„Humanitární katastrofa.“ Lidem v okupovaném Chersonu dochází jídlo a vojáci instalují miny
Jihoukrajinský Cherson se po bombardování ruskými silami ocitl v humanitární krizi, byl prvním velkým městem, které padlo po zahájení ruské invaze. Oblast byla odstřižena od internetu a zásoby lékařských potřeb a jídla se drasticky tenčí. Místní se ale odmítají vzdát, a ačkoli se diskutuje o možném pokusu v přístavním městě vyhlásit nezávislost stejně jako v Doněcku a Luhansku, občané si zachovávají bojového ducha. Student Vitalij (22) popsal děsivý úpadek města. „Instalují tu miny. Je to prostě šílené. Co to sakra dělají?“
„Nechali nás tu samotné. Kromě starosty tu není žádná jiná legitimní autorita. Rusové za námi přišli do kanceláře a domluvili jsme se, že budeme pracovat dál, není ale jasné, jak to bude pokračovat,“ řekl pro server BBC státní zaměstnanec Juri Stelmašenko. „Bohužel si musíme zvyknout na tuhle děsivou realitu. Díváme se tu na opravdovou humanitární katastrofu.“
Lékárnám rychle dochází zásoby léčiv a v ulicích se tvoří dlouhé fronty na jídlo. „Už tu nejsou žádné léky pro lidi se srdečními chorobami nebo astmatem. Nemocnice fungují, ale nemají léky,“ popsala novinářům Galina. Podle místního univerzitního kantora Lady Danika je ale situace ve městě stabilní. „Máme elektřinu, vodu, centrální topení i dopravu. Nikdo tu nehladoví,“ uvedl a odsoudil místní úředníky, kteří se přidali na stranu Rusů. „Jestli z nás chtějí udělat ruské město, pak je to vlastizrada.“
„Počet vojáků roste, ale nejsou to členové armády. Nosí jiné, šedé uniformy. Jako taková policie,“ pokračoval Danik. Ve městě se schází davy demonstrantů. „Na dnešním protestu bylo tolik lidí, že ruští vojáci začali střílet do vzduchu. Zdálo se mi, že se bojí. Křičel jsem na ně: ‚Jděte domů, jděte za svou matkou.‘ Dva z nich se začali smát. Byl jsem opravdu rozzuřený, takže jsem jen pronesl nějaké nadávky.“
„V žádném případě nebudu žít v Rusku.“
Podle 22letého Vitalije je každé jídlo na stole výhrou. Pro server NPR popsal svůj nový život v Rusy ovládaném rodném městě.
„V Chersonu teď opravdu není dostatek jídla. A tohle je velmi kritická situace. Ještě mám nějaké špagety, ale nemám žádné maso. Tohle je špatné,“ konstatoval. Nepřátelští vojáci ve městě rozdávají civilistům jídlo, místní jim ale nevěří a Vitalij si od nich odmítá cokoli brát.
Ukrajinci mají pocit, že jsou „na jídelním lístku“. Catherine Philp, redaktorka pro světové dění v deníku The Times, uvedla, že v Kyjevě panují obavy z vyhlídky, že budou odsunuti na vedlejší kolej kvůli summitu USA-Rusko, který se koná na Aljašce.
„Řekla bych, že zde panuje celá řada pocitů a názorů, od protáčení očí, jako by se stejně nemohlo nic změnit, po extrémní nervozitu z toho, co všechno by se mohlo stát,“ řekla z ukrajinského hlavního města rádiu Times Radio. „Faktem je, že Ukrajinci, ani jejich vůdci, natož jejich lid, u tohoto stolu nejsou, a mají strach, že právě to z nich dělá jen položku na jídelním lístku.“
Trump přijal pozvání k návštěvě Běloruska, informovala tamní mediální agentura.
Prezident Lukašenko pozvání učinil, když s Trumpem hovořil na palubě Air Force One cestou na Aljašku. Oba lídři také diskutovali o vztazích mezi USA a Běloruskem, regionálních záležitostech a válce na Ukrajině, uvedla tisková agentura Belta.
Ačkoli USA zprávu nepotvrdily, vyhlídka na Trumpovu státní návštěvu by pro Lukašenka byla významným diplomatickým triumfem. Bělorusko je izolováno od mezinárodního společenství kvůli Lukašenkově autoritářské vládě, porušování lidských práv a úzkému spojení s Ruskem.
Trump při rozhovorech v letadle Air Force One po cestě na Aljašku: „Chci, aby zabíjení přestalo.“ V pátek prohlásil, že neví, co by zajistilo úspěch jeho summitu s Putinem, a dodal, že si přeje příměří, uvádí Reuters.
Na otázku, co by zajistilo úspěch schůzky, novinářům na palubě Air Force One odpověděl: „To vám nemůžu říct. Nevím. Nic není pevně dané. Chci určité věci. Chci příměří.“
„Chci vidět příměří rychle... Nebudu spokojený, pokud to nebude dnes,“ řekl a dodal, že se zapojí i Evropa a Zelenskyj.
„Domov opouštím jen, když jdu na protest nebo kupovat potraviny, ale to je všechno. Celé dny jen sedím doma,“ popisoval. „Dnešek byl šťastný den, protože jsem zrovna koupil jídlo. Koupil jsem sýr, maso, rybu. Víte, nikdy mě nenapadlo, že budu takhle šťastný, když si nakoupím jídlo. Nikdy v životě. Rozradostnilo mi to den.“
Místní nemají přístup k internetu, mobilní signál znovu získali teprve nedávno. „Rusové blokují internet a jakékoli připojení,“ řekl Vitalij. „Právě se mi vrátilo připojení od Vodafone, což je moje mobilní síť, ale pořád nemám žádnou Wi-Fi.“ To ovšem v době okupace stále patří k těm méně závažným problémům. Ruští vojáci podle jeho informací ve městě instalují miny.
„Řekli nám, že Rusové v Chersonu pokládají nášlapné miny. To je prostě šílené. Co to sakra dělají?“ pokračoval vyděšený student. Jeho odpor k Rusku ho ale dál motivuje k tomu, aby se i navzdory strachu dál účastnil demonstrací. „Hodně se bojím chodit protestovat. Ale i tak si myslím, že bych šel, protože nevidím žádnou jinou cestu. Tohle je to nejmenší, co můžu udělat.“
Vitalij stejně jako ostatní občané denně přemýšlí nad tím, jak válka dopadne a zda Cherson i po skončení válečného sporu zůstane pod nadvládou Ruska. „Pokud bude tahle okupace pokračovat i po válce, pokud bude Cherson Rusko, budu se muset odstěhovat. V žádném případě nebudu žít v Rusku,“ konstatoval na závěr. „Snažím se být klidný, ale není to snadné.“
