14°C
Migrační krize? Potrvá desítky let, obává se viceprezidentka Evropské komise
Dnes má na starosti rozpočet Unie, předtím jejím jménem řešila humanitární krize. Místopředsedkyně Evropské komise Kristalina Georgieva (62) se v rozhovoru pro Blesk podělila o své zkušenosti s uprchlickou krizí. A její prognóza do budoucna není zrovna růžová.
O uprchlické krizi se mluví dva roky, začala ale mnohem dříve. Proč Evropa takříkajíc „zaspala“?
„Když jsem byla komisařkou pro humanitární pomoc (2010–2014, pozn. red.), říkala jsem: uprchlická vlna je jako pomalé tsunami. Ale nejde bohužel jenom o EU. Celý svět jen pomalu chápal, o jaký jde problém. Všichni tak nějak doufali, že ten problém zmizí sám, anebo že až se nás začne dotýkat, rychle přijdeme na řešení. Všichni si ale musíme uvědomit, že kombinace změn klimatu, čím dál častějších přírodních katastrof a také extremismu způsobují vysídlení obyvatelstva, které v novodobé historii nemá obdoby. A bude to pokračovat. Pouze lidí, kteří prchají kvůli klimatu, tedy záplavám či suchům, má být v roce 2025 až 100 milionů.“
Co s tím děláme?
„Musíme mít systém pro přijímání legitimních uprchlíků, ale také systém ochrany vnějších hranic Unie a boje s převaděči. Nezbytné je také investovat do prevence válečných konfliktů a pomáhat komunitám, aby byly lépe připraveny čelit přírodním katastrofám.“
Tato řešení slýcháme dva roky. Proč opatření nejsou účinnější?
„Protože fungují postupně. Žádný zázrak k dispozici nemáme. Jen v EU, bez ohledu na naše vnitřní problémy, jsme byli schopni investovat do rozvoje a humanitární pomoci v oblastech zasažených konflikty a katastrofami roku 2015 celkem 68 miliard eur. To je o 15 procent víc než v roce předchozím. Trvalo roky, než jsme pochopili, že nejhumanitárnější věc, kterou můžeme udělat, je umožnit dětem z vysídlených oblastí chodit do školy. V minulosti humanitární pracovník přišel, zachránil životy a odešel. Dnes to nestačí. Aby lidé chtěli zůstat doma, aby je to „netáhlo“ do Evropy, musíme jim poskytnout naději, budoucnost. Takže ano, jsme pozadu, ale suneme se k cíli.“
A vidíme vůbec na ten cíl? Anebo je migrační krize o něčem větším, než jsou války – tedy o boji o suroviny a o místo k životu? To by naznačovalo, že bude trvat ještě desetiletí.
„Desetiletí určitě. Vezměte si například, že největší populační růst zaznamenávají země, které se o lidi umějí nejméně postarat. A to způsobuje masivní problém pro celý svět, zatímco dříve to způsobovalo jen lokální a dočasné problémy. To je zásadní rozdíl. Máme Pařížskou dohodu o zlepšení klimatu, ale to nestačí. Je mnohem složitější přesvědčit svět, aby řekl „ne“ terorismu. V Evropě vidíme, jak se radikalizuje mládež přistěhovalců, kteří nebyli dobře integrováni.“
Změnily teroristické útoky v Paříži a Bruselu něco na vašem osobním přístupu k uprchlíkům?
„Ne, protože vím, že lidé prchající do Evropy utíkají před podobnými teroristy, kteří nás ohrožují zde. Evropský terorismus vzniká u nás v muslimských komunitách, kdy muž pracuje a učí se jazyk a žena je v domácnosti a nemá s vnějším světem a kulturou takřka žádný kontakt. Děti vyrůstají v těchto napůl integrovaných rodinách a není divu, že se hledají. Jako Evropané se musíme zamyslet nad tím, jak je začlenit lépe do společnosti tak, aby sami chtěli.“
Tento strach z radikálů produkuje další radikály. Ve vaší zemi, Bulharsku, »úřaduje« drsná domobrana, která odchytává na hranicích uprchlíky pronikající do Evropy z Turecka a jejich fotky vystavuje na sociálních sítích jako trofeje. Jak se vám na to kouká?
„To je smutný pohled kdekoliv, ale samozřejmě obzvlášť v mé zemi, která si prošla mnoha krizemi. Lidé mají strach a to je dokonalé prostředí pro vznik xenofobie a populismu. Jak s tím bojovat? Říkat lidem pravdu místo populistických hesel.“
Není ale toto – že lidé vezmou ochranu hranic do svých rukou – mimo jiné volání po změně, která je potřebná?
„Je jasné, že jsme ochranu vnějších hranic podcenili. Když projde pár lidí, není to problém. Když projdou masy, ten problém je obrovský. Musíme zabezpečit vnější hranici EU tak, abychom věděli, kdo k nám přichází a proč. Neměli bychom mít 28 různých azylových systémů a politik. V jedné zemi trvá registrace uprchlíka dva roky, v jiné pár dní. Někde může pracovat hned, v jiné až po měsících. Někde dostane velkou sociální podporu, jinde malou. Musíme také více tlačit na zbytek světa, aby řešil problém pašeráků lidí a péči o uprchlíky. To přece není úkol jen pro EU a Turecko.“
