22°C
Hrajete psychicky zlomenou ženu. Vy jste se svým životem spokojená?
„Spokojený člověk není nikdy, vždycky jsou nějaké trable. Ale bylo by hloupé si stěžovat, když mnoho lidí je na tom hůř.“
Nicméně Váš manžel Jiří Ornest na tom po operaci srdeční chlopně byl dost špatně, nemohl chodit. Jak je na tom teď?
„Jeho zdravotní stav se teď ustálil. V úplné uzdravení už ale doufat nemůžeme.“
Pomáhají vám s péčí o něj synové?
„Občas, ale mají své životy, a tak se je snažíme nezneužívat, pokud to není nutné.“
Syn Šimon vede úspěšnou kapelu The Tap Tap složenou z muzikantů z Jedličkova ústavu. Co říkáte na jeho práci?
„Mám z úspěchů The Tap Tap radost a fandím jim. Z jejich vystoupení srší pozitivní energie a radost.“
Mladší syn Matěj je počítačový expert. Naučila jste se od něj nějaké fígle?
„Ne, ale často ho prosívám o pomoc. Nevím si rady s banálními věcmi a on to má za vteřinu vyřešené.“
Staráte se o vnoučata?
„Protože mám dost starostí s manželem a ještě pracuji, není to tak často, jak bych si přála. Ale doufám, že se to časem upraví tak, abych je vídala častěji.“
Vždycky jste byla vytížená herečka. Jak vám šlo skloubit kariéru a děti?
„Těžko... Naštěstí manželova matka byla také herečka a o Jirku pečovala její teta Mádřinka. A teta Mádřinka pomáhala i nám. Snažila jsem se s dětmi být co nejvíce, ale bez pomoci někoho dalšího bych to nemohla zvládnout.“
Jak často jste to dilema práce nebo děti řešila?
„Tohle dilema řeší všichni herci v angažmá. Platy v divadlech jsou nízké, a proto herci pracují ještě vedle, jako učitelé, kteří si berou další zaměstnání nebo brigády. Takže, když už o tom mluvíme, řešíte co vzít a co ne. Zvažovala jsem obsah nabízených scénářů, jejich kvalitu, osobu režiséra. Protože když už jsem měla věnovat něčemu čas, chtěla jsem, aby to bylo kvalitní, a je jedno, zda to bylo divadlo, televize, rádio nebo film. A já nechtěla pracovat vedle jenom pro peníze, ale i pro své potěšení a ve výsledku i pro potěšení diváků. Bylo to nepřetržité dilema děti – domácnost a vzít či nevzít tu či onu práci.“
Vytočily vás někdy vlastní děti?
„To víte, že jo. Když se praly a neposlouchaly, neumyly nádobí, nevynesly odpadky. A když byly v pubertě, to už bych si ani nechtěla zopakovat.“
Postava paní Mrázové, kterou hrajete v Polednici, o své dítě přišla a trpí posttraumatickým syndromem. Inspirovala jste se pro roli někým konkrétním?
„Začnete pracovat s veškerými zkušenostmi, berete na pomoc emocionální paměť, zážitky z literatury či filmů. A prožité mateřství jako hluboce zakódovanou citovou stopu, od očekávání dětí až po jejich narození. Vybaví se vám všechny úzkosti z jejich bolestí a nemocí, bezradnost a vnitřní panika, než dorazíte taxíkem do nemocnice. Představa, že můžete přijít o dítě, je za hranicí představivosti a není na to jedna odpověď. Paní Mrázová z té bolesti zešílela.“
Byla to pro vaši psychiku velká zátěž?
„Je pravda, že mě paní Mrázová dost deprimovala. Ať chcete, nebo ne, propůjčujete svou psychiku i tělo postavě. A když se převléknete do civilu a jedete domů, nějakou dobu nazíráte svět očima paní Mrázové. Dalo to trochu práce vrátit se do Kolářové.“
Jak se vám to dařilo?
„Pomáhala mi práce na zahradě a v lese. Sekala jsem dřevo, vozila hlínu, vykopávala drny nebo dělala jinak náročnou fyzickou práci v přírodě.“
Na filmu spolupracoval herecký kouč ze zahraničí, radící i hvězdám Hollywoodu. Jak to probíhalo?
„Setkali jsme se ve zkušebně baletu karlínského divadla, kde jsme provozovali cosi jako herecké etudy. On navrhoval okolnosti a já jsem za sebe, bez verbálního vyjádření, reagovala tělem. Pocity vedra, panické hrůzy, mrtvé zvíře, vnitřní bolest atp.“
Bylo to přínosné?
„Ano, nastartovalo mě to k oněm výše zmíněným pocitům a pátrání v emocionální paměti.“
Mluvil anglicky, rozuměli jste si?
„Učila jsem se anglicky na střední škole, ale protože se nás tehdy na konverzaci přihlásilo málo, tak nám hodinu konverzace zrušili. Dodnes je mi líto, že jsem nepoprosila paní učitelku o soukromé hodiny. A navíc, chyběla mi motivace. O cestě do Anglie jsem mohla leda tak snít. Moje směšné základy angličtiny jsou minimální. Rozumím jednotlivým slovům. Naštěstí tam byl tlumočník.“
