Podplukovník Ivo Zelinka o misi v Afghánistánu: Ztratil jsem tam kamaráda

Jak byste zhodnotil působení českých vojáků v Afghánistánu?

„Hodnocení můžeme dělat toho, co jsme měli za úkoly. Ty byly tři. První byl potlačit sofistikovaný islámský terorismus, který tam v roce 2001 rozhodně byl. Bylo tam pokrevní spojenectví Tálibánu a al-Káidy. My jsme tam přišli podpořit naše spojence, kteří nás o to požádali, protože jednou třeba budeme žádat o pomoc my. Třetí důvod, ten je důležitý pro mě osobně jako vojáka, je, že schopnosti armády napříč druhy vojsk vzrostly exponenciálně. Každý důstojník mé generace byl vystaven několika nasazením v Afghánistánu… A je určitý limit, kde končí výcvik a začíná operační nasazení, některé věci se prostě na cvičáku nenaučíte.“

Pieta za 14 padlých Čechů z Afghánistánu: Proč velitel Zeman nedorazil na Vítkov?

Co se vám osobně vybaví při slově Afghánistán?

„Mně se vybaví ty zkušenosti, které jsem tam společně s 43. výsadkovým plukem načerpal. Ať to bylo v těch čarokrásných horách na severu Afghánistánu, nebo při vrtulníkových patrolách v provincii Logar… A v neposlední řadě ten výcvik afghánské armády, který jsem dělal v roce 2011 v provincii Vardak. To se mi vybaví jako celek.“

Co byl takový nejkrizovější zážitek, který jste zažil?

„Asi by toho bylo hodně, zejména v té poslední misi neuběhl týden, kdy bychom nebyli v nějakém bojovém kontaktu. To už se bere skoro jako rutina, zejména když bohudík bojové schopnosti Tálibánu nebyly úplně na výši. Rozhodně si vybavím ze svého druhého nasazení situaci, kdy jsme se po třech dnech vysazení v horách vraceli vrtulníky nazpět. Bohužel jeden ze strojů se při přistání poškodil a já najednou musel nacpat ten samý počet lidí do polovičního počtu vrtulníků, což se mi podařilo, ale vypadalo to jak přeplněná tramvaj. Ale dokázali jsme se dostat zpět na základnu.“

Jak silný byl pro vás okamžik při pietě za padlé vojáky? Říkal jste si, že jste měl štěstí, že jste vyvázl z misí živ a zdráv?

„Z těch podobizen, tak pět těch kluků jsem znal osobně a jeden z nich byl můj kamarád z druhé výsadkové roty, které jsem tehdy velel. Pokaždé mě mrzí, když si na to vzpomenu, že nemohl v té naší jednotce pokračovat dál. Všichni, kdo k výsadkářům vstupují, tak byť si nemyslí, že by se to mohlo týkat zrovna jich, ale počítají s tím, že ta šance, že ten život položí pro svoji vlast v nějakém zahraničním nasazení, tam je.“

Šéf Tálibánu povede zemi, ve vládě je i „řezník“ Barádar. Kdo jsou noví vůdci Afghánistánu?

Jak se voják vlastně vyrovná se ztrátou kamaráda?

„V kolektivu. Máme ohromnou výhodu, že tam nejsme nikdy sami za sebe. Ať už při tom nasazení, nebo při tom truchlení. Ten kolektiv vás podrží, to jsou lidé, kteří jsou s vámi dlouho, sdílíte podobné zážitky, pravděpodobně jsou podobného mentálního nastavení. V tom kolektivu se to dá celkem dobře zvládnout.“