Tisíce zneužitých dětí kvůli celibátu? Kněz zmínil vychýlenou sexualitu v církvi

Autor: Veronika Šmídová - 
10. 2. 2019
07:45

Světem otřásl další církevní skandál. Loni v létě vyšlo najevo, že katoličtí kněží v americké Pensylvánii zneužili zhruba tisícovku dětí. Sexuálních predátorů bylo na 300 a vzájemně si po desítky let kryli záda. Nejde ani zdaleka o ojedinělou kauzu, případy se objevují po celém světě včetně Česka. Někteří ze zločinů viní celibát, podle bývalého katolického (dnes starokatolického) kněze a sociologa Jana Jandourka ale není odpověď tak jednoduchá. Podle něj může například církevní prostředí přitahovat určitý typ lidí se sexuální odchylkou, jak uvedl pro Blesk Zprávy.

Sexuální násilí církevních hodnostářů vůči dětem už léta zaměstnává mnoho odborníků, kteří se snaží dopátrat jeho příčin. Na toto téma vznikla řada studií, často se v nich skloňuje role celibátu. Jakou roli mu přikládáte v kauzách vy?

Zneužívání dětí se může dopouštět i člověk, který v celibátu nežije, může to být vlastní rodič nebo adoptivní rodič a podobně. Pokud chce někdo realizovat své sexuální potřeby a není pedofil, poruší celibát jiným způsobem, který nemusí být nezákonný.

Celibát nebude hlavní faktor, jde o osobní dispozici, která je na tom nezávislá. Něco jiného je, že celibátní kněžství může přitahovat určitý typ lidí, jejichž sexualita není v pořádku. Pachateli pomáhá samozřejmě i to, že mu oběti důvěřují a mají obavy a ostych mluvit o tom, co se stalo. 

Co se týká celibátu obecně, považujete ho za přežitek? Nebo má z vašeho pohledu nějaký smysl?

Důvody pro celibát se během historie několikrát měnily. Na počátku historie křesťanství se čekalo, že bude během jedné generace konec světa, tak se manželství už nevyplatí. Tohle byl v podstatě postoj apoštola Pavla, který to ale dává jako doporučení, protože jemu (byl pořád na cestách a ve velkých těžkostech a plně zaujatý pro své poslání) se to vyplatilo. Pak se konec světa nedostavoval, ale křesťanství přebralo něco z dualistického myšlení: duch je dobrý, hmota je špatná, sex je nečistý.

Takhle výslovně se to neříkalo vždycky, to by bylo proti principům křesťanství, ale ten duch tam byl. Všimněte si, že u celibátu se mluví o „slibu čistoty“. To pak ti ostatní žijí v nečistotě? Oficiálně si to nikdo netroufne říct, protože na světě je miliarda katolíků a jen několik set tisíc duchovních, takže by „v čistotě“ žilo asi půl promile členů církve, což nikdo nemůže myslet vážně.

Katolická církev ale není jediná, která celibát v určité formě vyžaduje.

Celibát je součást asketického pojetí spirituality, která není jen křesťanská záležitost, najdete ho i v jiných náboženstvích nebo v buddhismu. Tady se ale celibát aplikoval i na takzvané světské duchovní, kteří nejsou mniši. Byl samozřejmě výhodný, protože takový kněz je takzvaně „disponibilní“, nevláčí s sebou pořád celou rodinu a nemusí se pořád starat o její potřeby a zájmy. V současnosti se používá argument, který už není nikomu moc srozumitelný, totiž že kněz svým celibátem ukazuje budoucí svět po konci časů, kdy už se lidé nebudou ženit a vdávat. 

Sami duchovní někdy uvádějí, že je semináře nepřipravují dostatečně na život kněžích. Neví tak prakticky, do čeho jdou a čeho se naopak vzdávají. Platí to i o zmiňovaném celibátu. Jaký je na to váš pohled? 

Příprava na kněžství má dvě složky, je to teologické studium a povinný pobyt v semináři. V době komunistického režimu na Katolické teologické fakultě směli studovat jen adepti duchovní služby, takže na ženy nenarazili bohoslovci ani ve škole.

V prvních letech po roce 1989 se to příliš rychle nezměnilo, protože tehdejší vedení teologické fakulty se zdráhalo připustit ženy k dennímu studiu teologie. Mluvím teď o poměrech v Praze. Vzhledem k tomu, že je fakulta opět začleněna do univerzity, nebyl tento stav udržitelný, ale snaha udržet izolaci od ženského světa tu byla. Je tu tedy několik generací duchovních, kteří byli formováni tímto způsobem. Některé církevní kruhy se také s nedůvěrou dívají na psychologii a terapii, které by mohly včas odhalit některé problémy adeptů.

Problémem, alespoň ze světského hlediska, není to, že by duchovní měli pohlavní styk. Ale že zneužívají děti, často specificky malé hochy. Působí to tak dojmem, že je zde větší koncentrace homosexuálů s pedofilními sklony. Je to možné?

Potřebovali bychom na to téma reprezentativní studii, což nemáme. Museli bychom takové tvrzení testovat jako hypotézu. Obecně se k tomu dá říci, že celibát může tento typ lidí přitahovat, protože ho nebudou porušovat tak, aby to bylo moc nápadné. Častá návštěva nějaké krásky na faře budí u okolí větší pozornost, než když tam bude docházet nějaký mladík, nebo dokonce jiná duchovní osoba. Nemůže tu také dojít k nechtěnému těhotenství a potřebě to nějak „řešit“.

Jan Jandourek působil jako kněz v duchovní správě v Pardubicích a Praze (v letech 1993–1995 v kostele Nejsvětějšího Salvátora), v současné době je jedním ze starokatolických kněží v Praze.Jan Jandourek působil jako kněz v duchovní správě v Pardubicích a Praze (v letech 1993–1995 v kostele Nejsvětějšího Salvátora), v současné době je jedním ze starokatolických kněží v Praze. | 

Zásadí chybou je i údajné tutlání skandálů církví s tím, že daní viníci jsou často pouze biskupy přeřazeni do jiných farností. Proč se řada církevních hodnostářů podle vás rozhodla k problémů přistoupit právě takto? 

To tutlání není údajné, ale docházelo k němu. Snahou bylo předejít skandálu, což se nakonec krutě vymstilo. Tabu platilo velmi dlouho prakticky až do doby před několika málo lety. Otevřeně se o tom začalo mluvit až za pontifikátu posledních dvou papežů.

V rámci církve tedy už není téma úplné tabu? Nemyslím teď komunikaci navenek, ale zda se o tom běžně hovoří uvnitř.

Hovoří se o tom otevřeněji a atmosféra se změnila. Ty aféry zasáhly i nejvyšší místa a už se ví, že problém tu je a má velký rozsah. Lidé už se tolik nebojí o tom mluvit.

Předpokládám, že to pro běžné duchovní, kteří se snaží svou práci vykonávat poctivě a dobře, musí být rána. Setkal jste se někdy osobně s reakcemi?

Myslím, že hůře než samotné případy, kterých u nás není tolik, asi těžce nesou, že se kompromituje církev jako taková. Selhání instituce je horší, než selhání jednotlivce. Lidé budou vždycky různí, tohle je vážnější.

Zmiňujete, že u nás není případů tolik. Čím je to dáno? Kardinál Vlk kdysi uvedl, že má u nás církev mnohem méně škol, tj. prostředí, kde se tyto trestné činy nejčastěji děly. 

Určitě tu hrálo roli, že tu čtyřicet let nebyly instituce, kde k tomu třeba v zahraničí často docházelo: školy, noviciáty, katolický skauting a další místa, kde k takovým věcem dochází i v necírkevním prostředí.

Byly zmapovány příběhy, kdy byla oběť po nahlášení činu znevažována či dokonce šikanována nejen církví, ale i ostatními farníky či členy komunity. Jak něco takového vysvětlit? 

V církvi požívá duchovní velké autority a kontrola moci není v této instituci v podstatě žádná, tedy formální kontrola a to „zdola nahoru“. Oběti mluví o tom, že se bály, že jim nikdo nebude věřit. Pokud něco vyjevily, skutečně bývaly obviněny ze lži. Je potřeba přiznat, že takové obvinění zanechá stopy i v případě, že není pravdivé. Dá se dokázat, že někdo něco provedl, ale nelze dokázat, že jste opravdu nic neprovedli.

Co je obecně důvodem ke zbaveni kněžské funkce a vyloučeni z církve? Jde o složitý proces?

Je potřeba tady rozlišit suspenzi (zbavení funkce) a exkomunikaci. Exkomunikace není podle církevního práva vyloučením z církve, za takové tvrzení se za našich časů vyhazovalo od zkoušky z církevního práva. Členem církve se člověk stává křtem, nebo přestupem do ní z jiného křesťanského vyznání. Exkomunikace je trest, kdy je členovi církve zakázáno přijímat svátosti a konat některé církevní úkony, třeba i číst čtení při bohoslužbě.

Důvody pro oba tresty jsou přesně uvedeny v církevním právu. Pro suspenzi by to třeba bylo nějaké hrubé porušení disciplíny. Exkomunikován je třeba člověk, který podstoupil umělý potrat, podílel se na něm, zaútočil na papeže, zneuctil oltářní svátost, tedy třeba hostii, přestoupil do jiné církve.

Na první pohled to pro čtenáře západních médií působí tak, že problém se sexuálním násilím má především římskokatolická církev. Tak tomu ale s velkou pravděpodobností není. Jak se na problematiku díváte ve vztahu k dalším církvím?

Katolická církev je největší z křesťanských církví a vlastně jediná má tuto formu celibátu. Skandály se samozřejmě vyskytují i jinde, třeba existují případy různých slavných „televizních kazatelů“, jejichž soukromý život nějakému ideálu zdrženlivosti rozhodně neodpovídal.

Jaké je podle vás potřeba podniknout kroky, aby se situace začala zlepšovat a docházelo jen k minimu podobných zločinů?

Bylo by dobré znát psychologický profil kandidátů na duchovní. Církev musí spolupracovat otevřeně s příslušnými státními autoritami. Především jde o otevřenou atmosféru v církvi, aby se lidé nebáli mluvit. To bez reformy církevních struktur ale není možné.

Sám jste působil jako katolický kněz, co vás vedlo k výběru této profese?

Chtěl jsem být u toho, kde se dějí důležité věci. Náboženství je jedna z nejdůležitějších věcí a jako mladému konvertitovi mi to přišlo docela přirozené.

A z jakého důvodu jste odešel?

Já jsem nikam neodešel. Já jsem pořád stejný. Ale mám jiné pojetí toho, jak by se mělo křesťanství realizovat a hlásat.

Aktuálně jste jako kněz u Starokatolické církve. V čem je vám bližší než církev římskokatolická?

Starokatolíci jsou katolíci, kteří měli výhrady k vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti a univerzální pravomoci papeže nad každým členem církve, jak to bylo vyhlášeno v 19. století na I. vatikánském koncilu. Hlásí se k tradici prvních deseti století ještě nerozdělené církve (na ortodoxní a západní).

Římská církev je impozantní ve svém univerzalismu, ale bude ještě univerzálnější až bude starokatoličtější, což se k prospěchu věci od 20. století děje. Starokatolíci ovšem mají unii třeba s anglikány, takže nejsou jen nějaký lokální jev vyskytující se u nás, ve Švýcarsku, Německu a Polsku. Pro mě je to alternativní větev světového katolictví. Ale ještě speciálně pro vás, starokatolíci neodebírají skalpelem z věřících vzorky a nesledují pak pod mikroskopem jejich morálku jako v laboratoři. Pak sledujete buňky a nevidíte celý organismus člověka.

Doporučujeme
1080p 720p 360p
Další videa