10°C
„Pomáhám lidem umírat,“ říká primářka mobilního hospice
Irena Závadová se o smrti naučila mnohem víc než mnozí ostatní. Našla v ní své poselství a tak teď pomáhá lidem umírat. Osm let pracovala ve velkých nemocnicích na špičkových pracovištích, kde zachraňovala vážně nemocné. „Teprve teď žiju s pocitem, že moje práce má smysl,“ říká Irena (44), primářka mobilního hospice Cesta domů.
Jak jste prožívala přechod od zachraňování k pomoci?
„Pro mě to byl hrozně objevný pocit. Osm let jsem pracovala ve velkých špitálech v Praze, na špičkových pracovištích, ale teprve tady mám pocit, že opravdu pomáhám. V té zoufalé situaci, kdy nemocný a rodina jsou hozeni do té šedé zóny a jako by nepatří nikomu, tak tam odvedete obrovský kus práce. Dáte rodině jistotu, že dělá správně to, co dělá, nemocnému dáte jistotu, že nebude zbytečně trpět, a tohle je obrovská satisfakce.“
Kdo a v jaké konkrétní situaci se na vás může obrátit?
„Konkrétně naše sdružení Cesta domů má registraci pro území Prahy, takže všichni s možností stonat v Praze se na nás mohou obrátit. Kolegyně na našem dispečinku-poradně jsou schopny kvalifikovaně poradit, pomoci a posoudit, kdo potřebuje naši pomoc, kdo jen pomůcku a komu třeba jen dát kontakt na vhodnější zařízení.“
A jací lidé se na vás nejčastěji obracejí?
„Všichni, kterým jejich ošetřující lékař řekne: Mrzí mne to, ale já jako váš ošetřující lékař už vám nemám co nabídnout, abych nemoc vyléčil nebo zastavil její průběh.“
A pak už ubíhají ty poslední dny?
„Bohužel ano, času je pak už pomálu, ale pokaždé je to jinak. Když klient nebo jeho rodina sepíší žádost o naši péči, tak ji dostanou zdravotníci, kteří – pokud mají kapacitu – volají do rodiny a domlouvají si první návštěvu, během které zjistí, jaké obtíže dotyčný má, s čím jsme schopni mu pomoci, co by pro něj mohl udělat někdo jiný, jestli je potřeba rodinu nasměrovat na nějaké další služby, a většinou pak toho člověka přijmeme do péče a chodíme tam, jak vyžaduje jeho zdravotní stav.“
Jak často?
„Dvakrát třikrát do týdne, ale když se stav dramaticky mění, tak i třikrát za den. Sloužíme klasicky noční, víkendy, svátky, pořád je někdo na telefonu. Neustále jsme té rodině v zádech. Někdy to nazýváme domácí hospitalizací. Někteří jsou těžce nemocní, mají spoustu symptomů, mnoho z nich má různé vstupy a výstupy, a o to všechno se staráme. Jsou doma jako v nemocnici a my zajišťujeme tu zdravotnickou péči.“
Kolik to stojí?
„1700–1900 korun na den, ale většinu z toho hradí dárci, klienti si přispívají 200 Kč denně.“
Jenže peníze jsou jen jednou z překážek. Ono starat se o někoho doma 24 hodin je náročné…
„Extrémně náročné. Pár dnů se to zvládnout dá, ale měsíce vydrží málokdo. Navíc velkým problémem je atomizace rodin – jak se postarat o své rodiče, když jejich děti bydlí často stovky kilometrů daleko? A kdo si dnes může dovolit vzít neplánovaně na neurčitou dobu volno nebo rovnou opustit práci? O to víc mne mrzí, že stát znemožňuje pečovat o své blízké i těm, kteří by se postarat mohli. Jednou z komplikací je například nemožnost vzít si tzv. ošetřovačku na své rodiče, když s nimi nesdílíte domácnost.“
Nejhorší je neznalost
Proč bychom měli vědět víc o smrti a umírání? Protože informace nám pomáhají lépe se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka.
„Studie potvrdily, že pokud je pro vás poslední úsek jeho života nesrozumitelný, probíhá v chaosu, neznalosti a nevědomosti, truchlení bývá mnohem těžší, než když se rodina dostane do paliativní péče,“ říká primářka.
Muži vs. ženy
Ženy si podle zkušeností sester a lékařů z hospice Cesta domů lépe poradí s opečováváním, muži to ale kompenzují technickými zlepšováky.
„Často žasnu, co všechnu pro svou milovanou osobu vymyslí, jak moc se snaží, aby třeba dostali nemocnou z lůžka do vany,“ říká Irena Závadová.
Témata:
Související
