Romana řešila okrádání i týrání seniorů. Proč jsou sociální pracovníci nedoceněni?

Pomoc sociálního pracovníka využila alespoň jednou za život třetina Čechů, uvádí projekt Neviditelní, který se snaží veřejnost upozorňovat na tíživá společenská témata. Sociální pracovníci pomáhají lidem v těžkých životních situacích, například s vyřizováním dávek, péčí o děti, seniory nebo zdravotně postižené a poskytují řadu dalších služeb a odborného sociálního poradenství.

Přesto i sami sociální pracovníci se potýkají s nedostatkem financí. Důvodem je podfinancování neziskového prostoru či jejich umístění v nízké třídě tabulkových platů. 22 415 sociálních pracovníků podle analýzy projektu Neviditelní i navzdory své vysoké odbornosti, vzdělanosti a zkušenostem musí vyjít s podprůměrnou mzdou, upozornila zpráva. Hledají si tak druhé zaměstnání nebo odcházejí pracovat do jiného odvětví. Někteří z nich se potýkají i s psychickou deprivací, neboť jejich zaměstnání je velice náročné a stresující. Bývají často velmi unavení a stres, který zažívají, se může přenášet i na blízké rodinné příslušníky.

„Tento dopad se významně prohloubil v posledním roce a jasně viditelný je zejména ve velkých městech, kde jsou vysoké náklady například na bydlení. Nejen hypotéka, ale i nájemní bydlení je pro tyto pracovníky ve městech prakticky nedostupné,“ řekl Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz. „Načrtneme-li si téměř snový případ, kdy by český sociální pracovník uvažoval o vlastním bytu v hlavním městě, na koupi jednoho m² padnou více než dva jeho měsíční platy.“

Bez změn důchodový systém zkolabuje, varuje expert. Průzkum ukázal, co Čechům na reformě vadí

Kromě toho, že si nemohou pořídit vlastní bydlení, musí také často odepírat sobě nebo svým dětem. „Je těžké dětem vysvětlit, že pořád pracuji, nejsem s nimi tak často, jak by chtěly ony i já, ale zároveň jim nedokážu dopřát ani ty hmotné a pro ně tak zásadní věci. Třeba, když si dcera vybere tábor, na který chce jet s kamarádkou, ten ale letos razantně podražil. Nebo když ji na výtvarku vysílám s potřebami, které jsem sehnala použité z bazaru,“ popsala sociální pracovnice Eliška.

Příběh Romany

Sociální pracovníci přitom dělají svoji práci rádi. Příkladem je Romana Š., která pracuje jako sociální pracovnice již 14 let. Už od dětství se u ní projevovaly vlastnosti důležité pro výkon tohoto povolání. „První myšlenka mého profesního života vůbec nebyla zaměřená na tuto oblast, ale díky mamince, která rozpoznala mé schopnosti, jsem podala přihlášku na sociální péči s tím, že mě už od dětství vždycky bavilo pomáhat druhým a měla jsem vůči nim velmi vyvinutou empatii,“ uvedla Romana.

Během své profesní dráhy si vyzkoušela práci s několika ohroženými skupinami. „Během studia jsem zjišťovala, jakým směrem se chci vydat, kdo bude moje cílová skupina. Při studiu jsem dělala asistentku postiženým, chodila jako dobrovolnice do kojeneckého ústavu. Poté jsem 7 let pracovala ve škole pro sluchově postižené a pak jsem se tedy zaměřila na cílovou skupinu seniorů,“ řekla Blesk Zprávám.

V současné době pracuje jako terénní sociální pracovnice pro službu tísňové péče. „To je tísňový náramek na ruku, který nosí senioři a mohou si přivolat pomoc. Služba je hodně specifická a je hlavně o pomoci seniorům v krizových situacích, kdy upadnou nebo je jim špatně. Máme možnost uložení klíčů a výjezdové služby, která seniory jezdí pomoci zvedat,“ vysvětlila Romana, která zajišťuje poradenství a následně vyjíždí za klienty, kde jim vysvětluje, jak služba funguje. Musí přitom podrobně prozkoumat jejich zdravotní a sociální stav, aby se mohly její kolegyně při výjezdu připravit na to, že například za pádem seniora mohla být cévní mozková příhoda.

„Řešila jsem týrání a zanedbávání“

Mezi její klienty patří především senioři, kteří mají přes 90 let. „Ve své profesi se setkávám s řadou klientů. Ať už se jedná o depresivní, úzkostné. Máme hodně klientů přes 90 let a tam se objevuje také demence, Alzheimerova choroba,“ popsala Romana.

S rodinnými příslušníky svých klientů musí řešit řadu různorodých problémů. „Moje práce je i hodně o komunikaci s rodinnými příslušníky. Mnohdy jsou vyčerpaní z péče, provází je zoufalost z neorientování se ve službách. Často je zasáhne úmrtí například tatínka, kdy naráz neví, jak se o maminku starat, protože doteď vše zvládal otec. Hodně se zde prolínají generační problémy, majetkové problémy a vztahové problémy v rodině, které se mnohdy věkem klientů zhoršují,“ vyjmenovala.

„Řešila jsem týrání a zanedbávání, domácí násilí, trestné činy na seniorech, úmrtí, deprese,“ pokračovala Romana.

„Řešila jsem třeba hodně těžký případ, kdy šlo o týrání a zanedbávání rodinného příslušníka – naši klientku. Jednalo se tedy o domácí násilí, o zanedbávání, kdy jsme paní zachraňovali z  hrozného domácího prostředí, kdy se synovec vůbec nestaral,“ řekla smutně.

„K práci jsem měla brigádu“

Jak vyplývá z analýzy projektu Neviditelní, sociální pracovníci musí vycházet s podprůměrnou mzdou. Romana může výsledky analýzy potvrdit, největší problémy měla na začátku své pracovní dráhy, ale nedostatek financí pociťuje dodnes. „Na začátku mých pracovních let jsem k práci musela mít ještě brigádu, abych zvládla zaplatit veškeré výdaje, a chvilku jsem i pobírala příspěvek na bydlení,“ uvedla Romana.

„Od 18 let jsem bydlela sama v Praze a i v té době byl nájem celkem drahý. Situace se během let změnila. Což asi ani nemusím popisovat a o penězích musím hodně přemýšlet. Je to hodně o disciplíně, co si mohu dovolit koupit a zda některé věci opravdu potřebuji,“ podělila se o svou zkušenost s Blesk Zprávami.

Na vlastní bydlení nedosáhne a dovolené si také příliš neužije. „Bohužel asi nedosáhnu na vlastní bydlení a nízké finanční prostředky pociťuji, jelikož momentálně nebydlím s partnerem. Ve dvou by se dala tato situace nejspíš řešit lépe. Mrzí mě také, že si nemohu dovolit tak často jezdit na dovolené a odpočinout si, přestože v mé profesi jsou odpočinek a psychohygiena velmi potřebné. Musela jsem si najít svůj vlastní způsob odpočinku, který je zdarma. Jednou bych chtěla zažít pocit, že přijdu do obchodu a nebudu přemýšlet, zda je to ve slevě a jaká je cena. Vezmu si to, na co mám chuť a co chci,“ řekla Romana.

Srovnání mezd v EU: Kde lidé vydělávají nejvíce a kde nejméně? Češi se přiblížili Němcům

Sociální pracovníci se mohou také potýkat s psychickou deprivací, jak dále uvádí projekt Neviditelní. Romana má i s tímto problémem svou zkušenost. „Bylo to po operaci ramene, kdy jsem ihned za 14 dní nastoupila zpět do práce a musela vykonávat práci bez ohledu na to, jak se cítím já. Ano, řeknete si, že jsem mohla přeci zůstat déle na pracovní neschopnosti. Ne, nemohla. Složenky za mě nikdo nezaplatí. Měla jsem v té době pochybnosti o tom, zda už to není za hranou, že neustále všem pomáhám a kdo pomůže mně. Prala se ve mně zoufalost, že nemohu dělat to, co dříve. Ale díky operaci jsem se mohla vcítit do našich klientů, ti řeší podobné problémy,“ vzpomínala Romana.

Lidé by na sociální pracovníky měli brát větší ohledy, jejich práce totiž přináší řadu úskalí. „U sociálních pracovnic je mnohdy těžké to, že musí přehlížet své potřeby. A musí fungovat na úkor svých potřeb. Mnohdy nikoho nezajímá, že jste celý den venku za každého počasí, chodíte do domácností, kde vám toho spoustu hrozí. Jste na to sama. V terénu se musíte spoléhat jen sama na sebe. Často řešíte i takovou základní věc, kam si dojdete na záchod, kde se najíte a hlavně kdy,“ podotkla.

Povolání provází předsudky

Sociálním pracovníkům navíc hrozí i syndrom vyhoření. „Práce je náročná hlavně na organizaci. Někdy, když člověk řeší náročnější situace, tak se musí naučit, nebrat si práci domů. Některé osudy lidí prostě neovlivníme a nejde pomoci všem. Je to veliká práce s hranicemi a asertivitou. Je důležité si to v sobě správně nastavit, jinak hrozí syndrom vyhoření,“ upozornila.

To však není zdaleka vše, co je potřeba, aby měl sociální pracovník ve své výbavě. Jak Romana uvedla, důležitá je také spolehlivost, flexibilita a potřeba být neustále ve střehu. „Je důležité být pořád v pozoru, nic nepřehlédnout. Často se na sociální pracovnice klade velká zodpovědnost a je jim vyčítáno, že přece měla zjistit to a to, tak proč to nezjistila,“ řekla Romana.

„Opravdu hodně důležité je mapování situace. Sociální pracovnice musí vidět za roh. Ptát se, mít takovéto červené světýlko, vidět situaci i z pohledu ostatních a nejen klienta, protože to, co říká klient, nemusí být vždycky pravda a zároveň i z druhé stránky – to, co říká rodinný příslušník, taky nemusí být úplně pravda,“ pokračovala.

„Důležité je hlavně nesoudit, protože každý se do těch situací může dostat taky a je to náročné,“ dodala Romana.

Povolání měnit nechce, svou práci vykonává ráda a vidí v ní hlubší smysl. „Určitě mě motivuje dobrý pocit z pomoci lidem. Vděčnost a pochopení. Beru svou práci jako poslání a smysl života. Každý den jsem nápomocna k záchraně života. A to doslova, jelikož naše služba v tomto pomáhá. Pracuji hodně s klienty v terénu a každý den je jiný. Je to hodně o posouvání hranic a o tom, co zvládnu vyřešit. Což mě asi naplňuje v tom, že s každým a každým rokem zkušeností si více věřím v šestém smyslu, který určitě sociální pracovnice musí mít. Zaměstnání bych neměnila. Možná mě tato myšlenka napadne hlavně v momentě, kdy mám pocit, že s ostatními kolegy a organizacemi nemluvíme stejnou řečí,“ svěřila se Romana.

Kalousek: Důchod bych si spočítat neuměl. To co chystá vláda, není žádná reforma, bohužel

Přála by si, aby lidé odbourali vůči sociálním pracovníkům předsudky. „Většina sociálních pracovnic dělá práci srdcem a na úkor svých vlastních potřeb. Opravdu to není tak, že sociální pracovnice z OSPODU jde do bytu odebrat dítě. Nebo se říká, že sociální pracovnice z úřadu pozastavuje dávky, že ona nikomu nikdy nic nedá. Často jsou na to i vtipy – ‚zavolám sem sociálku‘. Ale sociálním pracovnicím jde hlavně o to pomoci,“ řekla Romana Š. Blesk Zprávám

Kolaps sociální oblasti

Co by se mohlo stát, pokud by v České republice byl enormní nedostatek sociálních pracovníků? Například ve Velké Británii došlo v průběhu let 2010–2020 k úsporným opatřením, která vedla k výrazným škrtům ve veřejném sektoru, což přispělo ke ztrátě pracovních míst pro mnoho sociálních pracovníků. To mělo za následek navýšení případů pro zbylé sociální pracovníky a snížení podpory pro zranitelné skupiny obyvatel. Za další příklad by mohla sloužit hospodářská krize v Řecku v letech 2009–2018, kdy vláda také zavedla tvrdá úsporná opatření, včetně snížení platů a počtu sociálních pracovníků. To mělo za následek nárůst bezdomovectví.

Česká republika se přitom potýká s nedostatkem personálu v sociálních službách. Pomoci by jim mohl stát. Podle projektu Neviditelní by je mohl stát daňově zvýhodnit, čímž by jim navýšil plat. Mohl by také zavést regionální příplatky, což by znamenalo, že v krajích, jako je například Karlovarský, Ústecký či Moravskoslezský, kde je nedostatek sociálních pracovníků, by tamější pracovníci za svou práci získali peníze navíc. Dalším řešením by mohl být vznik příslušných odborných škol, které by zajistily vzdělávání nových pracovníků v daných lokalitách.

Pomoct by dovedl také tzv. Berlínský model. To by znamenalo, že v případě budování nových bytů by měli developeři povinnost jejich část poskytnout v režimu regulovaného nájemného pro vybrané profese (tedy i pro sociální pracovníky).