Je to pravda?
Je to tak. Já to tak prostě mám, už předtím jsem tři roky dělal na muzikálu Děti ráje a vlastně jsem celou dobu netušil, jestli spatří světlo světa. Ale věřil jsem tomu a stejně to bylo i u Času růží. Prostě jsem věděl, že to bude dobrý, dal jsem si na tom záležet.
Jak ten proces probíhal?
Karel Gott nazpíval strašnou spoustu písniček, přes dva tisíce, a ty všechny jsem musel slyšet. A ne jednou – znovu a znovu. Třeba jsem letěl do Afriky a v letadle jsem byl zavalenej cédéčkama, který jsem poslouchal pořád dokola, abych z nich vybral prvně patnáct set songů, pak sedm set a tak dále… Až jsem vyselektoval nějakých třicet pecek. Chystal jsem scénář, no a do toho jsem to pořád musel tajit…
Proč?
Aby mi to nikdo neukradl. Protože tady je bohužel úplně běžný, že se kradou nápady. Ale to je asi stejný všude na světě. U nás je muzikálových produkcí docela dost a nemaj co hrát. A Gotta by chtěl každej, že jo. (směje se) Tak jsem na tom tajně těch osm let makal, až přišel den, kdy jsem to měl jít konečně odprezentovat Karlovi. A den předtím, než měla proběhnout naše schůzka, ho odvezli do nemocnice a zjistili, že má rakovinu.
Jaké to byly pocity?
Tak kromě přirozených obav o jeho zdraví jsem si taky říkal, že je těch osm let v pytli. Že to nikdy nevznikne, protože bez Karla to dělat prostě nemůžem. Bylo mi to líto, protože tenhle muzikál jsem si fakt piplal.
Měl Karel Gott během těch osmi let o vzniku muzikálu vůbec tušení?
Vůbec ne. I když se během té doby několikrát stalo, že jsme na nějaké akci stáli vedle sebe a já měl hroznou tendenci mu to říct, pochlubit se, protože jak mi to pomalu vznikalo pod rukama, už jsem věděl, že to bude skvělý. Musel jsem se přemlouvat, abych udržel jazyk za zuby, protože jsem s tím prostě nemohl jít ven dřív, než byly skoupený všechny práva a podobně. Ale bylo to fakt těžký, protože mám Karla hrozně rád, v podstatě ho uctívám.
Nakonec na tu plánovanou schůzku došlo a mohl jste s pravdou ven. Je to tak, asi čtrnáct dní po tom prvním termínu si mě a producenta Oldu Lichtenberga povolal Karel k sobě na Bertramku. Hrozně jsem si toho vážil, protože to bylo období, kdy na tom opravdu nebyl dobře – fyzicky ani psychicky. Téměř nikdo k němu nemohl, a on si na nás přesto našel čas. Seděli jsme všichni u nich v kuchyni – Karel, Ivana, Olda a já. Na Karlovi bylo vidět, že není v pořádku, ale přesto ho ta naše prezentace hodně zajímala. Tak tam tak seděl naproti mně a já mu dvě a půl hodiny úplně vyklepaně popisoval každou dějovou linku, každou postavu… Byl jsem jak v transu. (směje se)
No a verdikt zněl?
Když jsem mu to celý vylíčil, půl hodiny byla pauza a řeč se stočila na jiný téma. Já se teda nezapojoval, byl jsem úplně mimo a vůbec netušil, co se kolem mě děje. (směje se) Po těch třiceti minutách se k tomu ale Karel vrátil a řekl, že se mu to líbí. A v tu chvíli jsem konečně věděl, že mám zelenou, že mám kompetenci ten projekt posunout na další úroveň.
A kdyby řekl ne?
Kdyby řekl ne, tak nic nebude. I když jsme měli skoupený práva, i když to stálo dost času a úsilí. Prostě kdyby se to Karlovi nelíbilo, tak muzikál nevznikne. Ne proto, že by to nešlo. Ono by to v podstatě šlo i bez jeho souhlasu. Ale to bych si prostě nedovolil. Dělat muzikál z písní Karla Gotta bez Karla Gotta, to pro mě bylo nepřijatelný. Naštěstí ale řekl ano.
Karel Gott je pojem, to bez debat. Ale i vy, coby jeho kolega ze showbyznysu, jste z něj tak nervózní?
Hrozně! On má kolem sebe zvláštní energii, já k němu mám obrovskou úctu, mám ho na piedestalu jako pánaboha, u nás není nikdo charismatičtější. Vážím si ho jako málokoho. Takže když jsem tam s ním seděl v té kuchyni, měl jsem fakt srdce až v krku.
Má ve vašem muzikálu funkci supervizora. Mluví vám do toho hodně?
Může, ale moc to nedělá. Já mám pocit, že se mu to prostě líbilo hned napoprvé, to bylo cítit. Když jsem od něj tehdy odcházel, byl to úžasnej pocit, spadlo ze mě obrovský napětí. Já to nikdy nebral jako kšeft, jako něco, co by mi mělo vydělat velký prachy. Takhle se k tomu nedá přistupovat, pak by výsledek nestál za nic. A to se mi teď vrací. Děláme konkurzy na role, Karel sedí vedle mě, říká mi, kdo by se mu v jaké roli líbil… Prostě to děláme spolu, malujem to jako obraz. Co je víc? Já to miluju! (směje se) Za všechny ty nervy kolem to rozhodně stálo.
Budete v Času růží i sám hrát?
Chtěl bych, ale ještě o tom nechci nic víc prozrazovat. Nicméně hrát ve vlastním muzikálu je super, pěkně si to ohlídáte, a navíc zažijete i tu super atmosféru na jevišti. Na to, že jsem dřív divadlem pohrdal a od školy jsem ho v podstatě nehrál…
Pohrdal?
Vždycky jsem se divadelním hercům smál, že se akorát uchlastávají v divadelních barech. (směje se) Ale když jsem pak z nouze musel hrát spolu s Lukášem Vaculíkem jedny z hlavních rolí v Dětech ráje, dost mě to chytlo.
Jak to myslíte – z nouze?
On tomu muzikálu tehdy nikdo nevěřil, takže nikdo nepřišel na casting. (směje se) Nakonec jsem musel přemluvit Lukyho, kterýmu se do toho taky nechtělo, ale udolal jsem ho. Takže takovouhle z nouze ctností jsem se dostal zpátky na divadelní prkna.
Pak jste si zahrál i v Mýdlovém princi a teď tedy Čas růží. Troufáte si zpívat Gotta?
Bude to spíš herecká role, na Karla bych si netroufnul, to by nedopadlo dobře. (směje se)
Jak sám říkáte – Karel je nejvíc. Co ale dál? Jak chcete takovou laťku překonat?
Nijak, pak už si budu moct dělat, co chci. (směje se) Když se to povede, získám svobodu, po které toužím. Jasně, jeden muzikál se mi povedl. Ale když se mi povede i tenhle, což je jakejsi vrchol, bude to hrozně osvobozující. Na to se těším.
Na to, že před Dětmi ráje vám nikdo nevěřil, už jste si v oboru udělal slušné jméno, ne?
To je fakt, před Dětmi ráje si lidi z branže ťukali na čelo. Tofi chce dělat muzikál? Jak na to přišel? Co to je za nápad? To bude průšvih! No a nebyl. Po pěti letech, co jsme v Praze vyprodávali každý představení, jsem celej ten námět vzal a nazkoušel ho od nuly znovu v Brně. A zase o mně pochybovali, zase se vysmívali, že je nesmysl po tolika letech to zkoušet znovu v jiným městě. A byl to úspěch, odehráli jsme sto představení, pořád bylo plno. Uznávám, že to bylo velký riziko, stálo to strašný prachy a nemuselo to vyjít. Provařil bych na tom miliony. Ale věřil jsem tomu a vyšlo to.
Takže už vám lidi v branži věří?
Upřímně? Já vlastně nevím, protože je mi to jedno. Dělám si to svoje a na názorech mých konkurentů mi nesejde. Zatím to vychází, živím spoustu lidí, mám obrovskou zodpovědnost, vymýšlím pořád nový projekty…
Umíte být zodpovědný? Přece jen jste byl dlouhé roky považovaný spíš za vymetače večírků…
Umím, ale už se těším, až to skončí a půjdu se pořádně opít! (směje se) Teď na to rozhodně nemám čas. Ale baví mě to, nechci se rouhat. Vždycky jsem chtěl být svým pánem, herecká profese mi nevyhovuje, protože tam se pořád musíte řídit podle někoho jinýho. A to není nic pro mě, já potřebuju být v tý vůdčí pozici, nemám rád autority. Vedla k tomu dlouhá a ne vždycky jednoduchá cesta, ale podařilo se a jsem dneska hrozně rád za to, jak to je. I když je trochu paradoxní, že tím mým oborem jsou zrovna muzikály…
Proč paradoxní?
Protože já nenávidím muzikály! Viděl jsem jich u nás spoustu a zdá se mi jeden jako druhej. Chyba je v tom, že tady to většina lidí dělá jen pro prachy. Nemaj nápady ani talent, nemaj dobrý náměty. U většiny jsem se už v půlce nudil k smrti a často jsem to zabalil a šel radši do baru. Navíc v tom hrají pořád ti samí herci, jdete na pět muzikálů, a všude stejný ksichty. A tvrdí rockeři pak klidně někde tajtrlíkují a zpívají popík, hlavně že dostali dobře zaplaceno. A tak jsem to i řekl, když za mnou Michal David kdysi přišel, ať napíšu muzikál. Řekl jsem mu, že to nesnáším, že nemám rád ani divadlo. A že jsem ochotnej to udělat jen za podmínky, že to budu moct dělat po svým. Tak, aby to bavilo především mě. No a ono to bavilo nejen mě, ale naštěstí i diváky. Takže teď vlastně píšu muzikály, a dokonce v nich sám hraju. V podstatě se živím tím, co jsem vždycky nesnášel. (směje se)
