Postižený Tomáš: Sexuální asistentky nejsou prostitutky. Není to jen o orgasmu

Autor: mib - 
5. listopadu 2016
05:00

Sexuální asistence pro handicapované lidi je v České republice téma, o kterém se nemluví. Sexualitu ale přitom handicapovaní prožívají stejně jako jiní. Na to chtěla upozornit dokumentaristka Dagmar Smržová ve svém filmu Miluj mě, když to dokážeš. V rozhovoru pro Blesk.cz rozkryla obtíže, se kterými se setkávají mladí muži při hledání fyzické lásky. Podle jednoho z protagonistů někdy handicapovaní neznají jiný dotek, než jen ty nejnutnější, když s nimi například manipulují lékaři. Někteří lidé přitom sami mnohdy nemohou masturbovat. Jak pomoci prolomit ledy?

Režisérka Dagmar Smržová v rozhovoru pro Blesk.cz otevřela téma sexuální asistence, o které točila dokumentární film Miluj mě, když to dokážeš. Ve snímku jsou intimní scény jen málo, přesto je režisérka přesvědčená, že je téma fyzické lásky přítomné po celou dobu, také díky otevřenosti tří hrdinů. Film (nejen) o lásce se natáčel dvanáct dní, podle režisérky je to na pozorování krátká doba, ale díky spontánnosti hlavních hrdinů se do snímku podařilo sdělení přenést. Svědčí o tom i úspěch na Jihlavském filmovém festivalu, kde film získal diváckou cenu. 

Jak jste se k tématu sexuální asistence pro handicapované dostala?

Před třemi lety jsem točila dokument Sexuální výchova v Čechách. Ten je o tom, jak bychom měli děti učit sexuální výchově. Jsou tlaky, že by děti měly od školky umět nasazovat prezervativ na násadu od koštěte. Do dětí cpeme takové věci brzy, ale je kategorie lidí, která by podle společnosti neměla mít touhy, připadá nám to nepatřičné a nechceme to vidět, a to jsou lidé handicapovaní. Tohoto srovnání jsem si všimla.

Co v dokumentu lidé uvidí?

Forma dokumentu je reportáž, kdy sledujeme tři mladé muže, s určitým handicapem. Sledujeme je na cestě za sexem, tou fyzickou láskou. Zvolila jsem to proto, abych ukázala, jak je to v této zemi těžké a jaké je pro kluky, kteří jsou na vozíku nebo mentálně postižení, takovou službu najít. Sledovali jsme detailně, jak to zvládají. Vznikly i humorné situace. Celé to ale úplně legrační není, je to vážné téma. Humorné scény to ale dovedly odlehčit. Největší obava těch kluků byla, aby tam nevypadali jako uplakánci. Chtěli, aby se lidi bavili, aby nad nimi neplakali, ale smáli se. To se, myslím, povedlo.

Jak se vám povedlo „sex“ do filmu dostat, i když tam reálně není?

Nedochází k intimnostem, podle mě to není zapotřebí, prohlížet si, jak to ti lidé „dělají“. Ve filmu je ale téma pořád přítomné. Musela jsem se s protagonisty spřátelit, hlídala jsem si hranici, kam můžu a kam se už necpat. To bylo nejtěžší, hlídat si ty hranice. Film je primárně o lásce a intimitě, blízkosti druhého člověka, což je vidět i u těch prostitutek. Vidíte, že touží po lásce, i když jsou na druhé straně.

Jak jste přišla na své tři protagonisty, kteří ve filmu vystupují?

Věděla jsem, že chci mladé kluky s handicapem. Padá otázka, proč ne ženy, ale to je na samostatný dokument. Ženy to vnímají jinak, citlivěji. Dramaturgicky se mi líbilo sledovat trojici mladých mužů. Hledala jsem přes sociální sítě, přes známé, přes Rozkoš bez rizika. Pak jsem narazila na Tomáše Pika, který je na vozíku a i přes své velké zdravotní obtíže je velkým bojovníkem. Myslel si, že jde na schůzku, aby pomáhal rozšířit téma sexuální asistence. Vzal si čas na rozmyšlenou a nakonec souhlasil.

A co muž s Downovým syndromem, který v dokumentu také vystupuje?

Mládenec s Downovým syndromem je velice inteligentní, je to showmen, točí filmy pro neziskovou organizaci, je komediant a má rád humor. Šel do toho s plným vědomím, ve filmu je ale tak přirozený, až to nevypadá, že by věděl o kameře. Věřte ale, že to věděl. Byly momenty, kdy byl unavený, museli jsme ho utěšovat, některé scény se opakovaly. Byl ale nadšený, motivovala ho cesta za Radkou (sexuální asistentka) a že bude mít zážitek. Taky věděl, že chce pomoci lidem, kteří jsou na tom stejně.

Jak film přijímá společnost?

Film přišel v pravý čas, o tématu se hovoří. Teď už uzrála doba. Kina v Jihlavě byla plná, lidé tleskali a byli nadšení. Ozvali se i kritické hlasy i recenze, že by se o tom nemělo mluvit, nemělo by se to zveřejňovat. Já naopak myslím, že ano. Nic sprostého a vulgárního tam není. Jen říkám, že tito lidi jsou a mají právo na lásku a my, kteří nejsme na vozíku, tak bychom jim to měli umožnit.

Povedlo se Vám to?

Já si myslím, že ano. Jsem nadšená, lidi to přijímají a mají pozitivní ohlasy. Divácká cena o tom svědčí. Je to na festivalu za hranicemi ČR, doufám, že to přinese ovoce. Ti kluci i jejich maminka byli bezvadní. Lidé tomu věří a působí to na ně. Měli bychom být otevřenější. Měli bychom se podle toho k těm handicapovaným chovat. Už tím, že se na handicapované lidi budeme jinak dívat a budeme k nim otevřeně přistupovat, už tím pomůžeme.

Tomáš: Sexuální asistence není jen o vyvrcholení

Jedním z protagonistů je také Tomáš P., který chtěl původně téma mezi lidmi rozšiřovat přednáškami. Nakonec se potkal s režisérkou a formu filmového dokumentu shledal jako lepší nástroj, jak společnosti problematiku sdělit. Pro Blesk.cz se rozpovídal o svých zkušenostech s prostitutkami i o pocitu, jaký mnozí handicapovaní mají kvůli potlačování své sexuality.

Proč jste do natáčení šel?

Téma sexuality handicapovaných lidí jsem začal vnímat až před pěti lety, co jsem skončil (spíše začal) na invalidním vozíku a dostal se do Jedličkova ústavu, kde jsem se osamostatnil. Vnímal jsem, že se o sexuální asistenci jen šušká, nikdo se ale neměl k tomu to zrealizovat. „Budeš narážet na legislativu“ a „česká společnost na to ještě není připravena“, to byly klasické argumenty, které mě odrazovaly. Původně jsem chtěl jezdit po ČR, dělat přednášky, ale forma filmu mi přišla jako efektivnější prostředek. Chtěl jsem také dodat odvahu lidem, kteří svou sexualitu potlačují a stydí se o svých přirozených potřebách i mluvit.

Jaký jste z toho měl pocit?

Původně jsem nechtěl ve filmu mluvit o sobě, své nemoci, ale víc se bavit o sexuální asistenci jako takové. Ale nemůžu říci, že by se film nepovedl, jen nepotěší lidi, kteří budou ve filmu hledat odpovědi na otázky ohledně sexuální asistence. Každopádně jsem rád, že film není smutný a dojemný, ale humorný a díky kameře, střihu a daru režisérky má svižné tempo, a divák se snad nebude ani chvíli nudit.

Bylo pro vás těžké mluvit otevřeně?

Nemám problém mluvit o sexualitě. V jádru jsem spíše introvertní člověk, který znovu nachází své sebevědomí, ale vnímal jsem důležitost, aby otevřeně vystoupil někdo postižený, a neznám moc lidí, kteří by našli odvahu a tomuto tématu propůjčili jméno a tvář. Navíc mám bohaté zkušenosti s prostitutkami a za tuto svou minulost se nestydím. Jsem přesvědčen, že mi tento finančně náročný koníček pomohl nabrat sebevědomí.

Jak vnímáte, že se k tématu sexuálních asistentek staví společnost?

Česká společnost stojí před novým fenoménem, který už bude za dvě generace přijímaný stejně jako dnes v Holandsku nebo Švýcarsku. Společnost se dělí do dvou hlavních skupin – jedni to přijímají a vnímají to jako další službu pro handicapované, která je potřebná a naprosto dobrovolná. Druhá skupina je netolerantní.

Tito lidé se nesetkávají s klienty, pro které je primárně určená sexuální asistence – těžce tělesně postižení lidé – kteří mají problém najít si partnerku, byť jen sexuální. Kolikrát jim handicap brání i masturbovat a neznají jiný dotek než od svých rodičů nebo asistentů při hygieně a přesunech. Mezi lidmi kolují nepravdy, že je sexuální asistence to samé, co prostituce, že je vždy zakončena sexem či orgasmem, nebo že na tuto službu přispívá pojišťovna či dokonce stát.

Co vám natáčení dalo, nebo vzalo?

Natáčení byla skvělá zkušenost, ale do premiéry jsem nevěděl, co si o filmu myslet a jak bude přijat. Ale po úspěchu na Jihlavském festivalu, kde jsme dostali diváckou cenu, si za filmem stojím a jsem neskutečně rád, že se líbí. A snad pomůže.

Další videa
Články odjinud