Úterý 18. června 2024
Svátek slaví Milan, zítra Leoš
Polojasno 29°C

Aféra Watergate: Před 50 lety se pustili do Nixona. „Trump je horší,“ soudí dnes legendární reportéři

Autor: Washington Post, mav - 
17. června 2022
05:10

Před půl stoletím lety propukl skandál, jenž vešel do učebnic politologie i žurnalistiky. Příponou –gate se dodnes v řadě jazyků označuje sebemenší (nejen) politická aféra, ovšem rozměrů Watergate dosáhl málokterý skandál demokratických zemí. Dokud nepřišel Donald Trump.

„Pět podezřelých, dobře oblečených a s gumovými rukavicemi, neozbrojených, bylo zatčeno v sobotu kolem 2:30 ráno, policie je překvapila v kancelářích štábu Demokratické strany v šestém patře komplexu Watergate,“ psal v pondělí 19. června 1972 Washington Post (a nyní materiál opět publikoval). „Podezřelí měli rozsáhlé fotografické vybavení a nástroje elektronického sledování schopné zachytit jak běžné, tak telefonické hovory. Policie také oznámila, že dva stropní panely blízko kanceláře předsedy O’Briena byly odstraněny tak, aby tam šlo vložit štěnici.“

Pod zprávou byli podepsaní dva mladí reportéři. Bobu Woodwardovi bylo tehdy 29 a ve Washington Postu pracoval asi rok; o rok mladší Carl Bernstein tam už pár let působil, ale hlavně v lokálních zprávách z hlavního města. Mohli jen tušit, do jak vysokých pater americké politiky tento případ povede – a jak se z nich stanou novinářské hvězdy, ve které se v Hollywoodu promění i Robert Redford a Dustin Hoffman.

Vedení Republikánské strany tehdy jen potvrdilo, že šéfa party zatčených, Jima McCorda, před několika měsíci angažovalo, aby ve stranické centrále nainstaloval bezpečnostní systém – ale že jinak má řadu dalších klientů a zájmů. „V naší kampani ani ve volebním procesu není místo pro takovou činnost, nedovolíme ji ani neodpouštíme,“ citoval Washington Post Johna Mitchella, šéfa Výboru pro prezidentovo znovuzvolení (později si za svou roli ve skandálu odseděl 19 měsíců). McCord i další členové týmu měli konexe na CIA.

Usilovná práce i kuráž investigativců postupně odhalovala zákulisí nekalých praktik Nixonových lidí. Do voleb v listopadu 1972 se však přesvědčivě nepodařilo je spojit s pěticí špionů zatčených ve Watergate. A i když odposlouchávání rivalů neuspělo, jiné nečisté aktivity jim prošly a ke znovuzvolení prezidenta pomohly.

„V srdci Nixonovy zločinnosti bylo jeho úspěšné podvracení volebního procesu – nejzákladnějšího prvku americké demokracie. Dokázal to skrze masivní kampaň politické špionáže, sabotáží a dezinformací, které mu umožnily doslova určit, kdo bude jeho oponentem v prezidentských volbách 1972,“ shrnují oba novináři nyní, po 50 letech. „S rozpočtem pouhých 250 tisíc dolarů sabotoval tým Nixonových tajných operativců prezidentskou kampaň senátora Edmunda Muskieho, nejnadějnějšího kandidáta Demokratů.“

Uchylovali se i k takovým faulům, že v hotelu z čistírny ukradli boty rivalových poradců nebo klíčky jejich šoférům, když opustili vozy na cigaretu; kampaň tak drhla. A tak poté Nixon čelil senátoru Georgi McGovernovi, široce vnímanému jako daleko slabší kandidát, a zvítězil s převahou 61 % všech hlasů - a 49 států.

Investigace i vyšetřování se vlekly další dva roky. „Měsíce nám trvalo potvrdit, že okamžitě po zatčení pěti lupičů se Nixon, jeho tým z Bílého domu i volební štáb pustili do nevídaného útoku na justici, spustili komplexní maskovací kampaň zahrnující lži, placení držhubného i nabídky prezidentské milosti, aby zakryli své zločiny,“ popsali teď reportéři.

Prezident neměl ani velké zastání své strany – zahájení vyšetřování odhlasovalo 77 senátorů ze 100, proti nebyl nikdo. Až nakonec Nejvyšší soud, všemi hlasy – demokratických i republikánských soudců – donutil Nixona zveřejnit nahrávky z Bílého domu. Nahrávací zařízení si paradoxně nechal nainstalovat sám Nixon, zachycovalo jak jeho telefony, tak konverzaci v Oválné pracovně a dalších prostorách. O zařízení vědělo jen několik málo lidí, přesto v červenci 1973 jejich existence vešla ve známost. Další rok pak trvalo prezidenta donutit inkriminující nahrávky odevzdat.

CIA kontra FBI

„FBI není pod kontrolou… Jejich vyšetřování vede do úrodných oblastí, byli schopni vystopovat peníze,“ řekl například Nixonovi šéf jeho kanceláře H. R. Haldeman -  je to na nahrávce z 23. června 1972. A našel i řešení, zavolat šéfa CIA, ať detektivy z FBI zastaví, že jde o citlivou záležitost národní bezpečnosti. „Hrajte to tvrdě,“ kývnul prezident.

Tato nahrávka byla zveřejněna 5. srpna 1974. „A byla nazvána ‚kouřící zbraní‘. Nebyla ve skutečnosti horší než nahrávky zveřejněné dříve. Jenže Kongres a veřejnost už byly Nixonem unavené, znechucené,“ píšou Woodward s Bernsteinem. „Bylo jasné, že přijde impeachment a formální obvinění ze Sněmovny reprezentantů. Senát byl otázkou.“

O dva dny později si Nixon zavolal tři z nejvlivnějších Republikánů. Aby odvrátil sesazení, potřeboval 34 ze 100 senátorů. Kolegové mu řekli, že se jich za něj postaví tak 15, maximálně 18. Dalšího dne Nixon oznámil v televizi, že v poledne 9. srpna 1974 odstupuje.

Ještě mnohá desetiletí trvalo rozplétat detaily ohromné a složité kauzy, například až roku 2005 vyšla najevo identita klíčového zdroje Washington Postu, který ho maskoval přezdívkou Deep Throat (Hluboké hrdlo – podle nového populárního pornofilmu). Šlo o tehdejšího zástupce ředitele FBI Marka Felta, který Woodwardovi vynášel, že je do aféry zapleten osobně Nixon.

„Coby reportéři jsme Nixona studovali a psali o něm skoro půl století. Získali jsme silné přesvědčení, že už nikdy nebude mít Amerika prezidenta, který by pošlapával národní zájmy a podrýval demokracii skrze nestoudné sledování svých osobních a politických zájmů,“ napsali nyní Woodward a Bernstein v nové předmluvě k jubilejnímu vydání svého bestselleru Všichni prezidentovi muži, který kauzu podrobně zmapoval. (Ve filmové adaptaci roku 1976 v rolích investigativců zazářili Robert Redford a Dustin Hoffman.)

„A pak přišel Trump," pokračují autoři. „Nejen, že se snažil zničit volební systém skrze falešná tvrzení o voličských podvodech a nevídané veřejné zastrašování volebních úředníků, ale také se pak snažil zabránit pokojnému předání moci svému řádně zvolenému nástupci, což se v americké historii stalo poprvé.“

Připomínají třeba usilovné pokusy už měsíce předem nahlodat důvěru voličů ve volby a poté prohlašování se za vítěze i nátlak na úředníky. Hlavně však zmiňují 6. leden 2021, kdy volitelé v Kongresu formálně oznamovali volební výsledek z 3. listopadu. Dav zastánců poraženého prezidenta se shromáždil před Kapitolem, sídlem obou komor, načež do něj násilně vnikl.

„Oproti Nixonovi Trump prováděl své podvracení hlavně veřejně. Útoky na legitimitu volebního procesu vedl z pódií předvolební kampaně, z Bílého domu a ze svého populárního profilu na Twitteru,“ konstatují oba autoři. A zatímco Nixona opustila většina Republikánské strany, Trump se nadále těší velké podpoře jejích osobností i příznivců. Koncem prosince, skoro rok po Bidenově inauguraci, jen 6 % republikánských voličů věřilo, že Joe Biden zvítězil „rozhodně legitimně“ a dalších 15 % uvedlo „pravděpodobně legitimně“; 71 % naopak v jeho výhru nevěřilo, jak vyšlo z průzkumu Massachusettské univerzity v Amherstu.

„Jak Nixon, tak Trump byli ochotnými vězni svého nutkání dominovat, získat a udržet si politickou moc prakticky jakýmkoli způsobem,“ uzavírají Bernstein s Woodwardem. „Tím, že se tak silně poddávali těmto temným pudům, definovali dvě z nejnebezpečnějších a nejznepokojivějších období americké historie.“

Mimochodem, podnikatel Donald Trump se e exprezidentem setkal na gala v Houstonu roku 1989. „Po volbách roku 2020 si Trump, s ničivými důsledky, vzal za svůj Nixonův bonmot: 'Muž nekončí, když je poražen. Končí, když se vzdá',“ komentovala na Twitteru uživatelka EmpathChick.

Video  Richard Nixon: Prezident pro smích  - Videohub
Video se připravuje ...

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi