Anička: Policisté zřejmě zaváhali, tvrdí odbornice!
Hlavně rychle. Tím se má řídit policie v případě zmizení dětí. I proto byl v květnu spuštěn Národní koordinační mechanismus pátrání po pohřešovaných dětech. Do praxe ho uvedla ředitelka odboru prevence kriminality ministerstva vnitra Jitka Gjuričová (52). Přesto se veřejnost o Aničce Janatkové (9) dozvěděla s mnohahodinovým zpožděním.
Jak a proč vznikl mechanismus pátrání po dětech?
„Impulzem k tomu byla smrt dvou dětí – Honzíka Rokose, kterého jeho matka s druhem vozili snad tři měsíce v autě po republice, a únos Jakuba Blaška z Havlíčkova Brodu a jeho zavraždění pedofilem. Tehdy jsem se rozhodla, že musíme vybudovat úplně nový systém, který by něco podobného znemožnil.“
V čem spočívá?
„Ve zrychlení policejního pátrání v terénu, bleskovém přenesení informací na vrcholovou úroveň i v tom, aby policejní psychologové, nově proškolení, poskytli postižené rodině veškerou možnou pomoc. Vzniklo i schéma spolupráce s médii, schopnými rychle zveřejnit, o co jde.“
Jenomže zpráva o zmizení Aničky tímto systémem nebyla podchycena tak rychle, jak bylo třeba.
„Já nevím proč, to by bylo třeba se ptát policistů. V praxi to vypadá tak, že po nahlášení zmizení první informace z místa obstará policejní hlídka, po ní se na místo dostaví pátrač, který situaci vyhodnotí. Na něm leží obrovská zodpovědnost…“
Na tomto jediném člověku?
„Ano. On rozhodne, zda obrazně řečeno zmáčkne červený knoflík a spustí celý mechanismus. Pokud to udělá, média mají informace během několika minut. Proč tomu tak v případě zmizení Aničky nebylo, nevím. Ale až pomine tohle akutní období, kdy policie skutečně intenzivně pracuje, určitě si společně sedneme a budeme se bavit o tom, proč ČTK měla informaci o Aničce až večer a média až druhý den.“
Jaká je přesně role policejních psychologů?
„Jsou asi tři na každém kraji, mají speciální školení a pomáhají rodinám zvládat krizovou situaci. Současně je informují o policejní práci, kriminalisté na to nejsou trénovaní a navíc mají své práce při zmizení dítěte víc než dost.“
Dá se tento systém zdokonalit?
„Jistě. Chtěla bych, aby se informace o pohřešovaných dětech objevily i na tablech na dálničních tazích. Už jsme jednali i s telefonními operátory, ale nebylo to jednoduché. Úprava jejich technického zázemí by prý stála desítky milionů… My takové peníze nemáme a myslím si, že operátoři vydělávají dost. A tohle je společensky prospěšná věc!“
Jak si to představujete v praxi?
„Mohou poslat SMS do okruhu pěti až deseti kilometrů od místa, kde dítě zmizelo. To by neuvěřitelným způsobem zefektivnilo pátrání. Jenže jsme nepokročili – operátoři tvrdí, že nemohou posílat nevyžádané zprávy. Budeme ale v jednáních pokračovat. V Holandsku tento systém funguje.“
Návrh paní Jitky Gjuričové je dobrý a má jednu malou chybičku, ročně se u nás ztratí tisíce dětí a vzápětí se zase najdou. Představa, aby lidi by byli otravováni planýma sms-ka skoro denodenně kvůli nezbedným dětem a nezodpovědným rodičům, jejichž ratolesti odběhnou z domu a potom se člověk dočte, že holčina byla nalezena, že přespala u kamarádky, tak takové sms-ky by za chvíli občané přestali brát vážně. 
Ona ta cesta je opravdu úplně v pohodě.To jen Blesk z ní dělá "uličku hrůzy". V tuto dobu tam chodí spousta pejskařů z okolí,a pokud by vás chtěl někdo přepadnout,tak riskuje,že zrovna někdo půjde a uvidí ho. A že se Anička té cesty nebála?Vždyť končí u jejich domu.To by nesměla vystrčit ven ani nos.