Mužští asistenti sexu jen tak nebudou. Postižené ženy i gayové mají smůlu
Intimní život handicapovaných přestává být pozvolna v Česku tabu. Alespoň co se týká postižených mužů. Výrazně tomu napomáhá projekt organizace Rozkoš bez rizika (R-R), která po vzoru evropských zemí školí sexuální asistentky. Pro invalidní ženy a homosexuály však podobné služby neexistují a ještě dlouho existovat nebudou. Tuzemsko na něco takového není připravené, shodují se pro Blesk.cz odborníci. Zájemci by se sice našli, problémem jsou ovšem předsudky i náročnější příprava mužských asistentů.
V Česku začalo minulý podzim působit prvních pět speciálně vyškolených sexuálních asistentek pro lidi s postižením. Na jejich mužskou obdobu si však tuzemsko bude muset ještě řadu let počkat. A to i přesto, že se s problémy v intimní oblasti potýkají samozřejmě rovněž handicapované ženy či gayové.
„V České republice žádní vyškolení muži pro pozici sexuálního asistenta nejsou. Organizace Rozkoš bez rizika se rozhodla vyškolit ženy, které již měly zkušenosti v somatoterapii, tedy práci s tělem. Některé asistentky měly zkušenosti v práci v sexbyznysu či ovládaly techniku erotických masáží. Vyškolit muže se neodvážili, neboť by kurz musel být prakticky zaměřen na nácvik s tělem a to by trvalo dlouho. Na to nebyli připraveni,“ vysvětlila pro Blesk.cz Petra z projektu Sexuální asistence, na kterém spolupracuje s organizací Rozkoš bez rizika.
Muže nemá kdo školit
Zájemci o pozici sexuálního asistenta by se přitom našli. Nemá je ale kdo připravit. „Nyní se na nás občas obracejí muži, kteří by měli zájem služby sexuálního asistenta poskytovat a byli by ochotni se vyškolit, jen nevědí kam se obrátit. Nemůžeme jim pomoci a Rozkoš bez rizika školení mužů neplánuje,“ popsala Petra.
To potvrdila i manažerka projektu Právo na sex Bára Pšenicová. „Zájem mezi muži pracovat jako sexuální asistent je. Dá se dokonce hodnotit jako velký – tedy za posledního půl roku jsme dostali několik e-mailů se žádostmi o to stát se asistentem/kou, a to ve skoro stejnému počtu od mužů i žen,“ okomentovala pro Blesk.cz.
Podle Petry by speciálně mezi ženami nebyla ani nouze o poptávku, i když primárně touží po příteli a ne placeném sexu. Na rozdíl od mužů jsou ale obecně stydlivější, nerady dávají své potřeby najevo. „Společnost dělá ze sexuality problém, často se o tématu sexu žertuje, vliv má výchova v rodině i výchova společností,“ dodala odbornice. I v zahraničí je dle Pšenicové poptávka tvořena z 90 % muži.
Osamělým handicapovaným ženám tak zbývá jediné – najít si sexuální asistentku, která je ochotná poskytovat služby i něžnějšímu pohlaví. V případě gayů je situace ještě komplikovanější. „Na tuto možnost Česko připravené není,“ potvrdila Petra.
Na homosexuály se v této otázce nemyslí
Podobně se k problematice staví i docentka Dana Štěrbová, lektorka sexuality u osob s mentálním postižením. Co se týká žen, i těch bez handicapu, stále je podle ní ovlivňuje společnost a to, co je vnímáno jako „přijatelné“.
„U žen s handicapem či bez disability bych předpokládala, že byla-li by nabídka a širší povědomí o možnosti sebenaplnění v oblasti sexuality, byl by o ni větší zájem a přispělo by to ke zkvalitnění jejich života. Samozřejmě jde o vytváření postojů k této podobě naplnění sexuálních potřeb, tedy vše bude souviset se sexuální výchovou a osvětou v rodinách, ve školách a v dalších institucích (např. v zařízeních poskytujících sociální služby),“ uvedla pro Blesk.cz expertka. I ona ovšem zdůrazňuje, že ženám možná více chybí milenecká a partnerská rovina.
U gayů je podle ní Česko v situaci, kdy „ještě ne všichni postojově kladně ladí s přijetím otázky homosexuality (šíře pak problematiky LGTB)“. A když ano, tak vůbec neuvažují o tom, že by se i u této skupiny obyvatel měla řešit například otázka sexuálních asistentů. „Nemusí jít jen o lidi, kteří jsou po úrazu, ale i o ty, kteří mají postižení vrozené. Snížené sebehodnocení a sebevědomí, pocit ztráty sexuální role, stud a obavy zahájit či znovu obnovit sexuální život mohou mít lidé s postižením i bez, gayové i lesby,“ popsala Štěrbová.
Dodává, že skutečně dobře proškolený asistent/ka ví, kde má své profesionální a osobní hranice. Nemusí tak mít emočně postojový problém k lidem lesbicky či gay orientovaným. „Jsou zodpovědní vůči sobě a své profesi, jednoduše vykonávají dobře svou profesi,“ shrnula odbornice.
Jen školení nestačí
Zdůrazňuje nicméně, že samotné školení nemusí být dostatečné. Profese sexuální asistence totiž vyžaduje člověka vyrovnaného s vlastní intimitou, který má detailní znalost a rozumí problematice sexuality a rizik s ní spjatých. Musí také umět přistupovat k intimním otázkám druhých lidí, v tomto případě lidí s disabilitou.
V Česku ovšem nejsou pevně stanovené podmínky pro vzdělávání v profesi sexuálního asistenta, jako je tomu například ve Švýcarsku, Dánsku a Holandsku, kde asistenti a asistentky musí dosáhnout tříletého pomaturitního studia a projít psychoterapií, jak popisuje ve svém článku exvýkonná ředitelka a terapeutka R-R Lucie Šídová.
To by se dle Štěrbové mělo změnit. „Přijala bych model cíleného studia se zaměřením na specifika sexuality osob s disabilitou a souběžný sebezkušenostní výcvik a průběžnou supervizi. Optimálně ten, kdo vykonává činnost sexuálního asistenta/ky, ať jako každý jiný v pomáhající profesi využívá možnost supervize, neboť v této činnosti a ve vztazích, které se naváží mezi poskytovatelem/kou služby sexuální asistence a klientem/kou, se do vztahu promítají emoce ve vysoké míře a navíc související s libidinózním prožitkem,“ uzavřela expertka.
