Exsporťák z Novy: S adopcí nám nedávali šanci. A promluvil o traumatech

Autor: Vladimír Blažek - 
22. února 2020
05:02

Před třemi lety se manželé Kučerovi rozhodli, že si ke svým dvěma dětem - Kryštůfkovi a Andrejce - pořídí ještě třetí. Mají hezký domov, a tak se o něj chtěli rozdělit s někým, kdo takové štěstí neměl. Postoupili dlouhou cestu s názvem adopce. „Chtěli jsme zdravé dítě, etnikum nám bylo ukradené,“ řekl Blesk Zprávám Tomáš. Jak se k nim chovala sociálka? Proč odmítli holčičku z Ústí nad Labem? A kde uchazeči o adopci udělali chybu? I to řekli pro Blesk Zprávy. Když jsme si o tom povídali, smál se na nás rok a půl starý Štěpánek, kterého si přivezli z Ostravy.

Mezi rozhodnutím adoptovat dítě a skutečně si ho přivézt domů je dlouhá cesta. Manželé Kučerovi ji mají úspěšně za sebou. Když bývalý moderátor sportu na Nově a současný manažer HC Motor České Budějovice přijde z práce, čeká ho manželka a tři děti. S ženou Ivou se shoduje - chtěli jsme větší rodinu a teď, když máme Štěpíka, jsme konečně komplet. Uvědomují si, že adopce je přáním mnoha párů, a tak pro Blesk Zprávy otevřeně promluvili o tom, jaké starosti a radosti přináší.  

Vy jste si řekli, že chcete adoptovat dítě. Jaký byl váš první krok? 

Iva: Zavolala jsem na magistrát, pánovi na sociální odbor. A ten mi řekl, že když máme své dvě vlastní děti, tak prakticky nemáme šanci. Podle něj bychom čekali moře, moře let. Oni logicky dávají přednost bezdětným manželským párům. Takže my máme jako splněno a vždycky by nás přeskočil někdo, kdo dítě ještě nemá. Tehdy jsem to obrečela.

Tomáš: Ale pak jsme šli na den otevřených dveří na OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) a tam jsme to se sociálními pracovnicemi probrali, vysvětlili jsme jim situaci. A tam už to brali úplně jinak, byly z toho nadšené. Najednou jsme pro ně byli lidi, kterým mají co nabídnout.

Čím jste pracovníky OSPODu přesvědčili?

Tomáš: Pak se to vysvětlilo. Oni tehdy prostě nečekali, že by někdo s dvěma dětmi byl ochotný přijmout ještě i dítě třeba jiného etnika. I když, teď už je to prý v tomto ohledu lepší.

Jak se dítě vybírá?

Iva: Je to obráceně – hledají se rodiče k dítěti. Ale samozřejmě, že i ti rodiče mají určité požadavky. Jenže - čím více mají požadavků, tím hůře se plní a tím déle pak čekají. A záleží také na kraji. Třeba v Praze je ten převis dětí údajně malý.

A vy jste nějaké speciální požadavky měli?

Tomáš: Je to tak, že se úředníci ptají, jakou máte toleranci, jaké dítě jste ochotni přijmout. A většina lidí řekne: malé, bílé, zdravé a právně volné, aby je biologičtí rodiče neznali. A to se hledá poměrně těžko. A pak jsou lidé jako my. My jsme chtěli jenom, aby dítě bylo zdravé, protože máme už dvě děti a s postiženým bychom to už asi nedali, a abychom ho mohli mít co nejdříve po porodu, aby se předešlo všem možným deprivacím. A etnikum nám bylo úplně ukradené.

To etnikum je zajímavé. Můžete to konkretizovat?

Iva: Hodně lidí vnímá jiné etnikum negativně. A i když už se situace zlepšuje a lidé jsou otevřenější, stále panuje řada předsudků a mýtů. Adopce dítěte je ale pro většinu poslední možností a také zároveň největší nadějí, která musí vyjít. V praxi to pak znamená, že pokud je dítě, byť jen částečně, jiného etnika, nemá příliš velkou šanci být adoptováno.

Tomáš: Pokud je dítě podle papírů třeba z jedné poloviny jiného etnika, stačí, aby matka uvedla, že je otec neznámý a nevylučuje, že byl třeba Rom. Což ovšem vůbec nemusí být pravda. I přesto mají i tyto děti pak problém s tím, aby se pro ně našla adoptivní rodina. Takzvaná jiná etnika jsou pak prý často dána k adopci v cizině. V Německu, ve Švédsku, v Dánsku je adoptivním rodičům vesměs jedno, jakou má dítě pleť. 

Tomáš Kučera, bývalý sporťák na TV Nova, s manželkou Ivou adoptovali chlapečka ŠtěpánkaTomáš Kučera, bývalý sporťák na TV Nova, s manželkou Ivou adoptovali chlapečka Štěpánka | Foto Blesk - Robert Klejch

Se Štěpánkem jste měli štěstí hned napoprvé, nebo jste viděli více dětí?

Tomáš: Nechtěl jsem o tom původně mluvit, ale pak jsem si říkal, že i tohle patří k adopcím - jeli jsme se podívat na holčičku do Ústí nad Labem. Jenže když jsme tam přijeli, tak nám teprve řekli, že může mít žloutenku typu C, protože maminka ji měla, byla to nějaká narkomanka z vyloučené lokality. A definitivní jistotu, zda je zdravá, bychom měli až po roce. Do té doby bychom ji museli víceméně separovat hlavně od našich malých dětí.

Iva: Ta holčička byla krásná, ještě na cestě z Ústí nad Labem jsme si říkali, že si ji vezmeme. Jenže pak převážil rozum. Mohli bychom teoreticky ohrozit děti, které už máme. To byl hodně těžký a moc smutný okamžik.

Prověřovaly si vás úřady?

Tomáš: Prověřovaly a hodně. Tohle spoustu lidí odradí, ale uvědomte si, že stát někomu svěřuje dítě. Úředníci si nás proklepli finančně, byli u nás na návštěvě, viděli, jak se staráme o naše stávající děti. Školka nebo i městský úřad nám musely napsat dobrozdání.

Iva: Taky zjišťovali zdravotní způsobilost, vyžádali si výpis z rejstříku trestů a museli jsme na psychotesty.

To vypadá dost komplikovaně. Jak jste to snášeli?

Tomáš: My jsme s tím počítali, ale někteří lidé, co s námi byli na kurzech, tak to brali trochu jako buzeraci.

Jak dlouho tedy trval celý proces vyřizování papírů?

Tomáš: Papírování nám trvalo rok a půl, ale my jsme nechvátali. Určitě se to dá udělat i rychleji. Do roka se to dá zvládnout všechno.

Úředníci na vás byli hodní, nebo moc úřední?

Iva: Zkušenost máme naprosto pozitivní. Za celou dobu jsme se nesetkali s jediným člověkem, který by byl nepříjemný, nebo nám dělal nějaké problémy. Všechno to byli strašně vstřícní lidé.

Tomáš Kučera, bývalý sporťák na TV Nova, s manželkou Ivou adoptovali chlapečka ŠtěpánkaTomáš Kučera, bývalý sporťák na TV Nova, s manželkou Ivou adoptovali chlapečka Štěpánka | Robert Klejch

Určitě byly i nějaké kontroly poté, co jste si Štěpánka přivezli domů...

Ano, úředníci z OSPODu tady byli, ale po tom všem, čím jsme si společně prošli, to bylo asi jako, když vás navštíví známí.

V čem je u rodičů problém? Kde v procesu adopce dělají chyby?

Tomáš: Na kurzech, které musíte absolvovat, se nás sešlo třeba deset párů. A tam jsem poznal, že řada z nich má za sebou spoustu traumat. Narodilo se jim třeba mrtvé dítě, nebo se deset let marně snažili o těhotenství. A teď někdo přijde a po všech těch negativních věcech po nich ještě něco chce. Ta frustrace je pochopitelná. A já to chápu, že když si někdo prošel tak těžkou cestu, tak není k těm úředníkům otevřený, jako jsme byli my.

Jaké je úskalí toho, když si berete dítě prakticky přímo z porodnice?

Tomáš: V takovém případě jsme součástí řízení od samého začátku. A biologická matka tak zná naši identitu. Ona se dítěte musí zříct u soudu a tam v papírech zjistí, že my už jsme opatrovníci. A toho se lidi bojí - co kdyby jednou třeba přijela? Ale sociální pracovníci, kteří mají zkušenosti, nás ujistili, že ta pravděpodobnost je nepatrná.

Co byste vzkázali těm, kdo o adopci uvažují?

Tomáš: Udělejte to, nebojte se mít svůj názor a nenechte se semlít okolím. Jděte za tím, co cítíte.

Iva: Já si myslím, že to dá životu ten největší smysl, jaký může mít.

Další videa
Články odjinud