Táta Bohdanovi (13) umřel před očima. Teď chlapec čeká na operaci mozku a adopci
Traumata války a její následky si Ukrajinci v sobě ponesou ještě dlouho, zvláště pak sirotci. Někteří přišli o rodiče při ruských útocích, ať už v přímém boji, nebo v následku ostřelování. Příběh třináctiletého Bohdana je bolestný, není však ojedinělý. Otec mu zemřel před očima. Oba se skrývali v úkrytu ve zdevastovaném Izjumu. Nedostatek jídla a lékařské péče chlapci vzaly tátu, uvedla agentura AP.
Izjum byl už osvobozen od ruské okupace, Rusové však město naprosto zničili, zbyla po nich zkáza a město, které před válkou plnil ruch a hluk, je nasycené zoufalstvím. Ve městě zbyli většinou jen lidé na pokraji života, ve vzduchu je cítit pach nepraných šatů a nemytých těl. Obyvatelé jsou obvykle pospolu v budovách upravených na kryty a útulky.
V jednom takovém domě nyní žije i Bohdan, společně se seniory a nemocnými. Jeho pozornost většinou upřená do telefonu. Ještě minulý týden bylo všechno jinak, Bohdan nebyl sám, měl svého tátu, které zabila rakovina, teď nemá nikoho. Mykola Svyryd (†70) se o svého syna velmi obával, řekl v rozhovoru s AFP. S novináři mluvil pár dní před smrtí.
Otce i matku Bohdanovi vzala rakovina
„Přiběhne ke mně a řekne: Tati, mám tě rád. A já mu řeknu: A koho jiného bys měl mít rád,“ vypověděl Svyryd. Byl na tom velmi špatně. „Jeho matka je mrtvá, otec starý, a až tu nebude…nebudu vědět, co s ním je, jestli někoho má, jestli ho někam neposlali,“ sdělil reportérům. Budova původně sloužila jako rehabilitační centrum pro zraněné a lidi po operaci. Byla to nová instituce otevřená letos v lednu, pak přišla válka a okupace.
Z moderních pokojů s adekvátním vybavením se lidé přesunuli do sklepa, zůstali bez vody, elektřiny a plynu, sotva přežívají. V září sice Ukrajinci vyhnali ruské jednotky a znovu získali kontrolu nad Charkovskou oblastí včetně Izjumu. Jenže ani odchod Rusů nezmírnil bolest a utrpení hrstky lidí, kteří zůstali ve městě. V bývalém rehabilitačním centrum je nyní 39 lidí, nemají, kam jinam jít. Oproti zbytku města je budova více méně obyvatelná.
Skončili zde i Mykola a Bohdan, muž o své hrozivé diagnoze věděl, věděl, že rakovina ho zřejmě zabije. Jenže před válkou měl šanci na delší život, mohl se synem strávit více času. Nemoc mu vzala i manželku a Bohdanovi matku. Chlapec se navíc narodil s poškozením mozku, ale než na Ukrajinu vpadli Rusové, Mykola mluvil s lékaři o tom, že by potíže odstranili operativně. Bohdan je stydlivý, mluví jen málo.
Podle agentury Reuters bojuje na Ukrajině po boku ruských sil až 5000 Kubánců. Vyplývá to z interních dokumentů americké diplomacie, jež se snaží oslabit odpor vůči dlouholetému embargu USA na Kubu. Washington tvrdí, že kubánská vláda podporuje ruské válečné tažení, zatímco Havana dříve jakékoli zapojení popřela. Spojené státy se podle ČTK snaží přesvědčit další země, aby se při hlasování na Valném shromáždění OSN o odsouzení embarga alespoň zdržely.
Reuters uvádí, že Kuba po Severní Koreji přispěla do války největším počtem bojovníků. Havana trvá na tom, že s náborem žoldnéřů nemá nic společného, a v roce 2023 prý rozbila síť obchodníků s lidmi lákajících Kubánce do Ruska pod záminkou práce. Obyvatele vede k účasti především zoufalá ekonomická situace, již kubánský režim připisuje embargu, zatímco USA ji dávají za vinu korupci a nekompetenci vlády.
Bývalý důstojník britské gardy Coldstream Guards kapitán Edward „Ned“ Harris (†40), který při bojích na Ukrajině přišel o nohu, spáchal sebevraždu. Harris se po ruské invazi v únoru 2022 přidal k Mezinárodní legii a bojoval v Bachmutu, kde byl těžce zraněn při záchranné operaci napadené ruskými drony. Po amputaci se i s protézou vrátil zpět na frontu a pokračoval v velení jednotky. Za odvahu byl později vyznamenán ukrajinským Řádem odvahy.
Po návratu do Británie se věnoval pomoci veteránům a přednášel o disciplíně a odolnosti. Plánoval studium psychologie, aby mohl podporovat další vojáky trpící následky války. V srpnu 2025 však svůj život ukončil. Podle serveru Daily Mail po něm zůstali rodiče, dvě sestry a šest synovců a neteří, pro které byl milovaným „strýčkem Nedem“.
Ruský raketový útok v noci na sobotu 5. října zcela zničil obytný dům v obci Lapajivka nedaleko Lvova a připravil o život čtyřčlennou rodinu. Pod troskami zahynuli rodiče, jejich patnáctiletá dcera a jeden z prarodičů. Další člen rodiny, jenž se v tu chvíli nacházel mimo dům, byl vážně zraněn. Zasaženy byly i okolní domy, z nichž dvě ženy skončily v nemocnici a tři další lidé potřebovali ošetření přímo na místě. Podle Lvovské oblastní prokuratury na Telegramu šlo o nejrozsáhlejší kombinovaný úder na region od začátku války.
Útok zasáhl také průmyslové a energetické objekty ve Lvově a okolí. Na místě nyní pracují státní zástupci, vyšetřovatelé, experti na výbušniny i forenzní specialisté, kteří dokumentují válečné zločiny Ruska. Pod procesním dohledem Lvovské oblastní prokuratury bylo zahájeno vyšetřování pro porušení zákonů a zvyklostí války, které mělo za následek smrt civilistů.
Kde je táta?
„Narodil se postižený, nechodil do školy. Doma jsem ho naučil číst, trochu psát i počítat,“ svěřil se novinářům Mykola, který dřív pracoval v továrně vyrábějící obroučky brýlí. Rusové vybombardovali jejich byt, sousedi jim pomohli do bezpečí, ale Mykolovo zdraví rychle selhávalo. „Tři měsíce jsme byli v krytu, když jsme se dostali ven, bylo to se mnou horší a horší. Nohy mi vypověděly úplně,“ když ho zpovídali novináři, už jen ležel, byl silně podvyživený a nemohl mluvit, jen šeptat.
Poslední dny strávil v náručí svého syna, společně poslouchali ukrajinskou popovou hudbu a hráli videohry, Bohdan – asi jako každý teenager, je miluje. I když v budově žijí další lidé, moc do kontaktu s nimi však nepřijde. Jeho otce pohřbili v prostém hrobě na okraji města. Bohdan teď nejčastěji v tichosti vysedává v pokoji, který s otcem sdílel, ztracen ve svých myšlenkách, spí ale jinde. Zaměstnanci rehabilitačního centra se ve snaze zmírnit jeho bolest rozhodli najít mu jiný pokoj.
S operací mozku, která by měla chlapci pomoct, se nadále počítá. S osvobozením Izjumu se lékaři rozhodli provést ji co nejdříve. Pak Bohdan skončí mezi sirotky čekající na možnou adopci. Asi nejsmutnější je, že se občas stále ptá, kde je jeho otec.
