18°C
Unesená generace: Děsivé zpovědi rodičů, jejichž děti byly násilně odvedeny do Ruska
Od loňského února bylo podle ukrajinských úřadů z Ruskem okupovaných území uneseno téměř 20 tisíc dětí. Poslány byly do jiných Kremlem kontrolovaných oblastí Ukrajiny nebo do samotného Ruska. Rusko často odděluje děti od jejich rodičů na kontrolních stanovištích nebo v takzvaných filtračních táborech. Ukrajinské úřady a charitativní organizace zapojené do procesu navracení těchto dětí uvádí, že jejich mise je mimořádně náročná. K 20. září se Ukrajině podařilo vrátit pouze 386 unesených dětí.
Posílání dětí do takzvaných „rekreačních táborů“ v Rusku nebo na ukrajinských územích pod kremelskou kontrolou je jen jedním ze způsobů, jak Rusko nezákonně deportuje ukrajinské děti. V březnu vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a prezidentskou komisařku pro práva dětí v Rusku Mariju Lvovovou-Bělovovou. Důvodem je právě údajná nezákonná deportace dětí z Ukrajiny do Ruska. Obtížné situace, do nichž se dostávají ukrajinské děti i jejich rodiny, dokládají autentické příběhy lidí, kterým se hrůzy války dějí na vlastní kůži.
Ruské zajetí přežil jen díky myšlence na své děti
Jedna myšlenka pomohla Jevhenu Meževému překonat utrpení ruského zajetí – myšlenka na jeho tři malé děti. Čtyřicetiletý Meževyj byl zajat ruskými jednotkami na kontrolním stanovišti, když loni na jaře on a jeho děti prchali z válkou zničeného rodného města Mariupol.
Meževyj byl 45 dní držen v nechvalně známém zajateckém táboře Olenivka v Rusy okupované části Doněcké oblasti. Tam snášel bití, byl nucen k těžkým pracím a bez přístupu k dostatku jídla či spánku byl zavřen v maličké polorozpadlé cele s desítkami dalších Ukrajinců. A po celou dobu neměl Meževyj ponětí, kde jsou jeho děti. „Komunikoval jsem s nimi v myšlenkách. Nic jiného mi nezbývalo,“ uvedl.
Ale trápení, které Rusko Meževému způsobilo, jeho propuštěním ze zajetí koncem května neskončilo. Krátce poté, co byl osvobozen, se totiž dozvěděl, že Rusové unesli jeho děti. „Vaše děti dnes odletěly do Moskvy,“ řekli Meževému na policejní stanici.
První dva měsíce od začátku ruské invaze na Ukrajinu se Meževyj snažil udržet sebe a své tři děti, třináctiletého Matvije, desetiletou Svjatoslavu a sedmiletou Oleksandru, naživu v těžce bombardovaném městě Mariupol. Spolu s desítkami dalších obyvatel strávili týdny v protileteckém krytu místní nemocnice. „Všichni jsme se večer scházeli, zpívali, hráli karty a vyprávěli příběhy,“ vzpomíná Meževyj. Jednoho dne na začátku dubna však přišli ruští vojáci, kteří všem oznámili, že mají půl hodiny na vyzvednutí osobních věcí.
Jeho rodina se sbalila a nedlouho poté byla převezena na ruské kontrolní stanoviště v nedaleké vesnici na východním okraji města. Ruští vojáci Meževému nařídili, aby našel někoho, kdo mu pohlídá děti, zatímco on půjde poskytnout vysvětlení o tom, proč je registrován u ukrajinské vojenské jednotky. Tam Meževyj sloužil jako mechanik mezi lety 2016 a 2019. Na otázku, jak dlouho to bude trvat, ruští vojáci odvětili, že to může trvat „dvě hodiny nebo sedm let“. Nedělali si legraci.
Meževyj podstoupil několik výslechů ve vazebních zařízeních, než byl převezen do svého konečného cíle – zajateckého tábora Olenivka. Dle jeho svědectví jsou tam zadržení po příjezdu surově biti. Více než 50 vězňů, včetně něho, bylo drženo v cele určené pro šest osob. „Bylo to víc než hrozné,“ řekl s tím, že se vězni v malé cele byli sotva schopni postavit. „Viděl jsem, jak se lidé zbláznili a začali si ubližovat,“ dodal. Přežít tuto noční můru mu pomohla jen myšlenka na jeho děti.
Zatímco byl Meževyj v zajetí, jeho děti byly nejprve drženy ve filtračním táboře ve vesnici Bezimenne, asi 30 kilometrů východně od Mariupolu, na pobřeží Azovského moře. Poté byly převezeny do nemocnice v Rusy okupovaném Novoazovsku, dalších 10 kilometrů na východ. Pak strávily jeden den v sirotčinci v Doněcku a následně byly převezeny do ruského města Rostov na Donu. Nakonec je posadili do letadla mířícího do Moskvy.
Až po propuštění ze zajetí se Meževyj dozvěděl, že jeho děti skončily v táboře Poljana v Moskevské oblasti, téměř 1000 kilometrů od jejich domova v Mariupolu. Po dlouhém pátrání se mu podařilo najít telefonní číslo na osobu, která v táboře dohlížela na jeho děti.
Tábor navštívila i Lvovová-Belovová, děti se pokusila uplatit fastfoodem
„Když dáte (fast food) dětem přivezeným z válečné zóny, budou šťastné. Snažili se ukázat, jak (špatná) je Ukrajina a jak úžasné je Rusko,“ komentoval Meževyj.
Protože Meževyj neměl peníze na nákladnou cestu do Ruska za záchranou svých dětí, rozhodl se zůstat u kamaráda a najít si práci, aby si na cestu našetřil. Ale jeho plány byly přerušeny v polovině června, kdy mu zavolal jeho nejstarší syn Matvij.
Ruští sociální pracovníci dětem řekli, že protože jejich čas v táboře končí a nemohou být vráceny do Doněcké oblasti kvůli tamním bojům, budou převezeny do sirotčince nebo do pěstounské rodiny v Rusku. „(Matvij) mi řekl, že mám pět dní na to, abych je zachránil,“ řekl Meževyj. Přestože stále neměl dost peněz, našel Meževyi několik ruských dobrovolníků, kteří souhlasili s tím, že mu pomohou a zaplatí mu cestu.
Tábor, ve kterém jeho děti pobývaly, podle něj vypadal spíše jako „vězeňské zařízení“ než jako rekreační místo pro děti. V táboře byl Meževyj vyslýchán a musel sepsat četná prohlášení, než mu bylo dovoleno vidět děti.
17:30
Dnes
OBRAZEM: Život v Borodyance se stal kvůli válce obtížnějším, městečko poblíž Kyjeva se ale začíná zase dávat dohromady.
16:42
Dnes
„Austrálie připravuje nový balíček pomoci ve výši 100 milionů dolarů pro Ukrajinu. Polovina prostředků bude použita na systémy protiraketové obrany. Více než 30 milionů dolarů na bezpilotní letouny v rámci koalice proti dronům,“ avizuje a děkuje ukrajinský premiér Denys Šmyhal.
16:04
Dnes
Americké tajné služby dospěly k závěru, že ruský prezident Vladimir Putin pravděpodobně přímo nenařídil zabít předáka ruské opozice Alexeje Navalného. Uvedl to dnes americký deník The Wall Street Journal.
Deník s odvoláním na nejmenované osoby obeznámené s případem píše, že americké tajné služby se kloní k názoru, že Putin zřejmě nenařídil Navalného zabít. Podle něj na tom panuje široká shoda uvnitř zpravodajské komunity, včetně americké Ústřední zpravodajské služby (CIA).
Washington však podle deníku nezbavuje hlavu ruského státu celkové odpovědnosti za Navalného smrt vzhledem k tomu, že opozičník byl léta terčem útoků ruských úřadů a byl uvězněn na základě obvinění, která Západ označil za politicky motivovaná. V roce 2020 byl navíc otráven nervově paralytickou látkou. Kreml popírá, že by se na otravě z roku 2020 podílel stát.
„Zatímco jsem vyplňoval další prohlášení, slyšel jsem hlasy svých dcer. Všeho jsem nechal a běžel k nim. Objali jsme se a políbili se a pak se k nám přidal Matvij,“ vzpomíná Meževyj. Po návratu z Ruska se celá rodina přestěhovala do lotyšské metropole Rigy a návrat na Ukrajinu do konce války neplánuje.
Svého syna poslala do ruského tábora dobrovolně, pak litovala
Téměř celá rodina Olhy Usykové se koncem března sešla na vlakovém nádraží ve městě Balaklija v Charkovské oblasti. Někdo jim velmi blízký byl ve vlaku přijíždějícím z Kyjeva. Někdo, koho chtěla Usyková tak moc vidět, že jí po tvářích začaly stékat slzy, jakmile viděla, že se vlak blíží k perónu. Usyková totiž věděla, že za pár minut poprvé po sedmi měsících obejme svého čtrnáctiletého syna Bohdana. „Vystoupil (z vlaku), vypadal mnohem hubenější a vyšší, dospělejší,“ vzpomíná Usyková. „Hodně se změnil, sotva jsem ho poznala,“ dodala.
Usyková uvedla, že ruská okupace těžce zasáhla obyvatele Balaklije. Podle policie tam byly mučírny, kde bylo současně drženo v zajetí nejméně 40 lidí. Zatímco její nejmladší pětiletá dcera nechápala, co se děje, a zůstala relativně v klidu, její nejstarší Bohdan byl ve velkém stresu. „Přestal spát a moc nejedl. V noci, když docházelo k výbuchům, vždy vyskočil z postele a bezcílně pobíhal,“ řekla Usyková. „Byl velmi vystrašený,“ dodala.
Když viděla, že někteří její spoluobčané souhlasili s posláním svých dětí do ruských táborů, myslela si, že by to mohlo být přínosné i pro Bohdana. Netušila ale, že její touha ochránit Bohdana před tím, aby byl svědkem útoků, se změní v další noční můru pro ně oba. Bohdan byl mezi 25 dětmi deportovanými z Balaklije do tábora Medvežonok v ruském Krasnodarském kraji. Rusové slíbili, že děti vrátí k rodinám po 21 dnech. Svůj slib nedodrželi. Místo toho byl Bohdan držen v Rusku sedm dlouhých měsíců.
Poté, co Ukrajina v září znovu získala kontrolu nad obcí Balaklija, Usyková oslovila osobu, která dohlížela na ukrajinské děti v táboře, kde pobýval Bohdan. Ta jí řekla, že „neexistují žádné rozkazy děti vrátit“ a že rodiče se buď mohou pokusit odjet do Ruska sami, nebo „počkat, až se ruské jednotky vrátí do Charkovské oblasti“.
Usyková věděla, že se její syn chce vrátit domů, neměla ale dost úspor na cestu, aby ho přivezla domů. Bohdan byl během doby, kterou strávil v Rusku, držen v řadě zařízení Krasnodarského kraje. Z tábora v Gelendžiku byl převezen do jednoho v Anapě, dále na severozápad na pobřeží Černého moře a poté do města Jejsk, na pobřeží Azovského moře, kde zůstal až do března. Poté byl převezen do Voroněže ve středním Rusku.
Podle Usykové měl její syn štěstí, že mu v táborech „nevymyli mozek ruskou propagandou“. Předpokládá, že to bylo proto, že se tam o něj starali lidé ukrajinského původu. Na rozdíl od jiných dětí, které neměly takové štěstí, Bohdan nebyl v táborech trestán ani vydírán.
Podle Usykové ruské úřady pravidelně navštěvovaly deportované ukrajinské děti a přinášely jim dárky, včetně chytrých telefonů a oblečení. Přestože se svým synem často komunikovala a věděla, kde je a jak se mu daří, pokaždé, když slyšela jeho hlas, trhalo jí to srdce. Slyšela totiž, jak moc se chce Bohdan vrátit domů a jak mu chybí ona i jeho blízcí.
Do února se Usykové podařilo naspořit dost peněz na cestu do Ruska. Cestovala stovky kilometrů k ruským hranicím, jen aby se dozvěděla, že do země nesmí. „Hystericky jsem tam brečela, ale prostě mě vyhodili,“ říká. Bohdan byl zprávou zdrcen. „Nemohl mluvit a zavolal mi až druhý den,“ vzpomíná Usyková. „Bylo to velmi těžké,“ dodala.
Nakonec se však našel způsob, jak Bohdana přivézt domů. Ukrajinská charitativní organizace „SOS dětské vesničky“, která spolupracuje s ministerstvem pro reintegraci okupovaných území na návratu deportovaných ukrajinských dětí, Usykovou zkontaktovala. Podařilo se jim vyřídit veškeré papírování a Bohdan se mohl vrátit domů.
Usyková popisuje měsíce, které strávila bez syna, jako nejtěžší ve svém životě. „Proklínala jsem se za to. Nikdo si nemyslel, že (děti) nebudou vráceny (Rusy). Nemyslela jsem si, že by se v této situaci děti staly rukojmími,“ říká Usyková. „Jak je vidno, Rusko nedodržuje žádné zákony,“ uzavírá.
Video Dalších 31 ukrajinských dětí unesených do RUska se vrátilo ke svým rodičům
Video se připravuje ...
Témata:
Související
