7°C
„Doktor smrt“ promluvil pro Blesk: O první eutanazii pacienta i sebevražedné rakvi
Světová média mu přezdívají „doktor smrt“, odpůrci ho označují za vraha. Naopak pro řadu pacientů trpících nevyléčitelnou nemocí představuje poslední naději na důstojný odchod. Australský lékař Philip Nitschke (71) patří mezi čelní představitele zastánců dobrovolné eutanazie, byl také prvním medikem na světě, který legálně podal smrtící injekci. Dnes vede sdružení Exit International, jež pomáhá lidem toužícím zemřít, a nedávno představil i rakev The Sarco, která umožňuje ukončit život každému s přístupem k 3D tiskárně. Za své aktivity byl mnohokrát zatčen a v roce 2015 přišel o povolení k vykonání medicíny. Přesto je přesvědčený, že dělá správnou věc, jak uvedl v rozhovoru pro Blesk Zprávy.
Blesk Zprávy: Co bylo tím prvním impulsem, který vás přiměl se zajímat o otázku eutanazie? Původně jste přeci vystudoval laserovou fyziku, až později jste se přeorientoval na medicínu a pracoval jako běžný lékař v nemocnici Royal Darwin...
Původně jsem se skutečně věnoval vědě, konkrétně fyzice. Na lékařskou školu jsem se přihlásil až v roce 1983, když mi bylo 35 let, a během studií jsem jedinkrát slovo „eutanazie“ nezaslechl.
Po škole jsem se vrátil do Severního teritoria (jedna ze správních jednotek Austrálie, pozn. red.) a slyšel jsem první zvěsti o tom, že vláda zvažuje zavedení legislativy, která by umožnila lékařům legálně předepisovat smrtící injekce terminálně nemocným pacientům. Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale takových nás mezi doktory bylo minimum. Australské medicínská asociace se pokusila zákon zablokovat, ale já jsem lobboval pro. Takže můj první styk s eutanazií byl spíše politický. V roce 1995 skutečně prošel v Severním teritoriu zákon „Práva nevyléčitelně nemocných“, uzákoňoval dobrovolnou aktivní eutanazii. To mi bylo 48 let a byl jsem tehdy jediný doktor připravený a ochotný ten zákon a možnosti jím dané využít.
Blesk Zprávy: Jak reagovalo tehdy na vaše rozhodnutí okolí? Kolegové, rodina, přátelé?
Mnohé z mých kolegů z medicíny to rozzlobilo, i když moje partnerka mě v tom podpořila. Ona byla jedním z mála lékařů, kteří s novým zákonem souhlasili. Mimo medicínu mě většina mých přátel i členů rodiny podpořila.
Blesk Zprávy: Byl jste nakonec prvním lékařem, který skutečně smrtící injekci předepsal. Než stihli zákon zrušit, pomohl jste zemřít čtyřem lidem. Pamatujete si na svého prvního pacienta, kterému jste asistoval?
Ano, každou jednotlivou smrt si pamatuji velmi živě, hlavně tohle období. Každý případ byl jedinečný. Mým prvním pacientem byl Bob Dent v Darwinu, který umíral na rakovinu prostaty. Nejdřív musel projít velmi složitým procesem, aby mohl vůbec využít nové legislativy, bylo totiž potřeba, aby mu žádost schválili tři další lékaři. Když k tomu konečně došlo, rozhodl se, že si přeje 22. září 1996 zemřít.
Jeho žena Judy mě požádala, abych přišel zhruba kolem oběda, že si Bob přeje zemřít zhruba ve dvě hodiny odpoledne. Dal jsem si s nimi oběd, ale bylo to těžké. Měl jsem problém mluvit, málem jsem se na tom sendviči zalknul, byl jsem tak nervózní, že jsem se potil a on mě uklidňoval. Pomyslel jsem si: „Skvělé, takže svoje poslední jídlo stráví tím, že bude uklidňovat doktora“. Když nastal čas, Bob se postavil a prostě řekl: „Jdeme na to“.
Blesk Zprávy: Jak to probíhalo dál?
Abych to celé usnadnil, vytvořil jsem zařízení pro eutanazii nazvané „Deliverance“. Fungovalo to tak, že se propojila kanyla v žíle pacienta s počítačem. Pokud pacient odpověděl na laptopu na tři otázky ohledně zamýšleného konce života kladně, do žil se mu začala pouštět smrtící látka barbiturátů. To znamenalo, že v momentě, kdy jsem zavedl intravenózně kanylu a připravil látku, jsem se mohl přesunout na druhou stranu místnosti. Judy tak získala osobní prostor, aby moha obejmout svého manžela. Bob rychle třikrát za sebou zmáčkl „ano“ a pak zařízení odstrčil stranou. Sledoval jsem, jak ho Judy objímala, přístroj začal pracovat a on jí zemřel v náručí.
Blesk Zprávy: Jak jste se v tu chvíli cítil? Měl jste nějakou pochybnost o tom, že jste jednal správně?
Cítil jsem neuvěřitelnou úlevu, úlevu, že to všechno proběhlo dobře, že nedošlo k žádným problémům. A byl jsem velice rád, že jsem viděl konec Bobova utrpení. Byla to první legální dobrovolná smrtící injekce na světě a v tu chvíli jsem věděl, že se můj život navždycky změní.
Blesk Zprávy: Od té chvíle uběhla už řada let. Změnil se během té doby nějak váš názor na eutanazii a věci s ní spojené? Pokud ano, tak v čem?
Ano, došlo u mě k zásadnímu posunu v názorech a pohledu na „právo zemřít“. Původně jsem podporoval myšlenku, že by se pomáhalo zemřít lidem, kteří budou dostatečně nemocní, aby splnili zákonnou podmínku. Po osmi měsících fungování se zákon v Severním teritoriu ale zrušil a asistovat u sebevraždy se opět stalo zločinem. Jenže lidé mě dál oslovovali, jestli bych nemohl zvážit jejich situaci a pomoci jim. Zda bych jim třeba nemohl poradit, jaké možnosti mají za nových legislativních podmínek.
Časem jsem se stále víc setkával s lidmi, kteří měli pádné, i když ne zdravotní, důvody, proč toužili po klidné a jisté smrti. Odmítal jsem je s tím, že nejsou „dost nemocní“. Moje přesvědčení nalomila v roce 2002 Lisette Nigot. Blížila se jí osmdesátka a požádala mě o pomoc. Řekla mi, že v osmdesáti je ten pravý čas na to, aby zemřela. Když jsem s ní začal diskutovat, obvinila mě z paternalismu, že k ní přistupuji nadřazeně a vnucuji jí moje názory na hodnotu života ostatních. Poukázala na to, že mám cenné technické znalosti a že nemám právo si je nechávat pro sebe a vybírat si a jen tak vyřazovat lidi, kteří neuspokojí má kritéria pro smrt.
Blesk Zprávy: Dal jste jí tedy za pravdu?
Ano, přispělo to k tomu, že se můj pohled na věc zásadně změnil. Dnes vidím klidný spolehlivý a dobrovolný odchod jako základní lidské právo, které by měli mít všichni racionálně uvažující dospělí, bez ohledu na jejich stupeň utrpení nebo svolení od lékařů.
Blesk Zprávy: Během vašeho působení jste měl nespočetně konfliktů s policií, Australskou lékařskou radou a podobně. Dokonce jste byl donucen před pár lety zrušit svoje povolení k praktikování medicíny. Byla nějaká chvíle, kdy jste toho měl dost a zvažoval, že se přestanete v otázce eutanazie tak aktivně angažovat?
Moje podpora „racionální sebevraždy“ jako práva mi skutečně způsobila v Austrálii problémy. Vrcholu to dosáhlo okolo smrti Nigela Brayleyho. Byl to racionální 45letý muž, který se zúčastnil jednoho mého workshopu na téma právo zemřít. Tvrdil, že z toho důvodu, že chce být „připravený pro všechny případy“. Po tom, co workshop absolvoval, využil informace z něj získané, sehnal si Nembutal (barbiturát, pozn. red.) a ukončil svůj život. Později se ukázalo, že měl být brzy zatčený za dvě vraždy a strávit ve vězení mnoho let. On se ale rozhodl, že raději zvolí tuhle možnost.
Já jsem k tomu přistoupil tak, že měl naprosté právo sebevraždu spáchat. Australská lékařská rada s tím ale nesouhlasila, snažila se mě zbavit registrace k lékařské profesi, protože jsem „nebezpečím pro australskou veřejnost“. Já jsem se odvolal, celý případ šel k soudu a po roční bitvě jsem vyhrál. Lékařská rada pak rozhodla, že mohu zůstat v Austrálii registrovaným lékařem za té podmínky, že moje jméno zmizí z široce prodávané příručky o tom, jak ukončit bezbolestně vlastní život, která se jmenuje „The Peaceful Pill Handbook“. Tu jsem napsal společně s mojí ženou Fionou Stewart. Tak jsem registraci k praktikování medicíny spálil a opustil jsem Austrálii, abych se přestěhoval do Nizozemí, kde se dá mnohem snáze o tématech konce života a racionální sebevraždě diskutovat.
Blesk Zprávy: Co je vlastně váš hlavní cíl? Čeho doufáte, že dosáhnete?
Přál bych si svět, kde by každá dospělá racionálně smýšlející bytost měla možnost poklidně a spolehlivě ukončit svůj život v dobu, kterou si sama vybere, ať už díky tomu, že bude mít přístup k nejlepší možné droze vhodné pro eutanazii nebo že využije zařízení, jako je třeba The Sarco.
Blesk Zprávy: The Sarco je přístroj pro eutanazii, který jste sám vynalezl. Podle toho, co jsem četla, by měl být jeho návrh časem přístupný na internetu a pomocí výroby z 3D tiskárny by tak měl být dostupný pro každého. Jak přesně má zařízení fungovat?
The Sarco bylo vyvinuto, aby umožnilo všem rozumně uvažujícím lidem zemřít poklidně s elegancí, stylem, a dokonce i jistou euforií. Základní vize byla vymyslet zařízení vytisknutelné na 3D tiskárnách tak, aby si ho mohl pořídit každý, kdo by si přál zemřít. Nejsou k tomu potřeba žádné speciální znalosti jako pro zavedení intravenózní kanyly nebo aby měl člověk přístup k omezených léčivům.
Přístroj tvoří dvě části, základna s generátorem a kapsle, do které se lehne. Do základny se vloží tekutý dusík, který lze zakoupit legálně. Přístroj pak lze použít tak, že se zadá čtyřmístný digitální kód, který vygeneruje umělá inteligence po splnění online testu mentální kapacity. Ovládat by se to mělo dát i mrknutím oka či hlasem, což je důležité pro jedince s omezenou hybností.
Následně stačí zmáčknout tlačítko, které aktivuje zařízení, a do kapsle začne proudit tekutý dusík, dojde k dramatického poklesu kyslíku pod jedno procento a zároveň se udrží nízký podíl oxidu uhličitého. Smrt nastává v pár minutách. Sarco kapsle je vytisknutelná z biologicky odbouratelného materiálu, může být odpojená od základny a použitá jako rakev pro pohřby nebo kremace. Je tam i nouzové tlačítko, kdyby si to člověk na poslední chvíli rozmyslel. Plánujeme 3D návrhy brzy zveřejnit.
Blesk Zprávy: Je to legální?
Zařízení bude moct být legálně použito ve většině zemí, kde není sebevražda zločinem. Nemůžeme ale zájemcům nabídnout hotový kompletní přístroj, výjimkou je Švýcarko, kde mají ohledně sebevraždy specifickou legislativu.
Blesk Zprávy: Kdo všechno by měl podle vás mít vlastně právo na eutanazii? Často jste zmiňoval dospělé jedince se schopností racionálního přemýšlení. Týká se to tedy i lidí, kteří trpí duševním onemocněním či depresí? Popřípadě dětí?
Všichni lidé, kteří mají zdravou mysl, tedy dostatečnou mentální kapacitu. To neznamená, že by do toho nespadali i lidé trpící psychiatrickým onemocněním, vyjímám jenom ty z nich, kteří ztratili opravdu schopnost jednat ve svém zájmu. Otázka s dětmi je složitější. Dítě nebo dospívající, který si přeje zemřít, musí mít v první řadě absolutně jasnou představu o definitivnosti smrti. Ovšem to obvykle děti či dospívající, kteří trpí vážnou nebo terminální nemocí, mají.
Blesk Zprávy: Eutanazie má stále na světě celou řadu odpůrců, čím je to podle vás dané? Z jakého důvodu se někteří lidé možnosti dobrovolné smrti druhých tak obávají?
Je pro mě těžké vysvětlovat úhel pohledů lidí, s jejichž názory nesouhlasím nebo jim nerozumím. Mnoho z nich se zdá být motivováno náboženskou vírou, že život nám nepatří, že patří Bohu, a tak jen Bůh může rozhodnout o jeho konci. I když shledávám tento pohled těžko pochopitelným, respektuji každého právo na to ho zastávat. Co ovšem nerespektuji, je jejich snaha tento pohled vnutit mně. Oni mohou zemřít jak chtějí, trpět při tom jakkoliv chtějí, ale neměli by mít právo kontrolovat moji smrt.
Blesk Zprávy: Často padají protiargumenty ve smyslu, že právo zemřít bude zneužíváno a neexistují žádné legální možnosti, jak tomu zabránit. Že se lidé budou zbavovat svých starých příbuzných a podobně. Co si myslíte o podobných obavách?
Je to falešný argument. K manipulaci se staršími lidmi skutečně může často docházet, ale funguje to na obě strany. Například dnes je řada seniorů nucená dál žít, i když oni sami nechtějí, příbuznými, kteří tvrdí, že jednají v jejich nejlepším zájmu. Je běžné, že mi staří lidé řeknou: „Můj syn chce, abych šel ještě na další kolo chemoterapie, že musím s rakovinou dál bojovat. Já už nechci, ale on na tom trvá“. Nicméně je opravdu nezbytné se snažit o to určit, zda daný postoj - žít či zemřít - pochází od jedince, kterého se týká, a ne nikoho jiného. A následně by měl být jeho názor respektován.
Blesk Zprávy: Proti eutanazii často vystupují i lobby hospiců s tím, že jediná přípustná cesta pro nemocné je paliativní péče. Jako u zastánců důstojného odchodu bych čekala, že budou spíše otevření tomu, ať si těžce nemocní sami vyberou.
Ano, to by měli být, ale málokdy to tak bývá. Hospicové hnutí má základy v církvi, která ho často financovala či vedla. Zaměstnanci těchto zařízení bývali často rekrutováni z řad silně pobožných jedinců, kteří výrazně odmítali eutanazii. Dnes už jsou výjimky, kdy je paliativní péče více sekulární a patří do součásti běžné medicíny, ale k tomuhle posunu dochází velmi pozvolna.
Blesk Zprávy: Ve většině zemí včetně Česka není eutanazie ani asistovaná sebevražda legální. Jaké co nejvíce bezbolestné a důstojné možnosti tedy těžce nemocní pacienti mají, pokud se rozhodnou, že si přejí konec?
V České republice není sebevražda považovaná za zločin, tedy každý, kdo hledá smrt, může legálně a mírumilovně ukončit svůj život například za pomocí inertního plynu, jako je dusík a pomocí tzv. exit bag (sebevražedná taška, pozn. red.). Nebo si za několik měsíců stáhnout, vytisknout v 3D tiskárně a použít zmíněné zařízení The Sarco.
Také je možné jet do Švýcarska, kde lze využít jejích osvícené legislativy, i když musíte prokázat, že jste dostatečně nemocní. Můžete jet také třeba do Peru, kde se dá zakoupit jedna z nejlepších drog pro eutanazii Nembutal, kterou tam lze legálně použít. Nebo ji nelegálně převézt zpět do Evropy. Také je možné zůstat doma a nechat si ilegálně dovézt drogu od jednoho ze spolehlivých exportérů z Jižní Ameriky. Podrobně se všem těmto možnostem věnujeme v online příručce našeho sdružení Exit International, kterou lze nalézt na internetu.
Témata:
Související
