Jaké je to stát s maminkou na jednom jevišti?

„Je to skvělý. Mám s ní na jevišti stejný vztah jako s kolegy. Když je tam i brácha Felix, tak je to strašně uvolňující pocit, protože jinak jsem občas nejistá. Můžu se na někoho spolehnout, cítím tam ten domov, a jsem klidná.“

Nedává maminka ostatním znát, že patříte k ní?

„Moc se do takových věcí neplete. Snaží se, abychom si ty cesty vyšlapali sami. Ať už jde o přátelství, práci nebo nějaké starosti… Když ale vidí, že se děje nespravedlnost, zasáhne. Lidé si myslí, že být dítětem někoho slavného má víc výhod než nevýhod, ale je to přesně naopak. Už od začátku jsou na nás kladeny větší nároky než na ty ostatní. Ale pokud se děje příkoří, ozve se – jako každá máma, která si chrání své děti."

Možná máte výhodu, že nejste Patrasová, ale Slováčková. Lidé si to tak často nespojí. Nebo se pletu?

„Určitě, teprve až po chvíli, když se na mě cizí lidé zadívají, zeptají se, jestli nejsem náhodou dcera Slováčka nebo Patrasové. Brácha to slýchá častěji.“

Vaše prostřední jméno je Julie…

„…ptá se mě na to hodně lidí a z legrace odpovídám, že to mám po žížale Julii. Popravdě je to tak, že maminka měla tetu, která se jmenovala Julie. Tak spíš odtud vítr fouká.“

Koukala jste se jako malá na Kouzelnou školku?
„Milovala jsem ji! Nějak jsem si to nespojovala, že ta paní, která to uvádí, je moje máma. Prostě to byla Dáda, kterou jsem zbožňovala. Vždy, když jsem se koukala na televizi, nebo byla na jejím vystoupení a trsala na písničky s ostatními dětmi, byla jsem šťastná. Mrzí mě, že už tam není, ale to asi nejsem jediné dítě.“

Když se děti ve školce dozvěděly, kdo je vaše máma, tak jste asi byla dost populární, ne?

„Popravdě bych raději oblíbená nebyla, protože děti chtěly poznat Dádu, a ne se kamarádit se mnou.“

Vrhla jste se pak na konzervatoř, populární zpěv. Byla to jasná volba?

„Nebyla. Dělala jsem zkoušky na grafickou školu, hodně jsem se tam toužila dostat, ale nedostala. Nakonec jsem udělala talentové zkoušky na konzervatoř a jsem za to vděčná. Hodně mě tam naučili. Přiznávám ale, že jsem se toho bála. Jsem hodně introvertní, a když si nejsem jistá v kolektivu, uzavírám se.“

Nastala někdy situace, že jste zamlčela, čí jste dcera?

„Ne, to bych nikdy neudělala. Nemám důvod, proč bych to dělala. Buď mě lidi přijmou, že jsem to já, nebo ne.“

Podepsal se tatínek nějak na vašem hudebním vzdělání?

„Od čtyř let hraju na klavír a jako každé druhé dítě na zobcovou flétnu.“

Prý taky natáčíte vtipná videa a dáváte je na internet!

„S kamarádkou Maruškou Hladkou točíme pod názvem SushiClipsCZ různé parodie a video blogy, hrozně mě to baví. Připravit si to, zrežírovat, odehrát, sestříhat…

Takže pokukujete víc po režii než po zpívání?

„Ráda bych dělala všechno a zatím nevím, kam se vrtnu. Jsem hrozně aktivní po tátovi, který je workoholik. Asi budu dělat každý den něco jiného. Teď mě třeba hodně baví školní představení Swingujeme, rejdíme. Jsem pyšná, že mi Vlasta Žehrová, která to režírovala, v tom umožnila hrát.“

Hrajete spolu i ve Sněhové královně. Jaký byl konkurz?

„Původně jsem na konkurzy moc nechtěla chodit a být ve škole. Ale na královně jsem byla na všech, až jsem se prošlapala ke Gerdě.“

Jak jste se s tou muzikálovou premiérou popasovala?

„Chtělo to čas. Lumír Olšovský, který to režíroval, byl nesmírně trpělivý a dokázal ve mně probudit, co jsem celou dobu hledala. Holky, se kterými se alternuji, mi pořád pomáhaly. Viděly, jak jsem z toho byla vyklepaná.“

A co kluci, kteří vám hrají nápadníky?

„Poprvé jsem se samozřejmě styděla, když tam byla nějaká líbací scéna, ale David Gránský a Jan Kopečný jsou kamarádi a kolegové. Na druhou stranu je uklidňující na jevišti být s někým, kdo vás má rád. Pak už jsem si to užívala. Takoví dva hezcí kluci…“ (směje se)

A doma jste čerpala rady, jak na to?

„K mamince chodím pro ty herecké a k tátovi pro ty hudební. Hodně mi pomáhají. A já všechny poslouchám, protože toho mají oba za sebou daleko víc než já.“

Jak to u vás vypadalo, když rodiče zrovna nepracovali?

„Jezdili jsme na chalupu, nebo za babičkou. Brácha je o dvanáct let starší a musel mě hlídat. Občas to byl teror, protože jsem s ním být nechtěla – škádlili jsme se totiž jako každý bratr a sestra.“

Nelitovala jste někdy, že jste se dala na stejnou dráhu jako rodiče?

„Někdy, protože tahle branže je hrozně nejistá. Nevíte, kdy dostanete práci, jeden měsíc se nezastavíte, druhý máte práce nad hlavu. To pro moji povahu moc není, potřebuju mít hodně věcí jasných. Trochu mě to děsí a zároveň to miluju.“

Fotogalerie
7 fotografií