Táta Bohdanovi (13) umřel před očima. Teď chlapec čeká na operaci mozku a adopci
Traumata války a její následky si Ukrajinci v sobě ponesou ještě dlouho, zvláště pak sirotci. Někteří přišli o rodiče při ruských útocích, ať už v přímém boji, nebo v následku ostřelování. Příběh třináctiletého Bohdana je bolestný, není však ojedinělý. Otec mu zemřel před očima. Oba se skrývali v úkrytu ve zdevastovaném Izjumu. Nedostatek jídla a lékařské péče chlapci vzaly tátu, uvedla agentura AP.
Izjum byl už osvobozen od ruské okupace, Rusové však město naprosto zničili, zbyla po nich zkáza a město, které před válkou plnil ruch a hluk, je nasycené zoufalstvím. Ve městě zbyli většinou jen lidé na pokraji života, ve vzduchu je cítit pach nepraných šatů a nemytých těl. Obyvatelé jsou obvykle pospolu v budovách upravených na kryty a útulky.
V jednom takovém domě nyní žije i Bohdan, společně se seniory a nemocnými. Jeho pozornost většinou upřená do telefonu. Ještě minulý týden bylo všechno jinak, Bohdan nebyl sám, měl svého tátu, které zabila rakovina, teď nemá nikoho. Mykola Svyryd (†70) se o svého syna velmi obával, řekl v rozhovoru s AFP. S novináři mluvil pár dní před smrtí.
Otce i matku Bohdanovi vzala rakovina
„Přiběhne ke mně a řekne: Tati, mám tě rád. A já mu řeknu: A koho jiného bys měl mít rád,“ vypověděl Svyryd. Byl na tom velmi špatně. „Jeho matka je mrtvá, otec starý, a až tu nebude…nebudu vědět, co s ním je, jestli někoho má, jestli ho někam neposlali,“ sdělil reportérům. Budova původně sloužila jako rehabilitační centrum pro zraněné a lidi po operaci. Byla to nová instituce otevřená letos v lednu, pak přišla válka a okupace.
Z moderních pokojů s adekvátním vybavením se lidé přesunuli do sklepa, zůstali bez vody, elektřiny a plynu, sotva přežívají. V září sice Ukrajinci vyhnali ruské jednotky a znovu získali kontrolu nad Charkovskou oblastí včetně Izjumu. Jenže ani odchod Rusů nezmírnil bolest a utrpení hrstky lidí, kteří zůstali ve městě. V bývalém rehabilitačním centrum je nyní 39 lidí, nemají, kam jinam jít. Oproti zbytku města je budova více méně obyvatelná.
Skončili zde i Mykola a Bohdan, muž o své hrozivé diagnoze věděl, věděl, že rakovina ho zřejmě zabije. Jenže před válkou měl šanci na delší život, mohl se synem strávit více času. Nemoc mu vzala i manželku a Bohdanovi matku. Chlapec se navíc narodil s poškozením mozku, ale než na Ukrajinu vpadli Rusové, Mykola mluvil s lékaři o tom, že by potíže odstranili operativně. Bohdan je stydlivý, mluví jen málo.
Pro dnešek se zprávami z války na Ukrajině končíme. Znovu se přihlásíme v pátek ráno, dobrou noc.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na síti X informoval, že dnes ráno navštívil místo v Kyjevě, kde ruská raketa dopadla na obytnou budovu. „Střela proletěla všemi patry až do sklepa. Byl to záměrný teror, stejný, jaký ruská armáda pod Putinovým vedením provádí všude, od Čečenska po Sýrii. Zabíjení a ničení je to, co Rusko spojuje s režimy, jako jsou ty v Íránu a Severní Koreji,“ napsal Zelenskyj.
This morning, I visited the site where a Russian missile struck a residential building in Kyiv. The missile went through every floor, all the way down to the basement. It was deliberate terror, the same thing Russia’s army under Putin has done everywhere, from Chechnya to Syria.… pic.twitter.com/Kx709YIQ7y
— Volodymyr Zelenskyy / Володимир Зеленський (@ZelenskyyUa) June 19, 2025
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jmenoval velitelem pozemních sil Hennadije Šapovalova, který dříve stál v čele jednotek bojujících proti ruské invazní armádě na jihu země. S odvoláním na prezidentský dekret o tom dnes informovala ukrajinská média. Šapovalov tak nahradí Mychajla Drapatého, jenž se vzdal postu v souvislosti s nedávným ruským útokem na vojenské cvičiště, který si vyžádal 12 mrtvých a 60 zraněných.
Kde je táta?
„Narodil se postižený, nechodil do školy. Doma jsem ho naučil číst, trochu psát i počítat,“ svěřil se novinářům Mykola, který dřív pracoval v továrně vyrábějící obroučky brýlí. Rusové vybombardovali jejich byt, sousedi jim pomohli do bezpečí, ale Mykolovo zdraví rychle selhávalo. „Tři měsíce jsme byli v krytu, když jsme se dostali ven, bylo to se mnou horší a horší. Nohy mi vypověděly úplně,“ když ho zpovídali novináři, už jen ležel, byl silně podvyživený a nemohl mluvit, jen šeptat.
Poslední dny strávil v náručí svého syna, společně poslouchali ukrajinskou popovou hudbu a hráli videohry, Bohdan – asi jako každý teenager, je miluje. I když v budově žijí další lidé, moc do kontaktu s nimi však nepřijde. Jeho otce pohřbili v prostém hrobě na okraji města. Bohdan teď nejčastěji v tichosti vysedává v pokoji, který s otcem sdílel, ztracen ve svých myšlenkách, spí ale jinde. Zaměstnanci rehabilitačního centra se ve snaze zmírnit jeho bolest rozhodli najít mu jiný pokoj.
S operací mozku, která by měla chlapci pomoct, se nadále počítá. S osvobozením Izjumu se lékaři rozhodli provést ji co nejdříve. Pak Bohdan skončí mezi sirotky čekající na možnou adopci. Asi nejsmutnější je, že se občas stále ptá, kde je jeho otec.
