Středa 24. dubna 2024
Svátek slaví Jiří, zítra Marek
Zataženo, déšť 7°C

Ludmila (58) málem zemřela na „klíšťovku“ : Po probuzení v nemocnici nepoznávala vlastní rodinu

Autor: ula - 
5. června 2022
05:27

Život paní Ludmily (58) se zcela změnil na přelomu léta a podzimu v roce 2013. V té době pobývala často s rodinou na chatě. Jeden den šla s manželem na procházku do lesa a přes velkou louku. Oba používali repelenty, nosili dlouhé světlé kalhoty a byli zvyklí se pokaždé prohlížet. Ten den žádné klíště nenašli. Týden na to se objevily první příznaky klíšťové encefalitidy. Ludmila skončila v nemocnici a málem zemřela. Když se probudila, musela se znovu učit číst a psát. Navíc se u ní objevil postencefalitický syndrom.

„To, že se klíště přisálo na procházce v lese jen zpětně odhadujeme. Mohla to být nymfa, která po přisátí sama odpadne,“ domnívá se Ludmila, protože skutečně po procházce žádné klíště na těle nenašla a ani následující dny.

Ale už týden na to se objevily příznaky připomínající chřipku. „Celé tělo mě bolelo a měla jsem horečku. Tak jsem si nakoupila v lékárně nějaké léky a po týdnu jsem už byla v pohodě s tím, že to byla jen nějaká viróza. Několik dní potom jsem se cítila jako zdravá. Zlomilo se to až ve třetím týdnu od nákazy,“ vzpomíná žena.

Ludmila: Nohy mi přestaly fungovat

Ten den se chystala do obchodu. Na chatě byla sama, manžel byl na montáži. Ludmila se ještě vracela pro mobilní telefon, který zapomněla v podkroví.

„Už s mobilem v ruce jsem šla ze schodů dolů, když jsem najednou přestala cítit nohy a sesunula jsem se k zemi. Spadla jsem přesně mezi balkón a ledničku, takže jsem si neublížila, ale nemohla jsem se zvednout. Nohy mi úplně přestaly fungovat,“ popisuje nečekaný šok s tím, že naštěstí měla v ruce telefon.

Okamžitě zavolala dceři, která bydlela nedaleko a spolu s druhou dcerou pro matku přijely. „Když mě viděly, okamžitě mi zavolaly sanitku. Ta mě převezla do nemocnice, kde mi udělali lumbální punkci a zjistili, že mám klíšťovou encefalitidu,“ přibližuje začátek boje se zákeřnou nemocí Ludmila.

Týden v umělém spánku

První dny v nemocnici bylo Ludmile podle jejích slov relativně dobře, a kromě ochrnutých nohou měla příznaky poměrně mírné. Zhoršilo se to až po necelém týdnu, kdy ji museli převézt do jiné nemocnice na infekční oddělení.

„Tam už jsem nemohla dělat vůbec nic. Bolela mě hlava, nemohla jsem se hýbat ani mluvit a byla jsem odkázaná na pomoc ostatních. Dva týdny na to, to bylo už tak špatné, že mě uvedli do umělého spánku. Manžel mi vyprávěl, že mu primář říkal, že to je buď anebo. Tím, že neexistuje lék, lékaři nemohli dělat nic jiného než mi dávat léky na otoky mozku a čekat, jestli se s tím moje tělo popere,“ říká Ludmila.

Ludmila: Nepoznala jsem vlastní rodinu

Ludmilin muž za ní každý den jezdil a snažil se na ni mluvit. Poradili mu to lékaři, že podvědomě to možná bude jeho žena vnímat. A taky se to z části potvrdilo. „Hned, jak mě z umělého spánku probudili, za mnou manžel přijel i s dcerou. Manželův hlas mi byl povědomý. Sice jsem nevěděla, kdo to je, ale věděla jsem, že ten hlas znám. Naopak dceru jsem nepoznala vůbec, byla pro mě cizí člověk,“ vzpomíná Ludmila na první chvíle po probuzení s tím, že nepoznala ani svou maminku a bratra. 

„Ani jeden obličej mi nebyl povědomý. Pro rodinu to bylo psychicky extrémně náročné mě takhle vidět a hlavně nevědět, jestli je zase znovu poznám,“ říká k tomu Ludmila. Po celou dobu v nemocnici nedokázala sama fungovat.

„Zapomněla jsem číst, psát, skoro i mluvit. Zhoršil se mi zrak. Zároveň jsem hodně zapomínala, ale postupně jsem už začínala poznávat rodinu,“ dodává k tříměsíčnímu pobytu v nemocnici.

Ludmila nemohla ani chodit, trpěla bolestmi hlavy, ruce měla ochablé a personál ji musel krmit.  „Navíc po probuzení z umělého spánku jsem začala mít strašné noční můry, kvůli kterým mi bylo ještě hůř a byla jsem extrémně unavená,“ pokračuje ve vyprávění.

Po čtvrt roce požádal Ludmilin manžel lékaře, zda by si ji nemohl vzít domů. Spolu s dcerami se pak dohodli, že se o maminku postarají, protože byla stále zmatená a odkázaná na jejich péči.

Invalidní důchod a lekce s písankou

Následné uzdravení bylo velmi dlouhé. Návrat do práce byl nemyslitelný, Ludmila musela zažádat o invalidní důchod. „ Abych mohla zase začít fungovat, chodila jsem na rehabilitace, kde mi procvičovali ruce a nohy, a hlavně mě učili znovu číst a psát. Přesně jak se učí s čítankou a písankou děti v první třídě, tak jsem se učila i já,“ říká Ludmila.

Návrat do běžného života už nebude možný

Před nemocí Ludmila ráda vyšívala a často chodila na zahrádku, kde pěstovala kytky, ovoce i zeleninu. Ze zahrádky musela rodina  všechno odstranit, protože se o to nemohla starat. Trvá to dodnes, protože Ludmila nemůže u záhonků dřepět a pečovat  o ně. „Vyšívání jsem taky dlouho nemohla dělat, ale pak mi pomohlo znovu natrénovat úchop a jemnou motoriku, takže naštěstí jsem se k tomu mohla vrátit,“ raduje se žena.

Jenže do normálního života, který měla před nemocí, se dodnes nevrátila a zřejmě nikdy nevrátí.

„Často se mi stává, že se mi zatmí najednou před očima a spadnu. Navíc už navždy musím brát několik léků denně. Měla jsem dlouho těžké křeče v nohou a bez léků by se mi vracely. Stále je pro mě chůze problém. Brzy se unavím, a tak delší procházky nezvládám,“ popisuje dále.

Navíc se u ní objevil postencefalitický syndrom. Stále má problémy s pamětí, nepamatuje si recepty při vaření, a také má problémy s koncentrací.

Co je postencefalitický syndrom?

„Řada pacientů i po uzdravení prožívá kratší či delší dobu něco, co nazýváme postencefalitický syndrom. Hrozí každému, kdo prodělá klíšťovou encefalitidu a příliš nezáleží na závažnosti onemocnění. Je to zhoršení tzv. kognitivních funkcí, například paměti, koncentrace, pacient může pomaleji zpracovávat informace, zhoršují se vyjadřovací schopnosti. Také jsou časté bolesti hlavy, střídání nálad, podrážděnost a snížená tolerance zátěže a stresu. Pro člověka, který prošel i nekomplikovanou klíšťovou encefalitidou, to znamená výraznou změnu v kvalitě života.“ vysvětluje pojem MUDr. Dita Smíšková, lékařka z Kliniky infekčních nemocí 2. LF UK a Fakultní nemocnice Bulovka. 

Nebyla to rakovina

„Hodně lidí z okolí, ať už to byli známí, příbuzní nebo sousedi, si mysleli, že jsem po chemoterapii. Když jsem jim řekla, že jsem prodělala klíšťovou encefalitidu, byli překvapení. Vyděsilo je, že jedno klíště může člověka odepsat na tak dlouhou dobu. Pozitivní ale je, že to motivovalo hodně lidí z mého okolí se naočkovat,“ uzavírá svůj příběh Ludmila.

Základní informace o klíšťové encefalitidě

  • Co to je: Klíšťová encefalitida je virové onemocnění centrálního nervového systému. Dělí se na dvě fáze.  
  • Doba přenosu: řádově pár minut až 2 hodiny od zakousnutí klíštěte  
  • Projevy: bolest hlavy, svalů a kloubů, horečka, slabost, otoky mozku, závratě, nechutenství  
  • Léčba: konkrétní léky neexistují, terapie pouze tlumí projevy    
  • Antibiotika: vzhledem k virovému původu nemoci nemají efekt  
  • Hospitalizace: obvykle 2–3 týdny, dále domácí režim  
  • Následky: obrna hlavových a svalových nervů, ochrnutí končetin, potíže s dýcháním (plicní ventilátor), dočasná nebo trvalá ztráta zraku a sluchu; postencefalitický syndrom (zhoršení kognitivních funkcí)  
  • Faktory: Každé infikované klíště vstříkne do člověka jinou virovou nálož a toto množství nikdo předem neví. Proto nehraje roli jen to, zda jde o původně zdravého člověka v plné síle nebo o starší osobu. Tlumení projevů klíšťové encefalitidy můžou komplikovat i další nemoci jako vysoký tlak nebo cukrovka i takové astma, které se běžně objevují u starších lidi i u čtyřicátníků a padesátníků.   
  • Prevence: očkování   
  • Očkovací schéma: probíhá ve 3 dávkách, mezi první a druhou dávkou je alespoň 14 dní rozestup. Nejdříve 14 dní po druhé dávce je člověk chráněný. Třetí dávka se aplikuje 5 až 12 měsíců po druhé. Nutné přeočkování se provádí jednou dávkou po 3 až 5 letech.  

Video  Klíšťová encefalitida  - Videohub
Video se připravuje ...