18°C
Lehkou většinu mezi evropskými monarchiemi mají království, kterých je sedm. Šest z nich je zároveň členy Evropské unie, ačkoli Velká Británie se připravuje na svůj odchod. Do Evropské unie patří i jedno z knížectví, takže do odchodu Velké Británie platí, že většina Evropských monarchií je součástí EU.
Podívejte se na přehled všech evropských zemí, které jsou z pohledu státního zřízení monarchiemi.
Andorra
- Panovník: spoluvévodové Joan Enric Vives Sicília a Emmanuel Macron
- Následník: neznámý
Andorra má ze všech evropských monarchií zřejmě nejsložitější uspořádání. Na základě historických smluv jí vládne princovský diumvirát, kde se každý ze spoluvládců může honosit titulem co-prince, díky kterému jim náleží i oslovení „jeho excelence“.
Jedním z nich je vždy biskup Urgelské diecéze, který je doživotně jmenován papežem. Od roku 2003 jím je biskup Joan Enric Vives Sicília. Druhým je francouzský prezident Emmanuel Macron, kterému titul zůstane jen po dobu, kdy je v prezidentském úřadu.
Titul ani jednoho ze dvou andorrských monarchů tak není dědičný. Ani jeden z monarchů ovšem nedrží v rukou příliš velkou politickou moc. Politická rozhodnutí má totiž nestarosti tamní parlament v čele s předsedou vlády.
Belgie
- Panovník: Král Philipp
- Následník: Princezna Elizabeth, vévodkyně brabantská
Belgie patří v Evropě k „mladším“ evropským monarchiím. Podobně jako maličká Andorra se navíc může chlubit vlastní zvláštností svého zřízení. Jde totiž o jedno ze dvou federativních království.
Království tvoří tři územní celky – Vlámsko, Valonsko a region Brusel. Všechny tři mají vlastní parlamenty. Kromě toho se ještě Belgičané dělí na tři významné skupiny podle mateřského jazyka – holandsky mluvící Vlámy, Valony a německojazyčnou menšinu. Kromě Vlámů, jejichž parlament je totožný s parlamentem Vlámska, mají zbylé dvě jazykové skupiny své vlastní parlamenty. Posledním parlamentem je pak ten federální. Belgie, která je na počet obyvatel jen o málo větší než Česká republika, tak na svém území hostí hned 6 parlamentů.
Dánsko
- Panovník: Královna Margrethe II.
- Dědic: Korunní princ Frederik, hrabě z Monpezatu
Dánské království patří k nejstarším na kontinentu. První zmínky o králích z území Dánska pochází již z 8. století. Současnou podobu získalo za vlády vikinských králů Gorma a Haralda v 10. století.
Dědičnou monarchií se ovšem Dánsko stalo teprve v 17. století. Současná královna Margrethe II. je na trůnu od roku 1972, kdy v čele státu nahradila svého otce Frederika IX. Jde přitom o první dánskou královnu po takřka 600 letech. Naposledy totiž v Dánsku vládla královna Margrethe I. mezi lety 1375 a 1412.
Jméno korunního prince vychází z tradice. Od roku 1513 se totiž na dánském trůnu střídali králové se jmény Christian nebo Frederik. Margrethe II. v tomto cyklu zaujala místo Christiana a z toho důvodu dostal její prvorozený syn jméno Frederik.
Lichtenštejnsko
- Panovník: Kníže Hans Adam II.
- Následník: Kníže-dědic Alois z Lichtenštejna
Lichtenštejnsko vzniklo spojením hrabství Vaduz a Schellenberg. K tomu došlo poté, co je Lichtenštejni koupili s cílem získat místo v říšském sněmu Svaté říše římské. Současný kníže Hans Adam II. se na trůn dostal koncem roku 1989, v současnosti ovšem většinu jeho vládních povinností zastává jeho syn a dědic Alois.
Lichtenštejnská panovnická rodina zároveň patří k monarchům, kteří mají ve svém státě nejvíce pravomocí. Panovník může svolávat referenda, jmenovat soudce, odvolávat ministry či celou vládu a zároveň má právo veta nad zákony. V roce 2003 navíc občané v referendu schválili další posílení pravomocí vládnoucího knížete.
Kníže Hans Adam II. před hlasováním o posílení jeho pravomocí zároveň hrozil, že v případě neúspěchu by se jeho rodina odstěhovala do Rakouska. Jediný zákon, nad kterým by kníže neměl politickou moc, by bylo případné referendum o změně státního zřízení v zemi na republiku.
Lucembursko
- Panovník: Velkovévoda Jindřich I.
- Následník: Kníže Guillaume, Velkovévoda-dědic Lucemburska
Lucemburské velkovévodství vzniklo v roce 1815, kdy bylo povýšeno z vévodství. Do roku 1890 bylo ovšem v personální unii s Nizozemím (král Nizozemska byl zároveň velkovévodou Lucemburska). Země se rozdělily až po smrti Williama III., když nizozemský trůn připadl jeho dceři Wilhelmině, zatímco lucemburské velkoknížectví připadlo Adolphovi, protože lucemburské zákony dědictví neumožňovali, aby panovnický titul zdědila žena.
Zákony se následně upravily tak, aby titul mohla zdědit i nejstarší dcera, pokud velkovévoda neměl mužského dědice. Zároveň ovšem platilo, že pokud by ani ta neměla syna, stal by se dědicem případný syn jejích mladších sester. Toto pravidlo platilo až do roku 2011, kdy velkovévoda Jindřich I. dekretem rozhodl, že titul bude dědit nejstarší dítě vládnoucího monarchy bez ohledu na pohlaví.
Monako
- Panovník: Svrchovaný Kníže Albert II.
- Následník: Jaques, kníže-dědic monacký, markýz z Baux
Monacký kníže má podobně jako ten lichtenštejnský výrazný vliv na politiku knížectví. V moci monackého knížete je stále většina exekutivy nebo navrhování zákonů, které ovšem následně musí schválit Národní rada. Zároveň má princ i soudní moc.
Titul knížat přitom získávají i další členové vládnoucí rodiny. Panovníci tak používají titul kníže s přídomkem „Svrchovaný“.
Nizozemsko
- Panovník: Král Willem Alexander
- Následník: Catharina-Amalia, princezna oranžská
Nizozemské království je z velké části tvořené Nizozemskem, ale spadají do něj i další tři země – Aruba, Curaçao a Svatý Martin. Ty ovšem do velké míry fungují nezávisle na evropském Nizozemsku. Svazek se tak projevuje především tím, že je to právě evropské Nizozemí, které má na starosti obranu celého království.
Dalším projevem spojení čtyř zemí pod vládou jednoho krále jsou dva dokumenty na úrovni ústavy. Jedním z nich je klasická ústava a druhým je Charta nizozemského království, která upravuje vztahy jednotlivých zemí. Stejně jako Belgie je tak Nizozemské království federativní monarchií, ačkoli jednotlivé státy federace mají mnohem větší volnost.
Norsko
- Panovník: Král Harald V.
- Následník: Haakon, korunní princ norský
Norsko patří k nejstarším evropským královstvím. Svou historii může datovat až do druhé poloviny 8. století ke králi Haraldovi Krásnovlasému.
Norská ústava dává králi velká práva. Ty ovšem jeho jménem vykonává vláda. Tu může král jmenovat zcela podle svého uvážení, od roku 1884 ovšem v zemi fungují parlamentní principy a král tak jmenuje zvolenou vládu.
Zároveň má norský král právo veta, vzhledem k tomu, že aby zákon vešel v platnost, musí jej král podepsat. Norský parlament má ovšem právo královské veto přehlasovat. K tomu ovšem naposledy došlo v dobách unie se Švédskem.
Kromě toho byl do roku 2012 norský král zároveň hlavou Norské církve. Ta vznikla v 16. století a jde o luteránskou církev. K té se do 19. století musel hlásit každý norský občan. Zákon, který zřídil Norskou církev jako samostatnou právnickou osobu ovšem vstoupil v platnost až na začátku roku 2017.
Španělsko
- Panovník: Král Felipe VI.
- Následník: Princezna Leonora, kněžna asturská
Španělsko má za sebou bouřlivé dvacáté století, ve kterém zažilo několik let fašistické diktatury Francisca Franca. Ten ovšem rozhodl, že jeho následníkem v čele Španělska by měl být Juan Carlos I. bourbonský. Ten v roce 1978 zahájil práci na obnově demokracie ve své zemi.
Španělská monarchie je zároveň jedna z posledních, ve které titul dědí přednostně mužský potomek krále. Předchozí vlády se sice po roce 2005 zabývaly možností úpravy dědičných zákonů v ústavě poté, co se tehdejšímu korunnímu princi Felipemu narodila dcera Leonora, ale snahy utichly poté, co se mu narodila druhá dcera.
Další zajímavostí je i spřízněnost španělské královské rodiny s rodinou Lucemburků. K tomu došlo v roce 1919, kdy se tehdejší velkovévodkyně Charlotte provdala za Felixe Bourbonsko-Parmského, člena jedné z vedlejších větví španělské královské rodiny.
Švédsko
- Panovník: Král Carl XVI. Gustaf
- Následník: Korunní princezna Victoria
Švédská monarchie je v Evropě tou možná nejvíce ceremoniální. Přesto, že parlamentní praxe ve Švédsku funguje již od začátku 18. století, role krále se ve švédských ústavních zákonech postupně upravovala.
K poslední úpravě došlo v roce 1975, kdy vešla v platnost nová verze ústavního zákona o švédské vládě, který nahradil předchozí zákon z roku 1809. Švédští králové tak přišly o poslední zbytky moci a jejich funkce je dnes již čistě ceremoniální.
Přestože je král považován za hlavu Švédska, nepřipadá mu dnes ani právo jmenovat vládu. Kromě toho přišel i o formální roli nejvyššího velitele, ačkoli má stále nárok na nejvyšší vojenské hodnosti v armádě, letectvu i námořnictvu.
Spojené království
- Panovník: Královna Alžběta II.
- Následník: Charles, princ z Walesu
Velká Británie nemá psanou ústavu. Skutečnost, že britský panovník má jen malý vliv na každodenní politiku je tak dán celou škálou písemných ustanovení nebo konvencemi, které tyto rozhodnutí přenáší na ministry, úředníky a další veřejné činitele. Britský vládce je ale v tamním systému stále považován za držitele výkonné moci.
Zákony jsou tak vydávány panovníkovým jménem a s „doporučením“ parlamentu. Zároveň má panovník možnost jmenovat premiérem jakéhokoli britského občana a kdykoli svolat nebo rozpustit parlament. Panovníci se ovšem řídí zvykovým právem a jmenují premiérem předsedu nejsilnější strany v parlamentu, který naopak rozpouštějí pouze na doporučení předsedy vlády.
Zároveň mají britští panovníci právo neudělit královský souhlas se zákonem, ačkoli v moderní době tohoto práva nevyužívají. Dalším jejich právem je vyhlašování války nebo jmenování jednotlivých ministrů, v praxi o těchto věcech ovšem rozhoduje premiér a vláda a panovník jim dává pouze formální souhlas.
Vatikán
- Panovník: Papež František
- Nástupce: Neznámý
Vatikán je poslední skutečně absolutistickou monarchií v Evropě. Jako takový vznikl teprve v roce 1929 po takřka 60 letech nejistoty. Do roku 1870 totiž papežové vládli Papežským státům, které se rozkládaly na větší části italského poloostrova. Ty se ovšem v 19. století staly součástí sjednoceného italského království. Dalších 60 let až do Lateránských smluv v roce 1929 pak byl vztah mezi Svatým stolcem a Italským královstvím napjatý.
Od roku 1929 je ovšem Vatikán oficiálně nezávislou zemí, kde je absolutním vládcem papež. Zákonodárnou moc pak má Papežská komise pro Městská stát Vatikán složená z kardinálů, které papež jmenuje na pětileté období. Její rozhodnutí ovšem musí vždy papež schválit. V současnosti tak je jediným absolutním monarchou v Evropě.
CELÝ ZÁZNAM: Princ Charles slaví 70! Forejt o jeho skandálech a šanci na trůn! Aleš Brunclík
