Občané Černihivu dál žijí pod zemí. Zásoby jídla se tenčí, nefunguje topení a z města nevede cesta

Nina Kotyarová a její 85letá matka tráví noci pod zemí. Ačkoli se ruští vojáci stáhli na východ a černihivskou oblast do posledního opustili, na povrchu už není v čem bydlet. „Pořád žijeme ve sklepě, protože nahoře jsou vymlácená všechna okna. Dovnitř fouká vítr. Tam žít vážně nemůžete,“ řekla Nina pro rádio NPR. S matkou by město ráda opustila a jela za sestrou do nizozemského Amsterdamu, seniorka má ale problémy s chůzí a většina silnic je zničená a neprůjezdná.

„Upřímně, už máme života ve sklepě plné zuby,“ pokračovala Nina. „Promiňte mi ty detaily, ale už měsíc a půl jsme se nemyly. To je na tom pravděpodobně to nejhorší.“ S odchodem okupantů se ale navzdory všem komplikacím jejich život zlepšil k nepoznání. Nina se švagrovou Ljudmilou chodí ven na procházky, kdykoli to počasí dovolí, a už nemusí ve strachu čekat, kdy přiletí další raketa. „Stromy brzy vykvetou a všechno bude v pořádku,“ dodala.

Okupant zbil a znásilnil ukrajinskou babičku Věru (83): Měli mě raději zastřelit, řekla poté

Postavíme něco nového

Z některých domů místních nezbylo po bombardování nic než dřevěná prkna a rozlámané cihly. Bratři Ivan a Volodymyr Mekshun proto tráví své dny kopáním trosek a zachraňováním použitelného materiálu k další výstavbě. „Nevím, co říct. Všechno je poničené,“ řekl novinářům Ivan. Rusové dorazili do Černihivu hned na začátku invaze, bratři se ve snaze ukrýt se před válkou urychleně přesunuli do nedaleké vesnice a domů se vrátili až po odchodu okupantů, jejich domov ovšem ustavičné bombardování neustál.

Ivan a Volodymyr se před válkou živili opravováním aut. Malý podnik provozovali v garáži u domu, jejich dům i garáž byly ale stejně jako nespočet dalších srovnány se zemí. Na začátku dubna se vrátili ve snaze získat zpět alespoň nějaké náčiní. „Pokusíme se najít nějaké naše věci, pak možná postavíme něco nového. Co jiného můžeme dělat?“ konstatoval Ivan.

Šrapnely větší než dlaň

Černihiv, který leží severovýchodně od Kyjeva a asi 90 kilometrů od ruských hranic, se na konci února stal jedním z prvních terčů ruské ofenzivy. Za měsíc a půl byly zlikvidovány všechny mosty vědoucí z města, lidé mají přístup jen k minimálním zásobám jídla a vody a přežívají bez topné energie. Řidič kamionů Denis Jarošenko Černihivem zrovna projížděl, když začala okupace.

„Viděl jsem, jak padají stromy a elektrické vedení,“ popsal. Stal se také svědkem incidentu, kdy jeden z granátů při dopadu utrhl nohu procházející ženě. „Podívejte se, jak je to ostré,“ řekl a vzal do ruky šrapnel větší než jeho dlaň.

Zkáze se nevyhnul ani nejstarší černihivský kostel, katedrála svaté Kateřiny. „Kostel zasáhli těsně před zádušní mší,“ řekl k útoku kněz Mykolaj. Sám si z trosek odnesl jeden šrapnel na památku, jako zázrakem nebyl nikdo zraněn. Nejničivější útok přišel 3. března, kdy Rusové shodili nejméně osm bomb na hustě zabydlenou oblast, obytné domy, lékárnu a nemocnici. V jednom krátkém momentu tragicky zemřelo 47 lidí.