Důstojné umírání v Česku: Rozhovor o smrti, který nás učí lépe žít

Musí být umírání smutné?

„Konec smutný je, ale těší mne, že i v takových chvílích se dají najít radostné okamžiky. To když třeba manžel po padesáti letech vztahu sedí vedle své umírající ženy a říká jí, jak moc ji má rád a jak hezké chvíle spolu prožili.“

Přijde mi to spíš smutné.

„Ale ten pán i jeho paní se usmívali, bylo jim hezky, byli šťastní. Řekli si to, co si běžně neřekneme. Nebo najdete přátelství a podporu u známých, kde byste to neřekl.“

Dá se připravit na smrt?

„Na ten samotný okamžik se úplně připravit nedá. Ale můžeme se poměrně dobře nachystat na umírání. Když dotyčným nebo jejich blízkým popisujeme, jak bude smrt vypadat, často je to pro ně úleva. Nejvíc se totiž bojíme toho, o čem nic nevíme. Někdy je to až úsměvné.“

Například?

„Pacient mi líčí své obtíže a ptá se: Paní doktorko, co to je? A já odpovídám: Je mi to moc líto, ale vaše nemoc pokročila a váš čas se pravděpodobně chýlí ke konci. A ten člověk pookřeje: Tak to se mi ulevilo, já už se bál, že mi je něco hrozného.“

Unikátní projekt: Fotil lidi těsně před smrtí! Proč je smrt slušivá?

Měl by nemocný vědět, kolik času mu zbývá?

„Měl by mít právo to vědět. Někdo si přeje znát všechny podrobnosti včetně aktuálních hodnot krevních rozborů, někomu stačí rámcová informace: Dožiju se Vánoc? Uvidím svatbu vnučky? A někdo řekne, že nic takového vědět nechce a ať se vše řeší s manželkou, maminkou a podobně.“

Která skupina převažuje?

„U nás v hospicu většina lidí chce vědět, co je čeká a kolik času jim zbývá. Statistický průměr je 11 dnů, za což nejsme rádi, protože v tak krátkém čase pro pacienty i jejich rodiny můžeme udělat mnohem méně, než kdybychom je měli v péči déle.“

Jak jde dohromady pravda a naděje?

„To je častá obava příbuzných. Ale říci pravdu – pokud ji dotyčný chce znát – neznamená sebrat naději. Nedávno jsem se vrátila z kongresu, kde měl na toto téma přednášku jeden výborný Američan. Vyprávěl o tom, co všechno dokáže jedna otázka, která zní: »V co doufáte?« »Samozřejmě doufám, že se uzdravím,« odpoví většina pacientů. Vy ale musíte prolomit led a bez dalšího komentáře se zeptat: »A v co ještě doufáte?« »Doufám, že mě to na konci nebude bolet, že se neudusím, že se po deseti letech potkám se ségrou…« Najednou vám začne předkládat jednu splnitelnou naději za druhou a vy vidíte, co všechno pro toho člověka můžete udělat. Ale musíte si připustit, že tu první naději pravděpodobně nesplníte.“

Co podle vaší zkušenosti chtějí během těch 11 dnů stihnout?

„Urovnat vztahy.“

Pokračování rozhovoru ještě dnes na Blesk.cz