18°C
O smrti bratra se dozvěděla ze sociální sítě. Měl frakturu lebky a rozdrcený mozek, říká Ukrajinka
Válka na Ukrajině je válka, jak ji neznáme. Jedním z hlavních prostředků jsou sociální sítě. Využívají je obě strany – a to oficiální i soukromé účty, ruská strana hlavně pro šíření dezinformací, ukrajinská pro sdílení téměř veškerých údajů. Olesja Chromejčuková působící na britské Cambridge se díky facebooku dozvěděla například o skonu bratra Volodymyra Pavliva.
Twitter, Telegram, Facebook, Instagram – sociální sítě hrají jednu z hlavních rolí během ruské agrese na Ukrajině. Každý člověk tak má možnost dokumentovat válku, útoky, nálety, každodenní život, drobné radosti a nekončící horor. Už od roku 2014 jsou to právě sociální sítě, které poskytují jediné spojení mezi muži a ženami bojujícími na frontě a jejich blízkými, ať už na Ukrajině zůstali nebo ne.
Pavliv bojoval v řadách ukrajinské armády. „Po několik měsíců mi Facebook nabízel reklamy na seznamky, těhotenské oblečení, divadlo a armádní boty velikosti 42. Algoritmus si musel myslet, že jsem svobodná žena v plodném věku se zájmem o divadlo a válku s pořádně velkou nohou,“ shrnula pro Daily Mail Chromejčuková.
„Aby taky ne. Strávila jsem celé dny prohlížením si armádníh stránek, hledala jsem vhodné boty – lehké, ale voděodolné, černé a velikosti 42. Jenže tahle velikost je těžko k sehnání a žádné z nich nevypadaly dobře. Policejní nejsou voděodolné a všechny vojenské byly hrozně těžké. Poslední věc, kterou chcete, když táhnete napříč Ukrajinou, jsou boty vážící tunu, a to i bez bahna,“ prohlásila.
„Válka nezačala letos v únoru, ale v roce 2014.“
Boty, po kterých pátrala, byly pro bratra. „Voloďa narukoval na armády. Jediné, co jsem mohla udělat na jeho ochranu, bylo tohle: Sehnat mu, co potřeboval na frontě. Tohle nebylo letos, nýbrž před sedmi lety. Lidí zapomínají, že ruská válka na Ukrajině nezačala letos v únoru, ale v roce 2014 anexí Krymu a záborem části Donbasu,“ poukázala Chromejčuková, která žije v Británii po 22 let.
„Žiju v Londýně, ale Ukrajina je moje domovina. Vyrostla jsem ve Lvově se dvěma bratry. Voloďa je o 9 let starší a jako dítě pro mě byl hrdinou. Říkavala jsem si: Jestli se někdy vdám, můj muž musí být jako on. Později jsem názor změnila. Nechtěla jsem někoho jako Voloďa, já jsem chtěla být jako on: Chytrá, neústupná a sebevědomá,“ vzpomíná na bratra, i když přiznala, že v dospělosti byl jejich vztah komplikovaný. „Naše životy se rozešly a někdy s ním bylo těžké vyjít. Byl to ale stále můj starší brácha a já ho zbožňovala,“ podotkla.
Když Chromejčukové bylo 16 let, přesídlili do Británie. „Rodiče, já a můj další bratr Jura jsme skončili v Londýně, Voloďa v Nizozemsku, nakonec se však vrátil na Ukrajinu,“ vypověděla. „I profesní dráhy nás dělily, on jako umělec věčně měnil práci a já se upsala akademické dráze,“ Chromejčuková má doktorát z historie, její specializací je studium válek, zejména pak dopad 2. světové války na ženy. Je uznávanou expertkou a kromě Cambridge přednáší i na dalších prestižních univerzitách.
Válka už nebyla jen práce
„V rámci výzkumu jsem objevovala to nejhorší, co mohlo lidstvo způsobit. Ale byla to jen práce, pak přišel rok 2014. Tehdy se všechno změnilo. Bombardování, ostřelování, oběti, válečné zločiny – pojmy tak známé z mých vlastních esejí – se děly v mé vlasti,“ popsala Chromejčuková. Její myšlenky byly s jejím tehdy čtyřicetiletým bratrem. „Voloďa byl ve vhodném věku, jako mladík absolvoval výcvik, věděla jsem, že bude mezi povolanými,“ svěřila se. Ukrajina ho však do zbraně nepovovala, o rok později její bratr narukoval dobrovolně.
„Nenechal si to vymluvit. Myslím, že ho k tomu dohnala vina, když viděl mladé kluky umírat na frontě. A tak bratr odešel do války,“ zmínila svůj boj, odolávala charitám vybírajícím peníze pro armádu. Chromejčuková doufala, že vojáky zajistí stát. Jenže hlavně dobrovolníci se potýkali s nedostatkem výzbroje. „Jenže když se přidal k armádě, už jsem nejednala jako akademička, ale jako vystrašená sestra. Koupila jsem velkou zelenou tašku a začala ji plnit tím, co mu nedala armáda: uniforma, helmy, ponožky, trička, pršiplášť, kalhoty, bundu, spacák, pončo britské armády, lékárnička, jídlo a čokoláda. Jen ty boty jsem nemohla sehnat,“ uvedla.
I ty nakonec sehnala a taška pro bratra byla připravená. „Po dva roky Voloďa sloužil v armádě a my žili v neustálém strachu, že se mu něco stane. Nebylo snadné o něm – nebo od něj – získat zprávy. Nikdy nebyl spolehlivý korespondent. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že na mé zprávy odpovídal, jen mnohdy nebyly odeslané,“ řekla Chromejčuková.
Role facebooku
V roce 2017 jí na facebooku přišla zpráva, někdo hledal její matku. „Byla to slunná sobota, ráno, byla jsem v metru na cestě za kamarádkou. Přečetla jsem si to a okamžitě mě zaplavily myšlenky na bratra. Stalo se mu něco? Zajali ho? Na to, že by mohl být mrtvý, jsem však ani nepomyslela,“ připustila Chromejčuková. Ten den jí přišlo mnoho zpráv od neznámých lidí.
„Dobrý den, jsem z jednotky, ve které slouží i váš bratr. Užití přítomného času mě uklidnilo, hned jsem volala matce. Jenže…Řekla mi, že jí volal bratrův velitel. Našeho Voloďu zabili, to byla její slova, byla tak klidná. I já jsem byla klidná, první pocit byla úleva, hlavou mi běželo: Naštěstí ho nezajali,“ popsala první momenty poté, co se dozvěděla o bratrově smrti. „Pak ale přišla krutá realita. Voloďa byl mrtvý.“
Chromejčuková se okamžitě rozjela za matkou a zrušila sraz s kamarádkou. Začala plánovat cestu do Lvova. „Z vlaku jsem volala otci, to mě přemohly emoci a naprosto jsem se složila. Dostat zprávu o smrti blízkého přes facebook je tak zvláštní a dneska se to děje běžně. Voloďův velitel dokonce matce poslal snímky jeho těla: Ležel na bahnité zemi, na hlavě měl obvaz, ze kterého prosakovala krev. Bylo to jako zlý sen,“ rodinu čekala cesta do Lvova.
19:20
Dnes
OBRAZEM: Odklízení škod po ruském ostřelování budovy psychiatrické léčebny v Charkově.
18:34
Dnes
Ruským silám se podařilo proniknout dál do části Očeretyne, frontové vesnice v Doněcké oblasti. Uvádí to The Kyiv Independent s odkazem na mluvčího skupiny Khortytsia.
Nazar Voloshyn také dodal, že okupované části jsou pod ukrajinskou palbou.
„Podnikají se všechny kroky k vytlačení nepřítele,“ řekl Voloshyn.
17:30
Dnes
OBRAZEM: Život v Borodyance se stal kvůli válce obtížnějším, městečko poblíž Kyjeva se ale začíná zase dávat dohromady.
„Vypadal, jakoby spal.“
„Fraktura lebky způsobená šrapnelem, rozdrcený mozek – to stálo ve zprávě, bála jsem se toho, co uvidím v márnici. Voloďa však vypadal, jakoby spal. Měl jen malou ranku na pravém spánku. Velká rána v zátylku byla krytá polštářem. Uniformu měl čistou, na nohou nové boty, přišlo mi líto, že nové boty budou s ním pohřbeny v rakvi, když je tolik vojáků, kteří by je potřebovali,“ prohlásila.
„Držela jsem ho za ruku, hladila po tváři a vzpomínala. Na to jak mě vyzvedával ze školy, což nesnášel, jak mě nikdy neposlouchal, a odpustila jsem mu. Odpustila jsem mu všechno, i to že se nechal zabít,“ prozradila Chromejčuková.
„Kamarádka Maša vyzvedla jeho věci, vrátila se s taškou, kterou jsem mu poslala. Moc věcí jsem nepoznala, až na ty boty, co jsem tak pracně sháněla. To jsem se rozbrečela. Vyčistila jsem je a vyleštila. Věděla jsem, že půjdou dál, že i někomu jinému udrží nohy v teple a v suchu,“ zakončila, své vzpomínky vydala i knižně.
Video Až nyní končí příběh Sovětského Svazu. Putin tuto válku nepřežije, říká analytik Svárovský
Video se připravuje ...
Témata:
Související
