v posteli, tak spí vsedě. Pan doktor mi řekl, ať se smířím s tím, že mi umře,“ říká s pláčem Věra, která nechce manžela v nemocnici nechat.
„Zdejší doktorka se rozhodla, že manželovi zařídí všechny ty přístroje, především na dýchání, domů. Abychom neustále nemuseli volat sanitku.“
Chtějí mě dát do holobytu!
Má to ale jeden háček. Starosta Rokycan chce Bílou vystěhovat z bytu.„Nemám na to, abych si byt mohla koupit, jak už to v domě všichni udělali. Nemám těch 48 tisíc. Prosila jsem je, ale oni nechtějí počkat. Je mi to líto, ale Rokycany se ke mně chovají moc macešsky a to tu žiju odmalička,“ stěžuje si Bílá s tím že jí město nabídlo za 1+1 o kousek dál jednu místnost.
„To je ale holobyt, bez teplé vody, topení. Tam s Františkem nemůžu, to nám vysloveně doktoři zakázali. Tak se soudím a hlavně dávám dohromady zase kapelu. Potřebuji pořádné turné za peníze. Mám už i manažera, stará se i o jiné zpěváky,“ chlubí se Bílá a dodává: „Já pořád porůznu zpívám, ale to, co vydělám, je buď nic, anebo na mouku. Teď potřebuji 5200 korun na nájem. A na Františkův důchod oni počkat nechtějí,“ říká smutně a ukazuje, že jí alespoň konečně po letech předepsali na lupénku mast, která pomáhá.
„Lupénku mám po celém těle, podívejte. Je to potvora, napadá kosti. Vždyť kvůli ní otékám a musím zpívat bosa,“ podotýká Bílá a vyzývá nás, abychom se s ní zajeli podívat na syna Františka a jeho rodinu.
Jezte, jinak se hostitelé urazí Tak jedeme.
„Pojďte dál. Kafe už máte na stole a oběd bude za chvíli,“ říká už ve dveřích syn František a vítá nás s dvěma dětmi. U sporáku stojí Věřina snacha, říká jí nevěsta, a škrabe brambory neuvěřitelnou rychlostí.
„Děkujeme uctivě, my ale hlad nemáme,“ říkáme. V tu chvíli do nás Věra šťouchne: „Musíte se nechat pohostit. Urazí se. Sami toho moc nemají, jste ale vzácná návštěva. To se u nás nedělá, že odmítnete.“ A tak jsme měli vývar s domácími nudlemi.
„Tak jedeme nazpátek, musím ještě něco projednat s kapelou,“ zavelí po hodině Bílá. Z auta ji vysazujeme na náměstí, loučíme se, Věra koulí prosebně očima a říká: „Moc prosím. Neměli byste čtyři stovky na kredit? Nemůžu zavolat ani Františkovi do nemocnice. Až to rozjedu, tak vám to určitě vrátím.“
