Sobota 21. května 2022
Svátek slaví Monika, zítra Emil
Oblačno 22°C

Rusko vs. Ukrajina: Hluboké kořeny konfliktu. Co vedlo k dnešní otevřené válce?

Autor: Deutsche Welle, ksi, swp - 
24. února 2022
23:30

Kořeny konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, který nyní děsí svět, jsou hluboké. Jeho jádrem je skutečnost, že Moskva neuznává nezávislost Kyjeva. Pohled na kořeny války připravil server Deutsche Welle.

Napětí mezi Ruskem a Ukrajinou má svou historii, která sahá až do středověku, upozorňuje Deutsche Welle. Obě země mají společné kořeny ve východoslovanském státě Kyjevská Rus, a proto dnes ruský prezident Vladimir Putin rád hovoří o „jednom národě“.

Ve skutečnosti byly cesty obou národů po staletí oddělené, což dalo vzniknout dvěma jazykům a kulturám, které jsou si blízce příbuzné, ale přesto odlišné. Zatímco Rusko se politicky vyvinulo v říši, Ukrajina svůj stát vybudovat nedokázala. V 17. století se rozsáhlá území dnešní Ukrajiny stala součástí Ruské říše. Po svém rozpadu v roce 1917 se Ukrajina na krátkou dobu stala nezávislou, dokud ji vojensky nezískalo sovětské Rusko.

90. léta: Rusko propouští Ukrajinu 

V prosinci 1991 byla Ukrajina spolu s Ruskem a Běloruskem jednou ze tří sesterských republik, které zpečetily rozpad Sovětského svazu, napsala Deutsche Welle. Moskva si chtěla udržet svůj vliv a jako nástroj k tomu viděla mimo jiné vytvoření Společenství nezávislých států (SNS). Kreml také věřil, že by si sousední zemi mohl k sobě připoutat prostřednictvím levných dodávek plynu. Věci se však vyvíjely jinak. Zatímco Rusko a Bělorusko vytvořily úzké spojenectví, Ukrajina se stále více obracela k Západu.

To Kreml patřičně dráždilo, ale v 90. letech k žádnému konfliktu nedošlo. Moskva se zdála být uvolněná, protože Západ nechtěl Ukrajinu integrovat. Samotné Rusko bylo v ekonomické krizi a svázané čečenskými válkami. V roce 1997 Moskva podpisem takzvané „Velké smlouvy“ uznala hranice Ukrajiny, včetně Krymského poloostrova, který je obýván většinou etnických Rusů, píše Deutsche Welle.

Za Putinova prezidentství došlo k první velké diplomatické krizi mezi Moskvou a Kyjevem. Na podzim roku 2003 začalo Rusko překvapivě stavět přehradu v Kerčském průlivu směrem k ukrajinskému ostrovu Tuzla. Kyjev to vnímal jako pokus o překreslení hranic. Konflikt se vyostřil a byl vyřešen až po osobním setkání prezidentů obou zemí. Stavba byla zastavena, ale deklarované přátelství mezi oběma zeměmi začalo dostávat trhliny.

V prezidentských volbách na Ukrajině v roce 2004 Rusko masivně podporovalo proruského kandidáta Viktora Janukovyče. „Oranžová revoluce“ však zabránila jeho falešnému vítězství a zvítězil prozápadní politik Viktor Juščenko. Za jeho působení Rusko dvakrát přerušilo dodávky plynu na Ukrajinu, a to v letech 2006 a 2009. Stejně tak byly přerušeny i tranzitní dodávky do EU.

V roce 2008 se tehdejší americký prezident George Bush snažil přivést Ukrajinu a Gruzii do NATO a zapojit je do formálního přípravného programu. Putin protestoval. Moskva tehdy dala jasně najevo, že nezávislost Ukrajiny plně neuznává. Německo a Francie Bushovu plánu zabránily. Na summitu NATO v Bukurešti bylo Ukrajině a Gruzii přislíbeno členství, ale bez uvedení data.

Protože se situace s NATO nevyvíjela rychle, Ukrajina se snažila prosadit připojení k Západu prostřednictvím dohody o přidružení (asociační dohodou) k EU. V létě 2013, několik měsíců před podpisem dohody, vyvíjela Moskva na Kyjev masivní ekonomický tlak a bránila ukrajinskému dovozu. Za této situace vláda tehdejšího prezidenta Janukovyče, který v roce 2010 vyhrál volby, plně dojednanou dohodu pozastavila. Janukovyčův krok vyvolal protesty opozice (zvané Majdan či Euromajdan), které vedly k jeho útěku do Ruska v únoru 2014.

Anexe Krymu jako bod zlomu

Kreml využil mocenského vakua v Kyjevě a v březnu 2014 anektoval Krym. Byl to zlom, začátek nevyhlášené války. Ve stejné době se začaly ruské polovojenské síly mobilizovat k povstání v uhelné oblasti Donbas na východě Ukrajiny. V Doněcku a Luhansku byly vyhlášeny „lidové republiky“ s Rusy v čele. Vláda v Kyjevě vyčkávala až do prezidentských voleb v květnu 2014, než zahájila rozsáhlou vojenskou ofenzívu, kterou označila za protiteroristickou operaci.

V červnu 2014 se nově zvolený ukrajinský prezident Petro Porošenko a Putin poprvé setkali za zprostředkování Německa a Francie na oslavách 70. výročí Dne D v Normandii. Zrodil se takzvaný normandský formát.

V té době se ukrajinské armádě podařilo separatisty zatlačit, ale na konci srpna podle vyjádření Kyjeva Rusko vojensky masivně zasáhlo. Moskva to popírá. Ukrajinské jednotky u Ilovajsku, malého města východně od Doněcku, utrpěly porážku. Byl to zlomový okamžik. Válka na široké frontě skončila v září 2014 podepsáním příměří v Minsku.

Poté začala poziční válka, která trvala až do čtvrtka, kdy prezident Putin zavelel k vojenském útoku.

Na začátku roku 2015 přešli separatisté opět do ofenzivy a podle Kyjeva byli opět nasazeni neoznačení ruští vojáci. Moskva to rovněž popírá. Ukrajinské síly utrpěly druhou porážku, tentokrát u strategicky důležitého města Debalceve, které musely opustit. Tehdy byla za zprostředkování Západu dohodnuta dohoda Minsk 2, která byla základem mírového úsilí až do nedávných dnů, byť nenaplněná.

Naposledy se objevil záblesk naděje na podzim 2019. V té době bylo možné na některých místech stáhnout příslušné jednotky z dělící linie. Od normandského summitu v Paříži v prosinci 2019 se však žádná další jednání nekonala. Putin se prozatím nechce osobně setkat s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, protože podle názoru Ruska neplní Minské dohody. Od prosince 2021 ruský prezident Putin otevřeně požaduje po USA, aby Ukrajina nikdy nevstupovala do NATO a nedostávala vojenskou pomoc. NATO tento požadavek odmítlo, uzavírá Deutsche Welle.

Video  Prezident Ukrajiny: Nikoho se nebojíme! Zelenskyj chce s Kremlem utnout diplomatické vztahy  - Blesk TV, reuters
Video se připravuje ...

 

Video se připravuje ...
Další videa