Julie (38) popsala útěk do Česka: Práci jí zničila bomba, máma byla pod palbou
Julie (38) investovala všechny peníze do nového bytu. Velké plány ale zkazila válka, během které dopadla bomba na její zaměstnání. Spolu s malým synem a starou maminkou, kterou musela zachránit a riskovat přitom vlastní život, Julie utekla do Čech. Na cestě potkala také Helen se dvěma syny, jejíž muž zůstal bojovat. V Česku ženám pomohla Renata, která se snaží udělat vše pro to, aby nemusely na válku pořád myslet. „Julie na tom není psychicky dobře,“ řekla.
Julii je 38 let a má sedmiletého syna. Bydleli v Kyjevě, žena pracovala v chemické laboratoři. Chtěla si koupit vlastní byt v novém domě, protože doteď vždy žila v nájmu. Do budoucího bytu investovala všechny peníze. „Dům měl být dostaven v červenci, ale stavbu zastavila válka,“ uvedla Julie pro Blesk Zprávy.
Syn studoval na gymnáziu, navštěvoval taneční školu a hrál na hudební nástroje, do zájmových kroužků ale musel přestat chodit už kvůli koronaviru. Také Julie sportovala a věnovala se orientálnímu tanci, se synem spolu často tančili i doma. „Žili jsme jako obyčejní lidé,“ řekla.
„Milovali jsme Kyjev, hodně jsme navštěvovali historická místa, kempovali jsme, měli jsme hodně plánů a nápadů. To všechno ztroskotalo kvůli útoku Rusů na naši zemi,“ pokračovala Julie.
„Stříleli na obyčejné lidi, bylo to strašidelné“
„Mozek tyto reality odmítá akceptovat, Ukrajina byla obklopena ruským vojskem a všichni jsme to věděli. Ale nevěřili jsme, že to Putin udělá. 24. února ve čtyři hodiny ráno jsme zaslechli první bomby. Nechtěla jsem tomu věřit, ale exploze se opakovaly a dům se otřásal,“ popsala Julie.
Hodně se báli, protože bydleli až v 18. patře. Několik dní proto Julie se synem strávili v krytu a přemýšleli, jestli odejít, anebo zůstat.
Volně se pohybovat venku bylo nebezpečné. „Stříleli na obyčejné lidi, na auta, bylo to strašidelné. Modlila jsem se, abych se rozhodla správně. Musela jsem vyzvednout svou matku, která byla pod palbou bomb, ale zvládli jsme to,“ oddechla si Julie.
Nejdřív chtěli zůstat v Zakarpatské oblasti, mnoho lidí jim ale ve vlaku řeklo, že by měli utéct do ciziny. Jeli proto na hranice Slovenska, kde byl připraven čaj, jídlo a sladkosti. „Bylo tam velké množství stanů s dobrovolníky, okamžitě jsme se cítili v bezpečí,“ popsala Julie.
Na hranicích potkali dobrovolnici Danu Cejpkovou Kubíkovou, která vytvořila skupinu lidí pomáhajících uprchlíkům z Ukrajiny. Ti začali pomáhat s převozy, ubytováním a dalšími starostmi uprchlíků.
Dana se jich zeptala, jestli by nechtěli jet do menšího města Morkovice, kde starosta Pavel Horák nabídl možnost ubytovat ukrajinské rodiny. Pomohl i s jejich odvozem z hranic. Cestou do Morkovic potkala Julie také Helen, s níž se skamarádila.
Dál se o ně postarala Renata Šuranská, kamarádka Dany, se kterou zachraňuje psy pro Unii práv zvířat. „Ze začátku války jsem ani nespala, bylo mi to líto,“ řekla Blesk Zprávám Renata, jenž Daně i starostovi Horákovi moc děkuje za pomoc.
„Jedna z žen si fotila pas, kdyby ji unesli.“ Juliinu práci zničila bomba
Renata, která byla už dříve aktivní ve sbírkách pro uprchlíky, pomohla Julii, její matce, synovi a Helen po příjezdu do Morkovic. Tam už bylo pro ukrajinské ženy a jejich děti všechno připravené.
„Nejdřív se bály, kam jedou. Ukrajinské vesnice jsou někdy jiné, jedna z žen si dokonce fotila pas, kdyby ji unesli. Teď jsou tu ale spokojené, jsem s nimi denně,“ vyprávěla Renata o prvních momentech.
„Julie na tom není psychicky dobře, na Ukrajině má přátele. Přišla o práci, tam, kde dřív pracovala, vybouchla bomba, a také s plánovaným bydlením je to složité. Svou zemi milovali, ale neví, co bude dál, jak to tam dopadne, kdy to skončí. Chtěli by se sice vrátit, ale neví, jestli bude kam. Snažíme se je alespoň zapojit do běžného života,“ vysvětlila Renata.
Také druhé ženě, Helen, zůstali na Ukrajině rodiče, její muž šel do války. „Má tam manžela, hrozně moc jí chybí,“ uvedla Renata.
Julie sleduje zprávy a také jí kamarádi z Ukrajiny píšou, co je nového. Aby přišla na jiné myšlenky a na chvíli zapomněla na válku, snaží se s ní Renata podnikat různé věci. V praktických záležitostech hodně pomáhá také obec.
Každé dítě ve škole přineslo chlapci dárek
Nyní bydlí Juliina skupina v penzionu, každá má svůj pokoj. Julie tam sdílí místnosti se svou maminkou a synem, Helen se svými dvěma dětmi. Časem by se všichni měli přestěhovat do bytů. Julie i Helen jsou rády, že přijely do Čech spolu a mohou si navzájem pomáhat. Za dva týdny by měly obě dospělé ženy také nastoupit do práce. „Jsou rády za všechno, potřebují peníze,“ řekla Renata.
„Dělali jsme oslavu pro Helen syna, měl narozeniny. Moje švagrová Veronika pomohla uspořádat oslavu, nakoupila hračky, ale i oblečení, moc jí děkuju,“ uvedla Renata. Juliin syn chodí do školy v Morkovicích, ostatní děti ho přijaly velmi dobře.
„Každé dítě mu přineslo dárek, někdo chlapci přinesl například pastelky,“ řekla Renata. Klouček se učí česky, zatím se dorozumívá hlavně anglicky. „Julie se učí češtinu hodně rychle, na všechno se ptá. Myslím si, že tak za měsíc už bude mluvit dobře,“ doplnila Renata, která s Julií zatím mluví také především anglicky, případně přes překladač.
„Nejdřív jsem to brala jako pomoc, teď už je beru jako kamarádky. Jsou hodné, pokorné a vděčné,“ zakončila Renata. „Je mi jich moc líto, někdy mi i ukápne slza. Snažím se jim ale pomáhat tím, že si uděláme hezký den, zajedeme na výlet nebo grilujeme,“ dodala.