Petře, přes léto vydáváte nový singl, který je prý předzvěstí nového alba...
„Singl se jmenuje Podivné rybičky. Je to první písnička z alba, které vyjde na podzim. Bude se jmenovat Hoříš? Hořím!. Kdysi jsme měli desku Chceš mě? Chci tě! a výtvarníka, který dělá obal tady na tu desku, napadl tenhle název. Přišlo mi to dobrý, protože tam máme písničku O čertovi, která vychází z arabských pohádek. Ty jsem četl jako malý, a tahle mi utkvěla v hlavě. Byla o princezně, která s tím čertem orala, až tou láskou shořel. Je to, myslím, naše už patnáctá deska a první s novým kytaristou Kubou Červinkou.“
Když se podívám na historii kapely, vidím, že se její sestava v toku času dost měnila. Je tam kromě vás ještě někdo z původní sestavy?
„Ne, ale to prostě život přináší. Někoho to třeba přestane bavit. Měli jsme Herberta Ullricha, kytaristu, který v bodě, kdy už jsme nestíhali chodit do práce a byli na vážkách, jestli se uživíme hudbou, tak se rozhodl, že nechce. Říkal, že si chce zahrát, a ne být součástí nějaké mašinerie. Jiní členové zase nezvládli sami sebe, buď kvůli alkoholu, nebo změně života. Tenhle život je totiž velice dobrodružný a člověk musí sám sebe postavit do latě, aby to zvládl.“
Blesk Podcast: Práva na svou nejslavnější desku koupil za korunu. Ke stáří je lepším tatínkem pdc, bp, Jedlička, Železný
Vy jste po dráze profi hudebníka toužil odjakživa?
„Aktivně jsem se k hudbě dostal až v devatenácti, když jsme založili první kapelu, to bylo Slepé střevo. Našemu bubeníkovi bylo patnáct. Měli jsme takovou naivní polodětskou představu, že abychom mohli oslnit svět něčím novým, nesmíme znát to starý. Takže jeden začal něco hrát, druhý se v jeho motivu našel a přidal něco svého, a trvalo nám strašně dlouho, než jsme udělali třeba minutu nebo dvě hudby. A navíc jsme se před sebou styděli, tak jsme si občas zhasli a třeba hodinu si potichu hráli.“ (smích)
Původně jste ale prý měl být učitelem!
„Byl jsem dva roky na peďáku, ale tam jsem šel kvůli vojně. To bylo za komunistů. Pak jsem odešel, nemohl jsem se stát socialistickým učitelem a vykládat dětem ty nesmysly. Takže jsem to vyřešil jinak.“
Prý jste se nechal zavřít do blázince. To jste simuloval?
„Úplně. Měl jsem spoustu kamarádů, kteří se vojně v té době vyhýbali, takže jsem věděl, jak na to. Člověk potřeboval oslovit nějakého spřáteleného psychologa nebo psychiatra a začít se léčit. Věděli jsme, že když budeme vypadat jako dostatečně velcí magoři, tak nám prostě do ruky zbraň nedají a dají nám modrou knížku. Bylo to hodně o trpělivosti a odvodech, ale pokud měl člověk v papírech napsaný, že byl osm týdnů v blázinci, málokterý lampasák si vzal na triko, že mě tam pošle.“
Nebylo to depresivní?
„Bylo, ale věděl jsem, proč to dělám. Budili nás ve čtyři ráno a brali nám krev, jestli máme prášky v sobě, protože někteří je nechtěli polykat, nechtěli v sobě to svinstvo mít. Ty pak vyhodili. Takže my, co jsme tam potřebovali zůstat, jsme to museli jet fakt natvrdo, jak to má být.“
Takhle jste tam vydržel celých osm neděl?
„Ano, ale už po dvou dnech mi došlo, jak je můj život krásný. Sice jsem byl zrovna nešťastně zamilovaný a s*ali mě komunisti, ale viděl jsem tam skutečně nemocné lidi. Spadly mi klapky z očí. Zažil jsem tam strašně moc věcí, a dokonce mám z té doby deník a příjmení všech lidí, co tam byli se mnou.“
Před 14 dny jsme spolu hráli
Baskytarista Jiří Fiala zemřel v pátek 27. června, a o jeho skonu informoval sám jeho bratr Petr. „I po odchodu z kapely zůstal hudbě věrný. Hrál ve spoustě meziříčských bigbítových a country kapel a jako vždycky byl hlavním motorem, který ty kapely udržoval v chodu. V posledních letech jsme spolu hráli ve znovuobnoveném Slepém střevu, naposledy jsme si zahráli před 14 dny v Ostopovicích u Brna, a já jsem šťastný, že jsme tam zahráli dobře, a měli jsme z toho radost,“ napsal k bráchově smrti Petr.
Petr Fiala (61) z Mňága a Žďorp: Nechal jsem se zavřít do blázince! Blesk TV
