Veterán z Vietnamu Mirko se do Česka přijel zastřelit, šokovala autorka dokumentu o umírání
Její dokument Život se smrtí otevřel téma, kolem kterého se v Česku beze slova a někdy se zavřenýma očima chodí, přestože se dotýká téměř každé rodiny. Rakovina! Autorka pořadu, který týdny mapoval osudy 7 onkologických pacientů, Šárka Horáková Maixnerová na chatu v redakci Blesk.cz otevřeně přiznala, jak těžké bylo natáčení.
Přesto že sama umírání ve své blízkosti už několikrát prožila a přestože od začátku chtěla razit heslo o profesionálním přístupu, byla Šárka Horáková Maixnerová první, kdo se při natáčení složil. „Byla jsem dokonce úplně první, kdo se na place nezadržitelně rozbrečel. A to jsem dopředu držela "chytré" přednášky o profesionálním odstupu. To je jediné, co se nám na celém projektu nepodařilo: zachovat si odstup,“ přiznala na chatu v redakci Blesk.cz a jedním dechem dodává, že se všemi pacienty a jejich rodinami si celý štáb utvořil neuvěřitelně silné pouto, které nerozpojila ani smrt.
Ze sedmi hrdinů dokumentu čtyři zákeřné rakovině podlehli. Právě zobrazení bolesti, umírání a smrti mnoho diváků od sledování odradilo. Autorka přiznává, že to nebylo lehké. Nabíjela ji však energie a elán, s níž nemocní svůj život netrpěli, ale dokázali si ho i v nejtěžších chvílích ještě užít.
Sebevražda a eutanazie
Bolest a strach ze smrti může člověka dohnat k myšlenkám na sebevraždu. Ukončit život dobrovolně, nečekat, až si smrt pro mě přijde. V chatu od čtenářů padla otázka také na to, zda měli lidé v dokumentu někdy myšlenky na dobrovolný odchod ze světa.
„Ve dvou případech. Věruška měla takovou chvíli a pan Mirko měl dokonce sebevraždu promyšlenou. Přijel do Prahy z USA s plánem se zastřelit. Ale nedošlo mu, že tu nelze legálně koupit zbraň, nelegálně ji nechtěl a na vyřízení zbrojního průkazu už neměl čas. Tak zvolil domácí hospicovou péči Cesty domů a byl spokojen, že má nad svým životem do posledních dnů kontrolu,“ odpovídá otevřeně Maixnerová.
Přišla také otázka na eutanazii. „Jednou jsem byla přímo před rozhodnutím mému kamarádovi ze světa pomoci. Byli jsme tak dohodnutí a došlo na nejhorší. Já ale nesebrala v tu danou chvíli odvahu. Do té doby jsem sebeméně nepochybovala o tom, že na ni má člověk právo.Od této chvíle, vím jediné jistě, já ji nejsem schopna vykonat a nemůžu tudíž chtít po někom jiném, aby nesl odpovědnost,“ svěřila se.
Nakonec odpovědí na otázku, jestli se dokumentem nějak změnil přistup ke smrti a umíráním, dala návod, který by si měli k srdci vzít všichni: „Ale v jedné věci mě to opravdu ještě víc utvrdilo: miluju každý den mého života, i když je třeba hodně podivný.“
A připojila i krátký příběh z natáčení: „Jinak vám povím k tématu ještě příběh našeho kameramana Kika. Když jsme šli z placu do hospody, objednal si dvojité panáky rychle za sebou a začal, ač nijak vášnivý kuřák, zapalovat jednu od druhé. Když jsme se ho ptali, co to dělá, řekl, že tu nechce zůstat poslední. Přátelství a dobrých lidí si vážíme víc.“
Oprava... z vlastní zkušenosti...