Náhlým zájmem o svoji osobu byl skromný penzista spíše zaskočen. „Já nejsem žádná důležitá osobnost. Myslím, že je to hlavně proto, že jsem nejstarší voják z té světové války. Asi neznají nikoho toho věku, takže za mnou jezdí proto, aby slyšeli, jaké to bylo, kde a jak jsem sloužil,“ vyprávěl prostřednictvím rozhlasové Paměti národa.
Batole se probralo k životu ve Vracově
Se životem se musel Bernard Papánek prát hned od počátku. Když se 17. ledna ve Vídni narodil, vážil necelá dvě kila a okolí mu nedávalo ani 24 hodin života. Po půl roce se ale dostal z nejhoršího a maminka ho odvezla ke svým rodičům a sestře do Vracova na Kyjovsku, aby zesílil.
„Když pak rodiče chtěli, abych chodil do školy ve Vídni, byl jsem z toho nešťastný – ve Vracově jsem měl spoustu kamarádů. Tak jsem tam aspoň jezdil každé prázdniny. Žil jsem pak po celém světě, ale nejvíc doma se dodnes cítím ve Vracově, i když už jsem tam dlouho nebyl,“ vzpomněl hrdina při posledním rozhovoru v Českém rozhlase.
Na útěku před nacisty poslechl Beneše
Po záboru Rakouska nacisty utekl tehdy osmnáctiletý absolvent vídeňské obchodní akademie do Brna. Ani jihomoravská metropole nebyla židovskému mladíkovi příliš nakloněna. Tajně přebýval u příbuzných, nakonec mu ale bohatý brněnský právník a obchodník Leo Freund zařídil emigraci do Palestiny. Tam poslechl výzvu prezidenta Beneše a přihlásil se do československé zahraniční armády.
Po krátkém pobytu ve výcvikovém táboře u Haify odvezli dobrovolníky do Tobruku v Libyi, který bránil i 11. československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka. „Sloužil jsem u protiletadlových kanonů,“ vzpomínal.
Střepiny v břichu u Dunkerku
Na podzim 1944 byli Čechoslováci převeleni do Francie, kde spolu s Druhou kanadskou divizí až do května 1945 obléhali Němci opevněný Dunkerk.
„V Normandii byla po tvrdých bojích rozbitá celá města a vesnice, po cestě jsem viděl hodně mrtvých, třeba jsem na silnici našel ležet zabitého Němce v uniformě, ale bez bot, ty už někdo sebral. Už ani moc nebyl vidět obličej, jen kosti. Nakonec jsme se dostali do malé obce k Dunkerku, jméno už si nevybavuji,“ vzpomněl na válečné hrůzy veterán.
Tam jej také u zákopu zasáhly střepiny granátu do břicha. Spolubojovníci ho rychle odnesli do bezpečí a zajistili transport do špičkově vybavené kanadské vojenské nemocnice:
„Měli tam i penicilin, to mi zřejmě zachránilo život. Operace trvala skoro osm hodin – vystřihli poškozená střeva, sešili je, trochu zkrátili, pak mě dali na samostatný pokoj, protože nevěděli, jestli to přežiju,“ vylíčil Papánek.
Válečného invalidu šikanovala v Brně StB
Po válce se vrátil do Československa. Brzy zjistil, že prakticky celá rodina zahynula v koncentračních táborech – přežil jen mladší bratr Otto.
„Šestadvacetiletý válečný veterán s uznanou čtyřicetiprocentní invaliditou učí angličtinu a němčinu, ale zájem postupně opadá. Po roce 1948 jako voják ze Západu s příbuznými a přáteli v Británii, Izraeli a Rakousku směl vykonávat jen podřadné práce, a navíc ho sledovala a vyslýchala Státní bezpečnost,“ přiblížil osudy vojáka reportér Ivan Holas.
Českým úřadům vypadl hrdina z evidence
Když v roce 1964 získal i s manželkou povolení k návštěvě starého strýce ve Vídni, neváhal a oba emigrují. Bratr mu v Izraeli zajistil významné místo u letecké společnosti, kde Bernard Papánek (v Izraeli přijal jméno Benjamin Palgi) pracoval řadu let a služebně cestoval po celém světě.
Posledních osm let žil u nevlastní dcery nedaleko slovenské Senice a užíval si důchodu. Izraelského, nikoliv českého!
Chodil na procházky, četl klasickou literaturu, opakoval si z učebnic cizí jazyky. Jezdil dokonce besedovat s mladými lidmi do Brna.
Jeho pohnutý životní příběh válečného hrdiny ovšem až donedávna neznal prakticky nikdo – dokonce ani české a slovenské ministerstvo obrany, přestože právě to veterány z druhé světové války eviduje. Po emigraci v roce 1964 totiž Bernard Papánek československým úřadům vypadl z evidence.
VIDEO: Lýdia Kovářová: Její rodina se Němců nebála a ukrývala partyzány.
