Elektrikář z Černobylu: Při okupaci Rusů jsme pracovali dnem i nocí a spali na židlích
Když ruští vojáci hned první den invaze obsadili jadernou elektrárnu Černobyl, uvěznili v ní více než 100 zaměstnanců. Jejich klasická 12-hodinová směna, na kterou nastoupili o den dřív, se proměnila na 25 dnů dlouhou a nepřetržitou službu. Jedním z nich byl i Alexej Šelestyj, který tam pracoval už 15 let a z elektrikáře se vypracoval na vedoucího směny elektrického oddělení. Co řekl o vyčerpávajícím měsíci v elektrárně? A jak podle něj došlo k ozáření ruských vojáků?
Pracovníci v Černobylu především kontrolují parametry radioaktivního odpadu, které musí zůstat v určitých mezích. Náplní Alexejovy práce je řešit napájení Černobylu a jeho externích zařízení. Bydlí ve Slavutyči a do práce dojíždí přes malý cíp Běloruska, který v této oblasti do Ukrajiny zasahuje. Mnoho jiných zaměstnanců ale pobývá v Černihivu, který je větší a mladí tam mají více možností.
Invaze na Ukrajinu Alexeje šokovala, nečekal to. „Možná se vedení stanice na něco takového připravovalo, ale mě osobně nikdo na nic neupozornil,“ napsal pro zpravodajský portál Meduza. Pracuje v místnosti bez oken, se silnými betonovými zdmi. V den invaze měl Alexej noční směnu od 21 hodin do 9 ráno, když mu volal kolega a informoval ho o „řevu a kanonádě za Pripjatí“.
V sedm hodin ráno pak Alexej telefonoval kolegům, kteří ho měli střídat. Ptal se, jestli dorazí do práce. Druhá směna však přijet nemohla, protože zrušili vlakové spojení. Všichni zaměstnanci tak i po noční směně zůstali v práci a Černobyl zavedl režim nouzové připravenosti, který jinak platí v případech jaderné katastrofy nebo radiační havárie.
Zbabělci? Národní garda měla jen helmy, neprůstřelné vesty a kulomety. Proti nim stál tank
„Krátce nato přišlo oficiálním komunikačním kanálem varování před náletem. Část personálu, který mohl být propuštěn, odešla do krytu. Zůstal jsem na svém pracovišti, neměl jsem právo ho opustit. Na oběd nebo na večeři můžu jít jen tehdy, když mě vystřídá vedoucí směny stanice. Zodpovídám za sledování parametrů černobylského napájení,“ vysvětlil Alexej. Zatímco ve Slavutyči byl stále klid, v Černihivu už se ozývaly první rány.
U Černobylo došlo k bojům poblíž úložiště radioaktivního odpadu, přímo na území elektrárny ale bitvy nenastaly. Ukrajinští Národní gardisté posléze složili zbraně. Černobyl chránili před případnými teroristy, kteří by do elektrárny chtěli vniknout. Alexej navíc upozornil, že nešlo o pravé vojáky, spíš o ozbrojené strážce.
„Měli jen helmy, neprůstřelné vesty a samopaly. Co byste dělali vy? Tady na vás míří tank a vy stojíte, v neprůstřelné vestě, helmě a se samopalem,“ uvedl a odmítl, že by šlo o zbabělce. Strážci navíc neodešli, zůstali u Černobylu a například vyjednávali s Rusy.
„Musíme se vystřídat, jsme unavení." Šedesátníci pracovali téměř měsíc v kuse, spali na židlích
Třetí nebo čtvrtý den lidé v Černobylu pochopili, že uvízli. Někteří zpanikařili nebo dostali depresi, další se snažili nadále fungovat. Všichni navíc museli sedět na svých pozicích a nemohli si dávat pauzy tak, jak by potřebovali. „Musíme se vystřídat, jsme unavení. Nebyli jsme na to psychicky, ani fyzicky připraveni,“ řekl jednou i Alexej svému vedení. Vyměnit se však nebylo možné, důvodem byl i válečný stav.
Alexeje pobouřilo, když média psala o fungování elektrárny v normálním režimu. Lidé pracovali nepřetržitě ve dne i v noci, ve druhém případě se alespoň snažili činnosti minimalizovat. Jindy by měli po 12-hodinové směně nárok na 24-hodinový odpočinek. Falešná prý byla také informace, že se zaměstnanci Černobylu rozdělili na 2 skupiny, které se vzájemně střídaly.
„Jsem vedoucí směny na elektro oddělení. Jsem sám. Můžete mi, prosím, říct, kdo by mě mohl střídat?“ podivil se. „Zaměstnanci elektrárny nejsou mladí, ve službě máme montéry, kterým je 60 let. Představte si muže, kterému je 60 a pracuje 25 dní v kuse!“ dodal. V Černobylu navíc nejsou odpočinkové místnosti, a tak vyrobili provizorní postele z židlí a oblečení.
Alespoň minimum hygienických potřeb, jako je zubní pasta, získali zaměstnanci tak, že vylomili skříňky pro ukládání věcí. Fungoval také směnný obchod, někdo měl například kávu nebo čaj, který vyměnil za mýdlo. Právě káva vzhledem k únavě chyběla. Nějaké zásoby jídla našli lidé ve spíži.
Okupanti nabídli personálu elektrárny humanitární pomoc, Ukrajinci to nicméně odmítli. Nechtěli zásoby od agresora. Rusové posléze našli oblečení francouzské společnosti Novarka, která pro Černobyl vybudovala nový kryt a měla podobné uniformy jako černobylští zaměstnanci.
Okupantští vojáci pak podle Alexeje sehráli divadlo, jak předávají „zaměstnancům elektrárny“ jídlo, ve skutečnosti to nosili vlastním lidem. Alexej vypověděl, že si to sice i natáčeli, bylo by ale příliš jednoduché poznat, že je situace sehraná, a tak video nikde neběželo.
Bombardování Černobylu? Bělorusko i Rusko by trpěly
V intervalu od 24. února do 9. března se všechna elektrická vedení postupně dostala mimo provoz. Takový režim byl nepřijatelný, personál se však připravil. Po úplném blackoutu fungovala elektrárna dalších 5 dnů na dieselových generátorech. Šlo i o otázku vytápění elektrárny během ukrajinské zimy. Avšak napájení se nenastartovalo ve všech částech hned, a tak někteří zaměstnanci seděli hodiny bez světla.
„14. března nám okupanti dali ultimátum: musíme být napájeni buď z ukrajinského Spojeného energetického systému, nebo z Běloruska,“ vzpomínal Alexej. První možnost ale nebyla vzhledem k válce možná, proto Černobyl dostal příkaz připravit schéma pro příjem napětí z Běloruska. Alexej si to vysvětloval tak, že se Bělorusové bojí případného úniku radioaktivních látek, který by je zasáhl.
„Proslýchalo se, že ruská armáda vzala zaměstnancům Černobylu mobilní telefony. Nebylo to tak. Měl jsem na stanici svůj telefon a vrátil jsem se s ním i domů,“ uvedl Alexej. Přemýšlelo se o tom, co by se stalo, kdyby přímo u elektrárny došlo k bojům. Podle Alexeje neexistuje neprolomitelná bariéra, proto v Černobylu nebyla kromě kovového krytu ochrana navíc.
„Nikdo se zdravým rozumem neuvažoval o situaci, co dělat, když by se na Černobyl střílelo z tanku nebo by došlo na jeho bombardování. Ukrajina, Bělorusko i Rusko by trpěly. Doufám, že to Rusové pochopí,“ uvedl. K 20. březnu byla konečně domluvená výměna personálu, i když jen částečná. Část směny zůstala, někteří se kvůli zničené infrastruktuře neměli jak dostat domů, jiní chtěli podpořit nově příchozí.
Co způsobilo ozáření ruských vojáků?
Podle některých zdrojů ruské jednotky projížděly kontaminovaným Rudým lesem, v němž měly i tábořit a následně dostat nemoc z ozáření. „Ruští okupanti se stáhli z Černobylu ze dvou důvodů: Ztráty způsobené ukrajinskou armádou a vystavení se radiaci,“ uvedlo ukrajinské ministerstvo obrany.
Když se Alexej dostal ven z elektrárny, doslechl se, že Rusové u Černobylu postupovali uzavřenou zónou. V té je povoleno chodit jen označenými cestami. Hlavním zdrojem radiace je les, protože čerpá radioaktivní látky z půdy. Zaměstnanci Černobylu stromy kácejí a jak dřevo vysychá, vypouští stále větší množství radiace. Navíc je zakázané dřevo pálit, protože by látky stoupaly do vzduchu a nesly se dál větrem.
„Pokud tedy jede tank nebo obrněné vozidlo a odhrnuje vrchní část půdy, přičemž jeho kolo je skoro vysoké jako já, tak samozřejmě vypustí všechen tento radioaktivní prach do vzduchu. Ten se pak usadí na pancíři vozu. Navíc když Rusové slavně jeli, vykláněli se z poklopu. Když se budete chovat jako oni, nadechnete se toho bahna. Následky jsou nepředvídatelné,“ řekl Alexej.
Po dlouhé směně v Černobylu se zapojil do boje
Kvůli víření prachu se podle něj také zvýšila radiace. Kromě toho se po návratu z nebezpečné zóny zaměstnanci elektrárny převlékají, zatímco Rusové byli pořád ve svých uniformách.
Když se Alexej vrátil do Slavutyče, musel se i on připojit k obraně města před ruskými vojáky. Protože jde ale o menší město s minimálním strategickým významem, Rusové ho nakonec zásadně nezničili, přestože 3 lidé při bojích zemřeli. Nakonec Rusové ze Slavutyče odešli a Alexej se do elektrárny nejspíš vrátí během dubna.
