Důstojné umírání v Česku: Před smrtí se lidé nejvíce bojí bolesti
Irena Závadová našla smysluplnou práci až po několika letech. Dlouho pracovala v nemocnicích a myslela, že lidem pomáhá. To ale podle svého mínění začala dělat, až když jim začala pomáhat umírat. Teprve teď žiju s pocitem, že moje práce má smysl,“ říká Irena Závadová (44), primářka mobilního hospice Cesta domů.
Největší chybou tedy je, že si neurovnáváme vztahy?
„Největší chybou je, že si kolikrát ani neuvědomujeme, jak jsou pro nás důležité. Umírají mladí, staří, bohatí i chudí. Jak budeme umírat ale nezáleží ani tak na tom, co jsme v životě dokázali po materiální stránce, ale jak hezké máme vztahy – to je to, co nám na konci zbývá. Zní to jako klišé, ale je to tak.“
Bolí umírání?
„To je častá obava. Ale díky silným lékům umíme dostat bolest pod kontrolu. A jakmile fyzické problémy zjemníme, u mnoha pacientů přichází zásadní obrat. Už nenaříkají, proč tady ještě jsou, ale děkují za ten dar, že můžou být ještě pár dnů nebo hodin se svými blízkými a něco si říci.“
Mají ještě další obavy kromě strachu z bolesti?
„Když jsem s paliativní medicínou, tedy péči zaměřenou na nevyléčitelně nemocné, začínala, domnívala jsem se, že největším problémem pro pacienty bude spektrum fyzických obtíží – bolest, dušnost, nevolnost, únava. Spletla jsem se. Větší obavy nakonec pramení z nejistoty, kam jdeme, co bude dál. A ze smutku z odloučení od svých blízkých, ze strachu, co s nimi bude dál, jak to zvládnou.“
Mě třeba děsí představa, že bych byl nesoběstačný.
„To je jedna z velkých obav, protože v našich myslích máme rovnítko mezi soběstačností a důstojností. Jsou to často veliké boje – vidíte, že pacienti se už sotva drží na nohou, vy jim nabízíte WC židli a oni to nechtějí. Je jim nepříjemná představa, že někdo pak tu židli bude muset vyprázdnit. Přitom když se sami sebe zeptáme, zda bychom to samé poskytli svému nejbližšímu, samozřejmě odpovíme ano. A přesto se nám pomoc od druhých tak těžko přijímá.“
Jak moc se liší, když umírá mladý a starý člověk?
„Čím by se to lišilo?“ U kmeta bereme smrt tak nějak přirozeněji... „Když umírá starý člověk, dává nám to smysl. Ale že umírají mladí lidé a děti, tomu už jsme odvykli. Vybavuji si našeho 38letého pacienta – už hodně unavený seděl na posteli, měl na sobě oblečeného nemocničního anděla a říkal: »Teď to okno otevřete ještě víc, já roztáhnu krovky a odletím«. Tomu říkám noblesa. Byla v tom pokora. Oproti tomu mě párkrát překvapilo, jak těžce může konec snášet starý člověk, přestože měl bohatý život a je obklopený milující rodinou.“
Je to nepokora, nebo bojovnost?
„Někdy mám pocit, že to je nepokora. My jsme si vybudovali obraz vítězné medicíny a neumíme najednou přijmout, že ne vždy vyhrává.“
Jak vnímáte, že lékaři zachraňují i v situaci, kdy je stav pacienta beznadějný?
„To je složitější. Většina lidí chce mít pocit, že život se dá zachránit za každých okolností a podmínek a lékařům pak nezbývá, než tuhle představu plnit. Často jsou nesmyslně nuceni zachraňovat i pacienty, kteří by měli dostat úplně jiný typ péče. Ale má to i tu druhou polohu.“
A to?
„Šest let jste ve škole vedeni k tomu, že léčíte, zachraňujete, poskytujete pomoc. A je těžké si říci: Tady je potřeba jiný typ pomoci. V tom hektickém provozu narážíte na úplně praktické věci: Kdy říci nemocnému tu těžkou zprávu? Jak mu vysvětlit, že byly vyčerpány možnosti léčby, když máte v ambulanci 40 pacientů. Zoufale moc by potřeboval, aby s ním někdo mluvil, ale tuhle důležitou hodinu vám žádná zdravotní pojišťovna nezaplatí. Zato předepsání další chemoterapie zabere pár minut a pojišťovna vše proplatí.“
To je strašný.
„Ale je to tak. Za šest let studia lékaři ani jednou neslyší slovo utrpení. Přitom proč jde nemocný za lékařem? Protože trpí. Nikdo neučí, jak mluvit s těžce nemocnými pacienty. Já jsem si to všechno vyhledávala v knížkách, na kurzech se učila, jak šetrně sdělit, že už nemůžeme mluvit o vyléčení.“
Energie na cestu TAM
Je to poměrně častý filmový obraz umírání – člověk krátce před smrtí vzkypí energií – jako by se jeho stav lepšil, a pak umře. Podle Ireny Závadové to bývá velmi časté.
„Podle mého je to příval energie, kterou vkládá do loučení. Říká se, že spousta umírajících má v posledních hodinách něco, co se nazývá delirium. My známe alkoholová deliria, kdy je člověk mimo reálný svět, vidí věci, slyší věci, a k tomu deliriu typicky patří příliv energie. A část lidí vidí symbolické obrazy – cestují někam, balí kufry, hledají zastávku autobusu. Jak hledají tu zastávku autobusu, dají do toho hrozně energie. Přijde mi to jako hluboce symbolické. Je to přechod někam, jsou na cestě a mají energii na cestu. Ale proč tomu tak je na té fyziologické úrovni, to přesně nevíme.“
