Bomba zabila Serhijovi (16) spolužáka. S mámou prchli do Ústí nad Labem
Je mu teprve šestnáct let. Celý život ve své rodné zemi měl teprve před sebou. Teď ale musí potomek volyňských Čechů Serhij Melošyn společně s maminkou Tetjanou trávit dny v ústeckém hotelu Vladimir, kam utekli před válkou na Ukrajině. Zbytek rodiny mají ve válkou sužované zemi a netuší, co s nimi bude.
Namísto skládání zkoušky dospělosti si šestnáctiletý potomek volyňských Čechů Serhij Melošyn musel z malé vesničky nedaleko Žytomyru před několika dny sbalit jen to nejnutnější a společně s matkou okamžitě utéct ze země, kterou zasáhla násilná ruská invaze. „Chtěl jsem letos udělat zkoušky, tady byste asi řekli maturitu. Toužil jsem studovat architekturu na vysoké škole. Zrovna jsme měli období, kdy jsme si zkoušky mohli projít nanečisto a připravit se na ně,“ popisuje pro Ústecký deník mladý Ukrajinec.
Bomba zabila všechny obyvatele
Obává se, že než se situace „uklidní“, bude plnoletý a bude muset narukovat do armády. V té je chlapcův otec, který zůstal na Ukrajině, aby ji jako voják chránil. V zemi sužované válkou zůstala i Serhijova sestra, který studuje v Kyjevě na vysoké škole. Chlapec se tak na sever Čech vypravil jen s maminkou Tetjanou. „Odjížděli jsme z vesnice Malynivka, kam jsme z města odjeli k mému otci. Mysleli jsme, že tam bude bezpečněji. Evakuace začala večer, nic moc jsme si s sebou nestihli vzít,“ přibližuje Tetjana.
Na hrůzné okamžiky, které si oba během války v zemi prožili, se jim vzpomíná těžko. Když jejich rodnou vesnici nedaleko ukrajinského Žytomyru zasáhly výbuchy a střelba, byli vyděšení k smrti. „Nikdy nezapomenu na okamžik,
když raketa zasáhla dvoupatrový domek, kde bydlela maminka s malými dvojčátky a můj patnáctiletý spolužák. Nikdo to nepřežil a z domu zůstaly
jen základy,“ vzpomíná mladý Serhij.
Matka by chtěla vyučovat matematiku i v Čechách
Jejich několikadenní útěk skončil v severočeském Ústí nad Labem, kde je Serhij s Tetjanou ubytován v hotelu Vladimir. Tetjana byla na Ukrajině učitelkou matematiky a teď přemýšlí, jak svou profesi vykonávat v jiné zemi, natož v cizím jazyce, který neovládá. Naděje ji ale neopouští. „Určitě bych se chtěla zapojit do výuky ukrajinských dětí, a kdybych uměla česky, ráda bych učila i české děti. Potřebuji pracovat a myslet na něco jiného než na válku,“ líčí žena. Oba teď musí vymyslet, jak se v cizí zemi zabydlet, a zkouší se prozatím postavit na vlastní nohy, než se budou moci vrátit do rodné vlasti.