Rodiče Tomáše Pitra: Je nevinný, ale tady by nepřežil

Kde Tomáš vyrůstal?

E.: „Vyrostl tady, v tomhle bytě, spolu s jeho o dva roky mladším bratrem Honzou. Naše rodina už tady žije několik generací. Akorát dřív to bylo podstatně menší, když nám to tu komunisti znárodnili a udělali z toho jen malý komůrky, tak jsme měli jen 1+1.“

Jaký byl jako dítě?

E.: „Je to nejhodnější člověk, jakého znám. A to už od malička, byl naprosto bez problémů. I se výborně učil, měl pořád jedničky. V devítce měl jedinou dvojku, a to z hudební výchovy.“

Ale střední školu nedokončil…

E.: „To ne. On totiž chtěl jít na gympl, jenže my jsme za bolševika neměli dobrou pověst, takže dostal naprosto strašný doporučení. A i když udělal přijímačky na gympl, nevzali ho. Jediný, kam ho vzali, byla strojní průmyslovka. A to jsem hned věděla, že bude tragédie. On byl naprostý technický antitalent. Šly mu počty, odjakživa si dokázal všechno hned spočítat, ale technika, to ne.“

Vy jste ho do maturity nenutili?

E.: „On udělal celý čtyři roky, ale k maturitě ho nepustili a na podzim řekl rezolutní ne. Ne, stejně mi to k ničemu nebude, já chci být prodavač – on chtěl být od malinka prodavač. My jsme měli dole v baráku krámek se smíšeným zbožím a on tak chodil pomáhat. Ale mně to zas bylo blbý, když má dobrý známky, tak dejte ho na prodavače… Dneska toho lituju, mohl to udělat, aspoň by byl třeba klid…“

Po kom podle vás podědil obchodní talent?

E.: „Řekla bych, že po dědečkovi, on byl uhlobaron, tvrdě dřel, neměl jedinej den volna – jako Tomáš. Ale v něm to bylo od mala.“

P.: „Posílal jsem ho jako kluka pro sparty vedle do hospody, dal jsem mu deset korun, protože tolik tehdy stály a on přišel a říká: Kdybych koupil za osmdesát karton, a když mě táta pošle pro cigára, tak bych na tom kartonu vydělal dvacku. A to byl malinkej, ještě ani nechodil do školy.“

E.: „Odjakživa byl kšeftsman. Sice bych byla radši, kdyby dělal něco jiného… ale on by to stejně nedělal, stejně by se někam vyškrábal a zase by šel do toho velkého kšeftu.“

Dařilo se mu v podnikání od začátku?

E.: „Dařilo, on byl opravdu schopný, všechno si dokázal spočítat, všichni ostatní měli kalkulačky a než to tam naťukali, tak on řekl: Ne, ne, tohle nebereme, to je špatný. Samozřejmě, že měl taky někdy problémy, jako každý, ale nic zásadního. Až jsem toho litovala, protože on opravdu makal tolik, že kdyby byl míň pracovitej, nebyl by tam, kde dneska bohužel je. Nebo bohužel – těžko říct bohužel – kdyby byl tady, bylo by to horší…“

Setkali jste se někdy s nepříjemnými reakcemi vašeho okolí?

E.: „Spíš to lidi obcházejí, přátelé zůstali. Trošku se to vytřídilo, samozřejmě. Někdo se tvářil jako přítel a pak si do nás kopnul, ale není to tak drastický, jak jsem čekala. Lidi mě tu znají od mala, já tu vyrůstala, vědí, že jsme byli vždycky slušná rodina. Já jsem dělala 20 let ve školství hospodářku, takže mě znali i ty děti a jejich rodiče. Manžel byl taxikář. Lidi odsud, co nás znají, nás spíš litují.“

Váš syn má tři děti, vídáte je?

E.: „Má tři syny, je jim 18, 12 a nejmladšímu bude v létě 5 let. S vnoučkama se samozřejmě stýkáme, to jsou naše zlatíčka.“

Řekli jste jim, co je s tatínkem?

E.: „Nejstarší už samozřejmě ví, co s ním je. Ten prostřední je hravej, divokej, takže ten to bere tak, že táta je někde v práci a že se vrátí, no a ten malinkej se občas zeptá, kde je táta, tak se řekne, že pracuje. Jako chce za ním, občas nás tahá do auta... No ale to těžko, že...“

A vy se synem v kontaktu jste?

E.: „Jen písemném. Snažíme se každý týden, ale někdy taky není co psát. Ono takhle povídat si, to je něco jiného. Telefonovat ani mailovat nesmí, jen s právníkama. Může psát, ale jen s cenzurou, oni si tam všechno ofotí a schovají.“

Během let, co se skrýval, jste o něm měli nějaké zprávy?

E.: „Vůbec ne, léta jsme ho neviděli, předtím, než ho vzali do vazby, jsme si ani nepsali, to nešlo. Ani jsme nevěděli, kde je. Dozvídali jsme se to z novin. Tu byl v Chorvatsku, tu v Rakousku, pak byl viděn na mistrovství světa ve fotbale… Což by musel být úplnej blbec, aby se ukazoval na takové akci. Takže tomu jsme se jen smáli.“

Věděli jste tehdy, že hodlá utéct?

E.: „Nevěděli. Já myslím, že dostal od někoho echo, že mu jde o život. Jinak by neutekl, on je strašný patriot, neopustil by to tady.“

A schválili byste mu útěk?

E.: „Já ne.“

P.: „Já ano. My se v tomhle neshodneme. Já už jsem za komunistů říkal, že moji kluci tady nebudou. Po nás šli 40 let komunisti, teď 20 let tohle…“

Nemyslíte si, že by bylo lepší, kdyby si trest odseděl? Teď už by měl většinu za sebou…

E.: „Ne! My máme strach, po něm jde tolik lidí… Já se bojím, že by to tady nepřežil, bojím se o jeho život. Navíc on to prostě neudělal, není o tom jedinej přímej důkaz. Kdyby tehdy věděl, co se kolem něj strhne, tak by si hned našel lepší právníky. Ale on to netušil. Říkal: Mami, v pohodě, o nic nejde, já jsem nic neudělal, je to jen formalita... A já to pak vidím v televizi, že dostal osm let natvrdo. Mám husí kůži ještě teď…“

Po vás policie taky šla?

P.: „Teď, co je ve vazbě, už to opadlo. Ale dřív neustále. Sledovali nás, četli maily, odposlouchávali, parkovali nám tu pořád stejný auta…“

E.: „Oba se léčíme na tlak od té doby, já bez prášku na spaní neusnu.“

Víte, v jakých žije podmínkách?

E.: „Prý je to tam slušný, to víme od právníků i z jeho dopisů. Ale tak on nám píše, že se má dobře, nebude psát: Mami, tati, já se mám špatně.“

P.: „Třeba nejí ryby, to má po mně. A oni tam každý pátek měli rybu, tak už si zvykli a jemu vaří něco jiného. Zacházejí s ním slušně.“

E.: „Ale v každým případě je prostě za mřížema… Ať je to slušný nebo ne… Nemučí ho tam, nenatahují na skřipce, nemlátěj ho, dostane najíst, napít… ale je to pořád kriminál.“

Podívat se za ním nemůžete?

E.: „Můžeme za ním, ale on to nechce. Psal nám, že nechce, abychom ho viděli ve vězení… sejdeme se až za lepších okolností… Věřím, že to dobře dopadne, jsem životní optimista. Ale ať je proboha tam, ne tady ve vězení. Hlavní je, aby to tam vydržel… ale on je silnej.“

Je?

E.: „Jako dítě nebyl, ale tohle všechno ho zocelilo. Odjakživa sportoval – lyže, tenis... sportuje i tam… Chodí běhat na dvorek, dělá kliky, cvičí s činkama. Psal, že už se těší, že se příští rok už snad dostane na hory, když letos to nestihl. Vidí dopředu a věří, že se prokáže jeho nevina.“