14°C
Zakrátko oslavíte pozoruhodné výročí svatby, kdy přesně to bude? A mimochodem, vzpomenete si každý rok?
„Kdy máme výročí svatby, vím samozřejmě přesně, jen si na něj ne vždy vzpomenu, když zrovna přichází. (usmívá se) Brali jsme se druhého prosince 1977. Takže to letos bude 40 let.“
Při dnešní extrémní rozvodovosti v Česku je to fakt parádní číslo! Přitom jste se prý brali už po tříměsíční známosti?
„Je to tak, a tady, v budově Českého rozhlasu, kde teď spolu mluvíme, jsme se tehdy seznámili.“
To ale musela být láska! A byli jste si oba tak rychle jistí, že jste našli toho pravého partnera na celý život?
„Abych řekl pravdu, brali jsme se hlavně kvůli penězům! Potřebovali jsme totiž novomanželskou půjčku… a to prostě bez manželství nešlo. Museli jsme to navíc stihnout do třiceti let mého věku, pak už by to nešlo, tak proto jsme se svatbou tak pospíchali.“
Vám tehdy bylo skoro třicet, chlapi se ženili v té době mnohem dřív.
„To je pravda, většina lidí se brala podstatně dřív a maminka také zvedala varovně prst, že mám nejvyšší čas. A udělal jsem jí samozřejmě hroznou radost, když jsem jí řekl, že se budu ženit.“
I když vaši nevěstu asi ještě vůbec neznala?
„No… Maminka Jiřinu už docela znala, protože ze tří měsíců, co jsme spolu byli, ten poslední měsíc už u nás bydlela.“
Manželství vám vydrželo čtyřicet let, je potřeba na vztahu pořád pracovat, jak se říká?
„Já vám nevím, to slovo pracovat se mi moc nelíbí… Spíš bych to viděl tak, že jsme, jak říká moje žena, oba inteligentní lidé, takže si dokážeme spoustu věcí vysvětlit. Umíme také dělat kompromisy, ale hlavně, a to je ze všeho nejdůležitější, máme stejný styl humoru, smějeme se stejným věcem, máme stejný názor na mnoho věcí. Ale samozřejmě se může stát, že se přesto může rozpadnout i takový vztah. Jak se to někdy stává. My máme prostě kliku. Jsme v podstatě taková Země a Měsíc, akorát nevím, kdo je kdo.“
VIDEO: Po příletu z natáčení Pevnosti Boyard přišla katastrofa, prozradil Rosák v pořadu Markéta dráždí celebrity.
Jan Rosák: Po příletu z natáčení Pevnosti Boyard přišla katastrofa! Markéta Reinischova, Jan Jedlička
Zatímco vy jste v podstatě celý život s jednou ženou, váš bratr Karel, který žije ve Švýcarsku, má úplně jiný přístup, je to pravda?
„Ano, ten už byl pětkrát ženatý! Já jsem se ženil poprvé a doufám, že i naposled.“ (usmívá se)
Vidíte, dva chlapi, sourozenci a každý úplně jiný. Což teprve muži a ženy! Nicméně některé gender teorie říkají, že muži a ženy jsou úplně shodné bytosti…
„Nechci s nikým polemizovat, ale zásadně s tímto názorem nesouhlasím. Uvedu to na příkladu. Můj malý vnuk a vnučka dostali stejnou hračku. A zatímco holčička na autíčko hned začala něco barevně malovat, Honzíček si to auto hned otočil a jezdil s ním, vrčel jako motor. Každý je prostě jiný… A samozřejmě i proto je jejich vzájemné soužití tak složité.“
Vy to soužití máte určitě o to lehčí, že máte stále pohlednou manželku…
„Přesně tak, moje žena je stále velice atraktivní, vtipná. Navíc nám to pořád skvěle fachčí i pracovně, třeba dneska jdu od 11 vysílat pořad, ke kterému mně ona píše scénář.“
I v práci spolu…
„To ne, ona pracuje doma, ale ani to by mi nevadilo.“
Než jste se »na celý život« oženil s Jiřinou, zlobil jste?
„Máte nějaké další dotazy? (směje se) Hmm, nebyl jsem svatej, jako každý chlap…“
Víno, ženy…
„No ano, dá se říct – zlobil jsem.“
A dnes?
„Já to mám jako s ježděním v autě. Dneska nejezdím tak, abych se musel s někým na silnici poměřovat, já jsem si svoje odzávodil. Proháněl jsem se deset let i na závodních okruzích. Takže si dneska nepotřebuju na silnici dokazovat, že jsem rychlejší než někdo jiný. A v sexu je to to samý! (směje se) Nepotřebuju si nic dokazovat.“
Takže se vaší mužské ješitnosti nedotýká vaše role dědečka?
„Vůbec ne, objevil jsem spíš novou dimenzi života, což je právě to dědečkovství. A uvědomil jsem si, jak je třeba pro mě důležité nejen moje zdraví, ale i zdraví mých vnoučat, pořád na ně myslím.“
VIDEO: Jan Rosák na pohřbu Karla Štědrého
Dědečkem nejste zas tak dlouho…
„To ne, mám tři vnoučata, vnučku Lilinku (4,5), Honzíka (3,5) a půlročního vnuka Ryana. A už v tom normálně lítám, třeba i jezdím s kočárkem. Což je zase další rozměr: Muž úctyhodného věku, co vypadá snad celkem normálně a tlačí kočárek. A to dnes lidé, které potkám, určitě nevnímají jen jako, že jde dědeček s vnukem…“
Že jste starší táta…
„Ano, ten, co si vyrábí vlastní vnuky sám.“
Této trendy činnosti jste předpokládám zatím nepropadl.
(usmívá se) „To ani náhodou, mám takový pocit, že mezi tady těma ušima (ukazuje si na hlavu) mám i mozek.“
Ano, ale vedle mozku jsou i jiné orgány, které vábí volání divočiny, tahle druhá či třetí míza se u vás neprobouzí?
„Já vím, ten orgán, o kterém mluvíte, je trochu níž. A bývá to tak, že se mozek vypojí a spodek se zapojí. Nedovedu si představit, že bych takhle s prominutím zblbnul, ale dovedu si představit, že ti chlapi prožívají zpočátku velice pěkné chvilky. Ale ty chvilky se po čase mění na krušnější a krušnější časy, až je to začíná štvát. Protože někdy vídám ty kyselé ksichty starších tatínků, když se mají starat o své potomky.“
Vy jste s manželkou od sebe necelých deset let, co říkáte velkým věkovým rozdílů, třeba i 40, 50 let, dovedete si to představit?
„Držet v rukou mladé tělo je nepochybně příjemné, když to vezmu zcela upřímně. Ale taková chvíle je velice pomíjivá. O čem si mohou dvacetiletá se sedmdesátiletým povídat? To jsou lidé z jiných planet, z jiných galaxií… Nemůžou mít shodný ani jeden bod, snad jedině hlídání dětí, ale to je zase časem disproporce. Takže si dovedu představit, že to někdo dělá, ale nedovedu si představit, že to dělám já.“
To je slovo moudrého a dá se říci ještě čerstvého sedmdesátníka! Jak vlastně vnímáte tohle úctyhodné číslo 70?
„Je to jen číslo. Každopádně sedmdesátka už je věk, nevím, jak jsem k němu dospěl a jak se mi to vlastně povedlo.“
Věk se dnes posouvá…
„Přesně, a pamatuju si třeba, že můj táta už v padesáti rezignoval na jakýkoliv rychlejší pohyb, já jsem hrál ještě v padesáti závodně tenis. A teď pracuji asi víc, než když mi bylo třeba 40. Takže to je jenom číslo, je to o tom, na kolik se člověk cítí.“
Hodně asi dělají geny…
„Možná je to tak a mám na to snad zaděláno. Ze strany maminky je totiž zaznamenaná silná dlouhověkost. Můj děda Řičánek zemřel, když mu bylo 94, do poslední chvíle pracoval, byl zahradníkem. Maminka se dožila 97 let, její bratr, strejda Franta, 96 let, letos zemřel strejda Zdeněk v 91 letech. Sestry mého dědy se dožily také úctyhodných 96 a 94 let. A já si říkám, že by to bylo k vzteku, kdybych zrovna já byl výjimkou!
Podle vědců se můžeme dožívat ještě vyššího věku!
„To je asi pravda, četl jsem někde, že podle jednoho amerického vědce holandského původu by se lidé mohli v poměrně dobrém zdraví dožívat až 125 let.“
Snažíte se vysoké dožití podpořit i zdravou životosprávou?
„Mám takové záchvaty, že mě třeba najednou šponuje triko nebo nedopnu kalhoty, tak se vrhnu na nějakou dietu, nejčastěji proteinovou. A vydrží mi to i několik měsíců, než je mi zase oblečení volnější.“
Jaká dieta byla nejúčinnější?
„V minulosti mi nejlépe zafungovala dieta, když jsem měl napíchaných v uchu pět jehliček, permanentní akupunktura, každá z nich ovlivňovala jiné centrum. A zhubl jsem 12 kilo. Musel jsem ale jíst jen kašovitou stravu, takže mi manželka namixovala i knedlo vepřo zelo. A když jsem přišel do hospody, tak jsem se vždycky nejdřív zeptal, jestli mají mixér.“ (směje se)
Už jste říkal, že vám nevadí být dědečkem. Takže vám asi nebylo proti mysli, když vám v akční soutěži TV Prima Pevnost Boyard nabídli již podruhé hrát kmeta?
„Nevadilo a je navíc otázkou, jestli je otec Fouras dědek. Díval jsem se na jejich galerii a například v produkci jihokorejské televize je to mladík kolem 25 let a má na sobě něco jako napoleonskou uniformu. Turci měli za otce dokonce ženu. Francouzská televize má na vzhled toho svého Fourase licenci a nikdo ho nesmí napodobovat.“
Byl jste připraven natáčet jako dlouhovlasý a dlouhovousý kmet?
„Ano, byl jsem ochoten obětovat něco pro roli. Nakonec jsme se ale rozhodli, že budu vypadat jako Rosák, jen si nechám trochu víc narůst vlasy a vousy. Nebyla to žádná velká oběť, protože jsem sběratel zážitků, a už samotná účast v soutěži byla pro mě velkým zážitkem. Normální turista se na Pevnost Boyard totiž vůbec nedostane. Může si tak ještě na pobřeží zakoupit výlet lodí a obeplout několikrát ostrov v uctivé vzdálenosti. A někteří odvážnější lodivodi prý přijedou až ke zdem pevnosti a za příplatek si na ně mohou turisté sáhnout. Tak já jsem si tedy na Boyard sáhl naplno a zadarmo!“
Teď už jste zase nakrátko, delší vlasy vám slušely!
„To říkala i moje žena, ale zase mi vadily při tenisu, moc jsem se potil!“
Tenis, jak známo, hrajete už mnoho let, teď je z vás prý i golfista.
„Je to tak, hraju asi čtvrtou sezonu. Dřív jsem si myslel, že je moc statický. Ale to je omyl. Vymyslela to moje žena jako sport, co můžeme hrát spolu. Nechal jsem se ukecat, udělali jsme si zelenou kartu a dnes jsem přímo vášnivý golfista.“
Golf ale znamená docela velkou zátěž na záda…
„To je pravda, a když jdu na golf, tak si už předem na záda beru prášek. Podobně jako Láďa Vízek, který říká: Bez brufíku na tenis nechodím…“
VIDEO: Jan Rosák se vrací jako otec Fouras: Kdo ho v Boyardu nejvíc překvapil?
Jan Rosák se vrací jako otec Fouras: Kdo ho v Boyardu nejvíc překvapil? David Turek, Jan Jedlička
