Rusy okupovaný Mariupol jako Potěmkinova vesnice: Vše na oko a šlendrián, kritizují místní novou výstavbu

Letos 20. března ruský prezident Vladimir Putin navštívil Mariupol, natáčel se u nově postavených paneláků. Na videozáznamu se v jednu chvíli, kdy se Putin baví s lidmi před domem, zpovzdálí ozve volání, kterému není dobře rozumět. Podle serveru Meduza neznámá žena křičela: „Je to vše nepravda, všechno je to na oko!“ Následně Kreml tento záznam ze svého webu odstranil.

Poslal Putin do Mariupolu dvojníka? Tyto detaily to mají prozrazovat!

Propagandistická kampaň pokračuje na plné obrátky. „Výstavba neprobíhá tak rychle, jak bychom si přáli, ale přesto jsou stavební a silniční stroje a jeřáby na každém rohu Mariupolu. V době oběda si stavební dělníci z jiných oblastí Ruska a Společenství nezávislých států (dalších postsovětských států, pozn. red.) chodí do obchodů a kaváren koupit lehké občerstvení a kávu,“ psalo reportérstvo ruské agentury RIA Novosti 24. února, přesně rok po zahájení invaze. „Šťastní majitelé nových bytů, které postavili stavitelé z jiných regionů Ruska, právě dostávají klíče a slaví kolaudace.“

Okupační starosta Oleg Morgun tehdy říkal, že 1500 bytů již bylo dodáno. 400 paneláků podle něj bylo či bude potřeba zbořit. A 32 500 rodinných domů bylo částečně či úplně zničeno. Přesto sliboval obyvatelům, že do tří let všichni dostanou nový byt či dům.

Poslední boje skončily loni v květnu, když se vzdali obránci rozsáhlého průmyslového komplexu Azovstal, zejména Azovský prapor. Už v červnu se začalo pod ruskou taktovkou stavět.

Paneláky jako symbol obnovy

Web Sever Realii je odnoží Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda zaměřenou na Petrohrad a okolí. Sem se uchýlili někteří obyvatelé Mariupolu během vleklého a ničivého obléhání. S návratem zdaleka všichni nespěchají.

Blok pětipatrových domů na ulici Alexandra Kuprina vyrostl za 80 dní. Generálním dodavatelem bloku je Vojenská stavební společnost, kterou v roce 2003 založilo ruské ministerstvo obrany. Právě u těchto pětipodlažních budov hovořil Putin v březnu k lidem z Mariupolu.

„Projekt obytného komplexu v Mariupolu lze stěží nazvat architektonickým mistrovským dílem, ale je to daleko vyšší úroveň než domy sociálního bydlení v jiných ruských městech,“ komentoval pro ruský server The Village jeden z petrohradských architektů anonymně. Dekorativní „architektonické excesy“ na fasádě podle něj naznačují, že zadáním bylo nejen postavit určitý počet bytových jednotek, ale také „vytvořit fotogenický symbol obnovy města“.

Čtyřicátník Roman před válkou žil s rodinou v Mariupolu, pracoval jako elektrikář v jedné firmě. Jeho byt byl zcela zničen, celá rodina ale přežila. Byli odvezeni do Ruska do jednoho z dočasných ubytovacích středisek, pak se rodina přestěhovala do Petrohradu. Roman tam našel práci ve svém oboru, na dva turnusy ovšem jel pracovat i na obnově Mariupolu.

„Staví rychle. O kvalitě celkově nemůžu nic říct, jsem odpovědný jen za svou práci,“ popsal Roman pro Sever Realii. „Hodně dělníků pochází ze střední Asie. Pokud si je ohlídáte, pracují dobře, pokud ne, často se to musí později předělávat. Například okna se někdy musí dávat třikrát nebo čtyřikrát, jsou velmi špatně nasazená.“

Peníze dostával za tyto výjezdy slušné, asi sto tisíc rublů měsíčně, dvakrát tolik než v Petrohradě. Že chodil plat se zpožděním, ještě snesl. „Ale někdy lidé pracují a nedostanou nic - nejsou peníze a nikdo neví, kam jdou,“ dodává elektrikář. Na definitivní návrat Roman s rodinou ještě čekají – a ani neznají takřka nikoho, kdo by už fungoval v novém domově. Jediný Romanův známý, který před válkou žil v Mariupolu, byt dostal. Ale ne do vlastnictví, třebaže předtím bydleli ve svém.

Jak psal The Village, nové byty nedostávají obyvatelé do osobního vlastnictví, nýbrž na základě smlouvy o sociálním pronájmu. A tak je nelze pronajímat ani prodávat. Vyřizovat nové bydlení musejí Mariupolští osobně, úředníky nezajímá, že lidé žijí dlouhodobě v jiných městech, mají práci, rodiny – a musejí třeba své děti nebo seniory nechat na několik dní bez péče, nebo je vláčet s sebou. A byt nedostane jen tak někdo. Nejen, že museli před bitvou v Mariupolu vlastnit nemovitost a zcela o ni přijít. Nesmějí také mít jinou nemovitost na Ukrajině nebo v Rusku.

„Jsou tam nové budovy, ale není jich mnoho, asi šest, sedm objektů, na takové město je to velmi málo. Nárok na nový byt má člověk pouze tehdy, pokud o bydlení úplně přišel a má všechny doklady potřebné k získání nového bytu,“ popisuje Larisa. S manželem před loňskými boji uprchli, pak se zase vrátili starat se o staré rodiče. „Nový byt získá jen málo lidí: nemají dostatek dokladů, nové bydlení se jim nelíbí nebo jim je nabídnut menší byt místo toho, o který přišli. Akorát pokud je příjemcem důchodce, je získání bytu snazší."

„I když bude Mariupol obnoven, nevím, z čeho bude žít,“ přemítá Roman. „Bývalo to průmyslové město s půl milionem obyvatel a teď z něj chtějí udělat letovisko, ale to je sezónní záležitost. V průběhu posledního roku se můj dojem značně změnil. Ukázalo se, že na Ukrajině to nebylo tak špatné... A my jsme se pořád dívali na našeho souseda a říkali jsme si, že jejich jablka jsou chutnější, ale pak se ukázalo, že jsou shnilá,“ svěřuje se.

„Teď, když už továrny nefungují, je tu lepší klima,“ chválí si jeden aspekt nového života Tamara a kvituje, jak se nyní město obnovuje. O válce ani slovo. Ale připouští, že celkově to jen růžové není. Její manžel těžko shání práci a nyní se bojí, že ho ošidí o mzdu. Nové bydlení nepotřebují, jejich dům byl ostřelováním jen poškozen. Opravuje se za pochodu. „Pracují dělníci z Uzbekistánu a Tádžikistánu, nejsou to moc dobří odborníci, trpíme s nimi,“ stěžuje si.

Město duchů a zlodějů

„Člověk se tam cítí jako ve městě duchů. Je fyzicky obtížné tam žít,“ popisuje neutěšenou situaci Mariupolu Světlana, která tam několikrát vyrazila z Petrohradu pomáhat starším lidem. „Jen ruiny, samotná atmosféra z vás vysává sílu. Když jste na takovém místě, není možné se cítit adekvátně, takže se psychika začne přizpůsobovat, nastupují obranné mechanismy, kdy kvazirealitu vnímáte jako normální, nahrazující normalitu, protože jinak se můžete zbláznit.“

Pro místní je to teď většinou mizerné živobytí. „Výtahy nefungují. Voda z kohoutku se nedá pít. Musíte si ji dojít koupit, naložit na kárku, ale tu nemůžete nechat dole, ukradli by ji; musíte ji vyvléct na své patro,“ řekla Severu Realii Světlana.

V Petrohradě je nechtěli

Olga už je v důchodu. Spolu s dcerou Nataljou se do Mariupolu vrátily koncem ledna 2023. Předtím přebývaly v Leningradské oblasti, pronajímaly si byt a pracovaly jako uklízečky. Byla to těžká práce, špatně placená, téměř vše šlo na nájem. Jednou v práci Olze naznačili, že „berou práci tam, kde mohou pracovat místní“. To Olgu rozhořčilo. Před válkou dělala v Mariupolu účetní, dcera byla mistrem v ocelářském závodě Iljič.

Jejich byt v Mariupolu zůstal víceméně nedotčený – tedy stavba. Všechno odnesli lupiči. Každopádně se matka s dcerou rozhodly vrátit. Nejprve čekaly na pomoc s opravou bytu, pak jim stejně okna namontovali křivá – tak byt opravují samy. Natalja teď nelegálně prodává cigarety a vydělává asi 15 000 rublů (3900 Kč) měsíčně; Olga čeká na 10 tisíc rublů důchodu, který vyplácí samozvaná Doněcká republika.

Olžiny kamarádky už bydlení dostaly, na třetí pokus. Dvě první nabídky odmítly – byly totiž na kraji města, přitom před válkou žily v centru. „Potřetí si je předvolali a řekli jim: ‚Když potřetí odmítnete, nedostanete vůbec nic. Vezměte si to tam, kde je to dáno‘,“ popisuje Olga. Stejně nadále bydlí u známých a šetří na něco rozumnějšího. Úřady poskytují příspěvek 100 000 rublů na vylepšení bydlení, ale to je „kapka v moři - můžete si koupit jen ledničku, pračku a nějaké nádobí, a to je vše“, dodává seniorka.

Zkáza Mariupolu pokračuje: Okupovaným městem se šíří infekční nemoci. Nakažené je i miminko

Domov pro navrátilce, kteří o ten svůj přišli, nemusí znamenat nové bydlení – mohou vyfasovat některý opuštěný. „Chodí tu lidé z bytové a komunální komise, otevírají byty a převádějí majetek,“ říká Olga. „Pokud se majitelé vrátí, samozřejmě jim byty vrátí. I když kdo ví.“

Před válkou žilo v Mariupolu na 426 tisíc lidí; podle ukrajinských odhadů jich nejméně 25 tisíc zemřelo a 350 tisíc uprchlo – někteří do Ruska, další na zbývající ukrajinská území či jinam do světa. Ti se nejspíš pod ruskou nadvládu nebudou vracet.