Pane Müllere, jak se vám aktuálně daří? Co vaše noha?
„Noha je špatná. Mám za sebou třetí operaci a ani ta nepomohla. Bolí to, bolest jde do kolen i do zad. Sedím na koncertech, což podle reakcí lidem nevadí, tak z toho mám radost. Říkám si, že všechno zlé je na něco dobré. Když na koncertě sedím, můžu se na písničky a na zpěv dokonale soustředit.“
Jak to, že ani třetí operace nepomohla?
„Mě se neptejte! Doktoři mi řekli, že lepší už nebude.“
To mě mrzí. A kromě nohy, jak se vám vede?
„Přiznám se vám, že od té doby, co jsem čistý, to znamená nezávislák, se cítím nepoměrně lépe. Mám radost z mé rodiny, manželky, dětí. A to, že jsem čistý, považuju za vítězné tažení mým životem. Děkuji za to.“
Nyní chystáte nový projekt. Můžete nám ho představit?
„Příští rok to bude čtyřicet let od alba Bioelektrovízia, zásadního a podstatného momentu mé kariéry, tak jsem přemýšlel nad tím, jakým způsobem se k tomu postavit. Až mi došlo, že by bylo velkorysé, kdybych vyprodukoval novou kapelu Banket. Tak se taky stalo.“
Co nás tedy čeká?
„Dvacátého čtvrtého září vyjde nové album Banketu a příští rok by mělo být koncertní turné – v Čechách i na Slovensku. Deska je hotová, jen se míchá a mastruje. Je na ní dvanáct songů, všechny na moje texty a ven jsme zatím dali jeden, který jsme nazvali Bla bla bla.“
Jak jste na to přišel?
„Řekl jsem si, že napíšu text o partnerské dvojici, kde ona je ticho a on mluví, což bývá většinou naopak. A tak vznikl text, kde dáma muži na vše odpovídá: Bla bla bla.“
Kde jste se inspiroval?
„Konkrétní podobu inspirace jsem nenašel, neboť u nás doma většinou mluví Vanda.“
Zaujalo mě, že nechystáte jen cédéčko, ale i magnetofonovou kazetu.
„Ano. Nejsem si jistý, jestli někdo ještě vlastní přehrávač tohoto typu, ale doufám, že ano. Jako záležitost veselého charakteru je to fajn. A samozřejmě bude i vinyl.“
Jak se bude jmenovat?
„Slovenská strela.“
To býval kdysi vlak, ne?
„Ano, byl. Takže první inspirace byla tímto vlakem a za druhé mě napadlo, že když už my teď něco vyprodukujeme, tak to musí být střela.“
V jaké sestavě bude Banket hrát?
„Album jsme točili s dvojicí mladých muzikantů, koncertní Banket ale bude zase trošku jiný. Z původní sestavy je tam jen klávesista Svaťo Juřík, který dělal celé album Bioelektrovízia.“
Proč nikdo další?
„S některými jsem komunikoval a říkali, že už v tomto vysokém věku na to nemají chuť.“
Řekněte, jaké byly začátky Banketu? Loni to bylo 40 let od jeho vzniku…
„Bylo to pozoruhodné. Já jsem se rozhodl, že chci mít kapelu. Do té doby nikdo v okolí netušil, že mám tendenci zpívat nebo si na kytaře skládat písničky. Řekl jsem si, že chci mít kapelu, která bude složena ze tři klávesistů a jednoho bubeníka. Tak jsem zašel za klávesistou Mekyho Žbirky a zeptal se ho, zda se mnou nechce udělat kapelu. Podíval se na mě a zeptal se: A kdo tam bude zpívat? No já. Ty zpíváš? Jo. Dobře, ale musí tam být živý bubeník.“
V tom jste se shodli.
„Přesně tak. Navštívili jsme Dušana Hájka, největší kapacitu, která na Slovensku existovala, a ten položil stejnou otázku: Kdo tam bude zpívat? No Richard. Duško odpověděl: Dobře. A byla kapela.“
Slyšeli vás předtím zpívat?
„Ne. Ale předpokládali, že mám asi nějakou soudnost, když je do toho zatahuji.“
Proč jste kapelu tehdy pojmenoval Banket?
„Vybíral jsem mezi více názvy, ale nakonec jsme se dostali k Banketu. Znamená to jednak pevný základ stavby, to možná málokdo ví, a za druhé je to slavnost.“
Poprvé jste hráli na Bratislavské lyře v roce 1984. Opravdu tomu nic nepředcházelo?
„Do té doby jsme zkoušeli u babičky jednoho kamaráda v pivnici (pozn. – pivnice se na Slovensku říká sklepu). A tam byl tak nízký strop, že jsem musel sedět. Takže poprvé jsem u mikrofonu stál opravdu až na Lyře.“
Neměl jste trému?
„Neměl, šlo to dobře.“
Kde se to ve vás vzalo, když nikdo nevěděl, že chcete zpívat?
„Od třinácti či čtrnácti let jsem byl strašně zamilovaný do muziky, do kytary, do skládání písniček. Kupoval jsem si knížky básní a psal na ně hudbu.“
Banket
Byla to slovenská kapela, která fungovala v letech 1984–1991, průkopnice syntezátorové elektrické hudby. Poprvé vystoupila na Bratislavské lyře v roce 1984 a o pět let později ji vyhrála s písní Aj ty. Spolupracoval s ní i skladatel Vašo Patejdl, autor nejúspěšnější skladby Po schodoch.
Richard Müller po zlomenině nohy: Kotník je na kaši, čeká mě další operace! Petr Macek
Taky jste miloval Depeche Mode, že?
„Ano, to pro mě byla jasná cílová skupina. Ale nedělali jsme věci jako oni, ale jako Banket. Tam hráli tři klávesisti standardní písničky, my vymýšleli.“
Jak jste se k Depešákům dostal? Na začátku osmdesátek to nebylo snadné.
„Zažil jsem jeden jejich nezapomenutelný koncert v Budapešti. Tehdy jsem si řekl: Aha, tak toto je cesta. A ukázalo se, že to tak je. Desky jsem si sháněl na burzách, nebo mi je různí známí vozili ze zahraničí.“
Co jste ještě poslouchal?
„Úplně na začátku to byla skupina Slade, kterou jsem strašně miloval. A to hlavně proto, že zpěvák Noddy Holder měl chraplavý hlas a mně se vždycky takové hlasy líbily. Potom to byly kapely Deep Purple nebo Uriah Heep.“
Zůstalo vám to dodnes?
„Kapely ne, ale dodnes mi zůstala neutuchající láska k muzice. Když jezdíme autem na koncerty, nemůžu se dočkat momentu, kdy tam pustím všechna cédéčka, která po cestě chci poslouchat.“
Cédéčka prý taky sbíráte…
„Ano, to platí pořád, kupuju je ve velkém. Ale teď mám takové jazzové období.“
Dneska ale můžete k pouštění muziky využívat i digitální platformy. Jak to s nimi máte?
„Já zůstávám u fyzických cédéček a k moderním aktivitám mě nikdo nikdy nezlákal a nezláká.“
Ani k chytrému telefonu?
„Ani k tomu. Stále mám tlačítkový. I mladší syn už je myslím vyrovnaný s tím, že tatínek tímto směrem nepůjde.“
Zajímalo by mě – kde jste teď žádanější, u nás, nebo na Slovensku?
„To je jedno. Výborné publikum je tady i tam. Chodí strašně moc lidí, což mě velmi těší, neboť já nejsem moc rádiový ani televizní zpěvák. Vždycky jsem mile překvapený, když vidím, že v sále sedí třeba pět set lidí, kteří na mě přišli a mají z toho radost.“
Stane se někdy, že nezazpíváte svůj hit Po schodoch?
„To se nemůže stát! A nic se s tím nedá dělat.“
Neleze vám to na nervy?
„Ne. Více mi na nervy leze, když mě takto lidé okřikují. Když jdu někde po městě, ukazují na mě a volají: Ahá, po schodoch! Na pódiu to hrajeme v trochu jiné úpravě a tam mi to nikdy nevadí. Kromě toho je to předposlední písnička koncertu, finále.“
Písničku napsal Vašo Patejdl. Jak na spolupráci s ním vzpomínáte?
„Chystali jsme album Bioelektrovízia a bylo nám řečeno, že protože jsme začínající kapela, bylo by dobré mít nějakého zavedeného autora. Já jsem s Vašom vždycky dobře vycházel a měl jsem ho rád. Tak jsem řekl: Vašo Patejdl. Dobře, v pořádku. Dali jsme mu na výběr dva texty, jeden byl Po schodoch a druhý se jmenoval Cintorín nenarodených piesní.“
A on si vybral Po schodoch.
„Vůbec ne! Vašo si samozřejmě vybral tu druhou, ale ve vydavatelství nám řekli, že to nemůžeme použít, protože hřbitov jsou kříže a tak dále. Tak se Vašo zmocnil Po schodoch. Byl jsem u něj, v takové malinké místnosti, kde měl synťáky, klavír, vešel jsem se tam jen proto, že jsem stál těsně za ním. Zahrál mi Po schodoch. Skončila písnička a oba dva jsme zůstali ticho.“
Proč?
„Vašo bez toho, aby otočil hlavu, řekl: Když se ti to nelíbí, tak to nemusíme dělat. Kdyby mi v té době někdo řekl, že to bude můj celoživotní hit, nevěřil bych mu.“
Vám se to nelíbilo?
„Byl jsem na rozpacích, ale naštěstí jsem to neodmítl.“
A co dvojice Hapka-Horáček? Jak jste se dostal ke spolupráci s nimi?
„Tehdy mě uviděli v televizi v nějakém klubu mladých a šli si navzájem telefonovat, že to je kluk, který by se jim hodil. Ale nemohli se dovolat, tehdy byly pevné linky a oni si volali vzájemně ve stejný čas.“
A když pak zavolali vám?
„Já jsem od nich tehdy dostal telegram, kde bylo napsané: LP Hapka, Horáček, Kocáb, Hegerová, Müller? A telefonní číslo. Já jsem si samozřejmě nejdřív myslel, že si ze mě někdo dělá legraci. Ale zavolal jsem tam a hned byla ruka v rukávě.“
Richard Müller: Divoká minulost plná závislostí Videohub
Tehdy vám nabídli nazpívat Štěstí je krásná věc, je to tak?
„Ano, mělo být jen to, ale ve studiu jsme k tomu přidali Milostný dopis Haně Z a Rozeznávám.“
Jak k tomu došlo?
„Přišel jsem nazpívat Štěstí. Když jsem skončil, slyšel jsem z režie, jak Petr Hapka říká: Je tu ještě jedna písnička, už ji sice nazpíval Kocáb, ale nejsem si jistý, zda je to ono, zkus to. Jmenuje se Rozeznávám. Pustili mi to, já ji nazpíval a zůstala mi. Potom ještě přidali Milostný dopis Haně Z, kdy přišla do studia paní Zagorová a my to nazpívali spolu.“
Tady už jste nebyl v rozpacích, jako když jste slyšel Po schodoch?
„Ne, ty mi byly osobně velmi blízké, to jsem hned cítil. Dodnes, když zpívám Rozeznávám, jsou na ni vždycky nadšené reakce. A Štěstí, bez toho si nedovedu představit konec. Je to na koncertech moje poslední písnička.“
Studoval jste scenáristiku a dramaturgii na VŠMU. Ale nikde jsem se nedočetla, co jste dělal před tím?
„Klasické gymnázium, humanitní obor.“
Měl jste i jinou alternativu než jít na uměleckou školu?
„To byla jediná možnost, jak nejít na vojnu a postavit se k něčemu, co má něco společného s uměním.“
Psal jste i scénáře, když jste to vystudoval?
„Jako absolvent jsem měl jeden scénář, ze kterého vznikl jeden příšerný film.“
O čem byl?
„O divadle.“
To jste se inspiroval doma, když vaši rodiče byli herci?
„Nejspíš to tak bylo.“
Vy jste nikdy herecké ambice neměl?
„Ne. Asi mě odrazovalo to prostředí, které jsem znal, ale nikdy jsem nad tím ani nepřemýšlel.“
Měl jste tedy nějaký dětský sen, čím byste byl?
„Neměl, hudba to byla od té doby, co si to pamatuju. Provázela mě odmalička.“
Od lidovek?
„K těm jsem nikdy neinklinoval. Až v poslední době mám tendence zaposlouchat se do něčeho, co je sugestivní a emotivní.“
Zpívala vám doma maminka?
„Vůbec. Ale četla mi pohádky. Táta zpíval, ale velmi málo. Asi to přišlo jen díky tomu poslouchání muziky. Dokonce si intenzivně pamatuji, to jsem měl nějakých čtrnáct let, jak jsme žili z rakouské televize a rozhlasu. Tam byl každý den ve tři hodiny hudební program a já tam poprvé slyšel skupinu Weather Report s albem Black Market a úplně jsem se do té hudby zbláznil. Dodnes si na to vzpomínám, jak jsem to uslyšel a řekl si: Bože, to je úžasné!“
Byl to první hudební impulz?
„Ano. Směrem k jazzrocku. Jak jsem už říkal, teď mám jazzové období, ale střídám to. Chvíli poslouchám jazz a chvíli heavy metal.“
Když se vrátíme k vaší chystané desce – jaká témata se na ní budou otevírat?
„Všechno možné, ale především láska. Je tam ale i něco o slovenské střele či písnička Cha cha cha chameleon o člověku, který stále mění barvy. Je to pestré.“
Venku už je klip k písničce Bla bla bla, budou i další?
„Budou. Jeden s Darou Rolins, kde jsme společně nazpívali písničku 24/7 a jeden by měl být s mou dcerou Emou. Ta se jmenuje Mezi nebom a ženou a je o vztahu mezi dcerou a otcem.“
Vaše dcera zpívá?
„Ona je velmi šikovná zpěvačka, ale nevěnuje se tomu. Žije v Paříži a zabývá se módou.“
Je pravda, že natáčení klipů nesnášíte?
„Je to tak, dávám jim jednu hodinu.“
To je možné něco natočit?
„Oni točí potom dál, ale já po hodině odcházím. Nesnáším to.“
To jste tak měl vždycky?
„Ano. Jen na začátku, když jsem dělali první klipy, investovali jsme všechen volný čas do toho, aby se to podařilo. Ale postupně zájem opadal.“
Máte také dva syny, ti se do klipu nezapojí?
„Ne, ani jeden nezpívá a ani se o to nezajímá.“
Odkud k vám vlastně přichází inspirace?
„Nevím. Lidé si myslí, že všechny texty, které jsem napsal, jsou moje vlastní zážitky. Není to pravda. Já o sobě říkám, že jsem interpret zážitků, často mnoha jiných a vyprávím příběhy.“
Která písnička je vaše nejosobnější?
„Z nového alba je to Zub času, kterou jsem nazpíval jako vyznání pro mou manželku.“
Co na to říkala?
„Myslím, že byla dojatá.“
O čem bude?
„Jde o vyznání lásky.“
Richard Müller o hudbě, rodině, drogách a hubnutí Jan Jedlička
Loni se oženil
Na československé hudební scéně figuruje čtyřicet let. Před tím vystudoval filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na VŠMU v Bratislavě, během studií psal do hudebních časopisů Populár a Gramorevue. Během kariéry prodal více než milion hudebních nosičů. Po převratu a po rozpadu Banketu se vydal na sólovou dráhu – první album, Neuč vtáka lietať, na které složil všechny písně a napsal většinu textů, vydal roku 1992.
Od té doby nahrál na dvě desítky alb. Z prvního manželství má dospělé děti Filipa a Emu. 13letého syna Markuse mají s manažerkou Vandou Wolfovou, kterou si loni v září konečně vzal.
Musím se zeptat, zda ještě fotíte. Hodně jste se tomu dřív věnoval.
„Ne, mám pocit, že jsem už všechno, co jsem chtěl, vyfotil.“
Ani vaši oblíbenou Ameriku už ne?
„Tu miluji a budu ji milovat navždy. Rád bych se tam ještě vrátil. Třeba tady ty texty na novou desku vznikly v letadle mezi Las Vegas a Vídní.“
Všechny?
„Ano, během jediného letu! Tak to prostě přišlo. Vzal jsem si pero a papír a psal a psal.“
Je ještě něco, co vás dnes kromě hudby baví?
„Strašně rád mám knížky a filmy. Rád přepínám televizní kanály, u toho se mi dobře odpočívá.“
Pornokino i trauma z dětství
Richard Müller pochází z Hlohovce, oba jeho rodiče byli herci. Otec Vlado je dobře znám i českým divákům, především ze seriálu Přátelé zeleného údolí, kde si zahrál hajného Horynu. S tátou, který pak od rodiny odešel, si nevytvořil dobrý vztah. „On byl příliš hrdý a já příliš sprostý na to, abychom k sobě našli cestu. Dnes mám k němu silnější vztah, než když žil, což je smutné,“ říká zpěvák, který přilnul k mámě Elišce.
„Byl jsem šťastný, že mám maminku, která se mi intenzivně věnuje. Ve Vídni jsme spolu kdysi dávno, za minulého režimu, zašli dokonce i do pornokina. Bylo mi sedmnáct a bylo to velmi bizarní,“ vzpomíná s úsměvem. „Do té doby jsem žádné porno neviděl. A maminka, tuším, taky ne.“
Ačkoli Richard zvládne hrát na více nástrojů, většinou to nedělá. Jako kluk se totiž učil na klarinet a dodnes to nelibě nese. „Devět let na klarinet a jeden ten rok byl horší než druhý – v životě mi to k ničemu nebylo.“ Vyprávěl, jak se styděl, když šel s futrálem na klarinet přes sídliště domů. „Všichni na mě křičeli – ahoj, dechovkáři.“ Přál si chodit s kytarou, ale rodiče mu zkrátka určili tento nástroj.
