14°C
Čeští Vietnamci mají stát ve státě. „Banánové děti“ promluvily o hladu a přežití
Komunita Vietnamců žijících v České republice se stále více uzavírá a vytváří svůj vlastní stát ve státě. Alespoň to tvrdí nový výzkum Etnologického ústavu Akademie věd ČR s tím, že se to týká zejména první generace, která do tuzemska přicestovala. Mladí Vietnamci Hai Anh a Trinh Thuy Duong s tím do jisté míry souhlasí, jak uvedli pro Blesk.cz. Podle nich měli jejich rodiče zprvu příliš starostí s holým přežitím, než aby se mohli zajímat o integraci a poznávání české kultury.
„První generace se o problematiku integrace vůbec nezajímala. Není čemu se divit, ve Vietnamu hladověli, a když sem přijeli, tak mysleli jenom na rodinu a způsoby přežití,“ vysvětlil třicetiletý Hai Anh, který přijel s matkou do tuzemska v roce 1994. Jeho otec žil v Česku už od roku 1988.
Co se týká utváření „státu ve státě“ a uzavřenosti komunity, tak je tomu podle něj v případě cizinců všude a nejde zdaleka jen o Vietnamce, jak je vidět například v Americe.
„Možná Vietnamci v Česku jsou více uzavřenější, ale to je hlavně kvůli tomu, že jsou Asie a Evropa hodně odlišné – ve všech směrech. V menších městech nebo obecně tam, kde je málo Vietnamců, tak tam je také integrita,“ popsal mladý muž. Přijde mu přirozené, že se mají lidé větší tendenci přimknout ke svým krajanům.
„Přijel jsi za prací? Tak makej“
Trinh Thuy Duong, která se podílí na tvorbě blogu Viet Food Friends, má podobné zkušenosti. Podle ní se v 70. a 80. letech, kdy do Česka přišla první generace Vietnamců, něco jako integrace neřešilo.
„Přijel jsi za prací? Tak makej. Přijel jsi studovat? Tak studuj. Ale samozřejmě se musíš naučit alespoň základy češtiny a měl bys poznat trochu naší kultury. Asi tak nějak to fungovalo podle toho, co mi vyprávěli rodiče, kteří se tu v 80. letech vyučovali. Cílené integrační programy jako dnes neexistovaly,“ nastínila Thuy.
To ale neznamená, že by prý integrace neprobíhala. Jen byla přirozená a pozvolná. Její rodiče později pracovali v chemičce v Litvínově a našli si spoustu českých přátel i českou „rodinu“, se kterou se často stýkali. Když vypršely dohody a Thuyny rodiče se museli vrátit do domoviny, byli to právě čeští přátelé, kteří jim pomohli zpátky do Česka. Tentokrát už i s ní a jejím bratrem.
„Rodiče se tu během prvního pobytu v ČR setkali s velice přátelským přístupem a troufám si tvrdit, že integrace u nich proběhla na jedničku. Oba umí dobře česky – samozřejmě s přízvukem, ale zvládnou se domluvit na úřadech nebo třeba u lékařů,“ popsala dívka.
V českých rodinách si jede každý „sólo“
To rodina Hai Anha je konzervativnější. Podle něj se o integraci nezajímá, jejich děti jsou už začleněné do tuzemské společnosti víc než dost. Rodiče by si prý spíš naopak přáli, aby se mladí víc zajímali o svou původní kulturu. Aby nezapomínali na své předky.
„Rodiče žijí se svými dětmi, i když už ti mají svou vlastní rodinu. Žijí jako velká šťastná rodina a navzájem si pomáhají. Češi naopak, každý jede pak sólo, což naši rodiče nechtějí, aby byly jejich děti až příliš nezávislé. Ale Vietnamci mladší generace, kteří byli ovlivněni českou kulturou, si stěžují, že jejich rodiče je mají pořád za děti a brání jim v růstu, hlídají je atd.,“ nastínil muž situaci.
„Banánové děti“ a identita
I Thuy vnímá, že se nová vietnamská generace výrazně více začlenila než někteří z prvně příchozích. Mnoho vietnamských dětí má prý českou babičku nebo tetu na hlídání, takže se cítí být spíše Čechy. To ale přináší také jisté problémy. Vzniká tak generace takzvaných banánových dětí, které jsou „na povrchu žluté a uvnitř bílé“.
„Často pak bojují s konfliktem identity – tzv. banánové děti vypadají jako Vietnamci, ale cítí se být Čechy. Přejali z velké části českou („západní“) mentalitu a rodiče se je zároveň snaží vést k typicky vietnamským hodnotám. Některé děti si najdou střed a vyberou si z obou kultur to nejlepší, jiné bojují se svým konfliktem a často velmi ochladne jejich vztah k rodičům,“ vysvětlila mladá žena.
To ovšem neznamená, že by Vietnamci přesto neměli blíže ke svým krajanům. „Přeci jen jsou nám kulturou a mentalitou blíž. Jsou věci, které čeští přátelé nepochopí, pokud nějakou dobu nežili ve vietnamské rodině. Je proto přirozené, že se sdružujeme více s Vietnamci, ale v žádném případě to neznamená, že bychom se stranili Čechům,“ zdůraznila Thuy.
Záleží ale samozřejmě i na tom, v jaké lokalitě Vietnamci v Česku žijí. Na malých vesničkách se pochopitelně nemohou spoléhat jen na své soukmenovce, a tak jsou okolnostmi více nuceni navazovat vztahy s místními. V hlavním městě to může být odlišné. „Třeba lidé kolem pražské Sapy nemají až takovou snahu a potřebu se učit česky nebo se něco naučit o místní kultuře,“ uvedla dívka.
Sama mluví česky i vietnamsky a oba jazyky se snaží vštěpit i své rok a půl staré dcerce. „Je pro mě důležité, aby uměla i vietnamsky, protože jí to pomůže lépe pochopit naši mentalitu a kulturní zvyklosti,“ popsala Thuy.
Rodinný byznys
Podle etnologa Stanislava Broučka z Akademie věd ČR je důvodem uzavírání vietnamské komunity vedle cizinectví také to, že je v Česku ekonomicky soběstačná. Nicméně řada mladých Vietnamců netouží převzít „rodinný byznys“ a hledají si profese podle svého uvážení.
Kvůli tomu někdy dochází ke střetům, mnozí rodiče ale své děti v kariéře podporují. „Tak 50 procent rodičů chce, aby děti převzaly rodinný byznys, a zbytek zase chce, aby měly pořádné vzdělání a dělaly něco jiného. Protože prodávání – podnikání je dost náročné povolání a souvisí s tím řada problémů,“ okomentoval situaci Hai Anh.
I přes určité problémy, které integrace a odlišná kultura přináší, si nicméně Thuy nemůže Česko vynachválit. Lidé si tu prý často stěžují na životní úroveň v porovnání se Západem, podle ní se ale v tuzemsku žije dobře.
„Máme dobré zdravotnictví i školství. Sice panuje vysoká byrokracie, ale i tak se tu dá podnikat. Samozřejmě je vždycky co vylepšovat, vždycky to může být lepší. Ale taky horší. Proto je lepší se soustředit na to, co můžeme zlepšit, než si stěžovat na to, co je špatně,“ uzavřela mladá blogerka.
Témata:
Související
