Hurikány, požáry, vlny veder… Klimatické pohromy jsou hrozbou i pro duševní zdraví

Když hurikán Ida koncem srpna pustošil východní pobřeží obou Amerik, lidé nemysleli jen na odhadem 50 miliard dolarů (přes bilion korun) škod a 91 mrtvých. Na pobřeží Louisiany totiž dorazil na den přesně 16 let od úderu Katriny, jediného hurikánu, který tam napáchal ještě větší škody.

„Je to velmi bolestivé myslet na to, že tak mocná bouře přichází zrovna na to výročí,“ prohlásil louisianský guvernér John Bel Edwards. Jak se obyvatelé chystali na řádění větru a vody, mnozí očekávali také další nápor: Nesnesitelné emoční břemeno, jaké Ida po Katrině zopakuje.

Traumata z živelních pohrom

„Retraumatizace je opětovné vyvolání pocitů a stavů jako u traumatu,“ definuje brožura Národního ústavu duševního zdraví. „Může vzniknout na základě určitého, třeba i náhodného spouštěče, což může být například nějaké místo, zvuk, pach, záblesk nebo dotek, který může vyvolat či prohloubit stejné pocity jako při traumatu.“

Takové retraumatizace, vyvolané novými pohromami, mohou být stále běžnější. Experti předpovídají, že jak se planeta nadále ohřívá a po celém světě to má stále viditelnější a vážnější dopady, stále více lidem to bude působit i duševní problémy.

Povodně, vedra, požáry… Jsou pohromy důsledkem změn klimatu, nebo spíš špatného plánování?

Jen pár posledních měsíců v USA přineslo zdrcující příklady. Dvě vlny rekordních veder zasáhly západ Spojených států a Kanady. Požár zvaný Dixie, zuřící nepřetržitě od 13. července, spálil už rozlohu odpovídající zlínskému kraji, a stal se tak druhým nejhorším požárem kalifornské historie. Kouř z něj výrazně zhoršil kvalitu vzduchu i v Utahu a Coloradu, víc než 1500 km daleko. Nevídané lijáky zase v srpnu postihly stát Tennessee, následné povodně zabily přinejmenším 21 lidí.

Najednou se klimatické změny pro spoustu Američanů staly hmatatelnou skutečností. Psychologové hlásí nárůst klientů s problémy vyvolanými právě klimatickými katastrofami.

Hurikán Ida řádil na severozápadě USA | Reuters

„Jak se rozvíjí klimatická krize, vidíme lidi, kterým hněv, úzkost či deprese, způsobené chybami předchozí generace, brání vést produktivní životy,“ uvedla Lise Van Susterenová v dřívějším reportu pro Americkou psychologickou asociaci. „Vidím stále četnější klimatické ‚Kassandry‘,“ našla přirovnání ve věštkyni z řeckých bájí, prokleté tím, že jejím (pravdivým) proroctvím nikdo nevěřil. „Svírají je myšlenky na budoucí újmy, trpí pretraumatickou stresovou reakcí (verze PTSD už před stresující událostí), protože vědí, že svět dost jasně neslyší varování.“

„Příliš dlouho jsme to kolektivně popírali,“ komentuje situaci se změnami klimatu psychoanalytik Daniel Masler z Washingtonu. „Teď, se vším tím kouřem na východním pobřeží a fenomenálními výkyvy teplot, to už lidé popírat nemohou,“ řekl Washington Postu s tím, že v průběhu let zaznamenává nárůst klientů, kteří s ním probírají duševní potíže spjaté s klimatem.

Ohrožení mladí

Pokud jde o takovéto deprese a úzkosti, mezi nejzranitelnější patří mladí dospělí, uvádí Leslie Davenportová, která se jako psycholožka i pedagožka věnuje právě problematice klimatu. „Na svou vlastní budoucnost se dívají způsobem, jakým se na ni v USA dosud moc nehledělo: Má smysl přemýšlet o zakládání rodiny? Mám zvažovat univerzitní vzdělání?“

Sociální pracovník Andrew Bryant takové obavy svých klientů v Seattlu zaznamenával už asi pět let. Sám si to prožil při „kouřové sezoně“ roku 2017, kdy dva měsíce nepršelo, lesní požáry působily nebezpečné znečištění ovzduší, „sněžil“ popel… „Poprvé jsem si na niterné, existenciální úrovni uvědomil, jaký to je pocit, nemoct ovládat své prostředí,“ popsal Washington Postu. Hluboce tak začal chápat klimatické úzkosti svých klientů: „Mám mít děti? Kam uniknout před požáry a hurikány? Jak můžu normálně žít, když je katastrofa na obzoru?“

Dramatická předpověď na příští dekádu: Na povodně si musíme zvykat. Může za to i Měsíc

Studie ukázaly, že v obdobích extrémních teplot bývá více sebevražd i hospitalizací s duševními chorobami. Tým psychologů zase ukázal ohromný psychologický dopad hurikánu Katrina na chudé rodiče, zejména černošské svobodné matky: „Skoro polovina respondentů vykazovala pravděpodobnou posttraumatickou stresovou poruchu,“ uvádí studie v magazínu American Journal of Orthopsychiatry.

Klimatické katastrofy mohou z domovů vyhánět stále víc lidí, dočasně i natrvalo; a větší problém to bude v chudších rodinách, oblastech a zemích. „Lidé s chronickými chorobami, nízkým socioekonomickým statusem, děti, starší lidé a některé etnické menšiny jsou zvláště zranitelní,“ konstatuje studie v lékařském časopise Lancet. A nejde jen o přímé ohrožení živelnými pohromami, ale i o psychologické zvládání – čím chudší člověk či země, tím hůř bývá dostupná odborná péče.

„I v zemích zatím přímo nezasažených zkázou kvůli klimatickým změnám jsou četné případy depresivních emocí, zoufalství a viny spojené s klimatickou krizí,“ dodává studie. „Eko-úzkost“ se projevuje různě: vysilující obavy o klima, ztráta chuti k jídlu, nespavost, panické ataky…

„Záplavy přispívají ke ztrátě společenské soudržnosti, úzkosti, depresi, PTSD, ba dokonce k sebevraždám,“ varovala Aliance klimatické psychiatrie po srpnových povodních v Tennessee. „Pokud víte, že to mohlo poskytnout někoho z vašich známých, poskytněte jim podporu, ozvěte se jim, doneste jim jídlo a podobně, aby cítili pospolitost.“

Terapie mohou poskytnout prostor, aby člověk uvolnil svůj stres i nahlas uvažoval, jak může sám přispět ke změně. „Mnozí máme tendenci obviňovat sebe sama, terapie může pomoci tu vinu přesměrovat do něčeho povzbuzujícího,“ říká terapeut Masler, který stejně jako kolegyně Davenportová působí ve vedení Aliance klimatické psychiatrie.  

Jako Anonymní alkoholici

Vedle individuální terapie mohou pomoci i více či méně formální debaty s podobně smýšlejícími a pochybujícími lidmi. Nezisková organizace Good Grief Network se inspirovala u Anonymních alkoholiků, nabízí program „sociální a emoční podpory pro lidi, kteří se cítí udolaní stavem světa“.

„Vytváříme prostor pro setkávání, zpracovávání bolestivých pocitů a reality naší doby i pro aktivismus,“ uvádí na svém webu. Za čtyři roky prý jejich kolektivní terapie oslovila víc než tisíc lidí na pěti kontinentech.

Katharine Wilkinsonová má na kontě několik knih o přírodě, klimatu a aktivismu; nyní pomáhá organizovat debatní kroužky založené na jejím bestselleru All We Can Save (Vše co můžeme zachránit), kde se podle jejích návodů a doporučení probírají možná řešení, ale také ventiluje frustrace. Za rok už se prý přihlásilo přes šest stovek lidí.

Dokud nejsou frustrace a úzkosti příliš vážné, můžeme je řešit i sami. Britt Wray ze Stanfordovy univerzity nabízí příměr ke kyslíkovým maskám v letadlech: Napřed je musíme nasadit sobě, než můžeme pomáhat ostatním. I v otázkách klimatu musíme napřed stabilizovat své emoce, abychom poté mohli zkoušet efektivně hledat řešení podstaty problému.

Podle Davenportové se tyto nepříjemné pocity nesmí potlačovat nebo popírat, stejně si někdy cestu najdou a pak vedou třeba ke špatnému spánku, přejídání či podrážděným útokům na ostatní.

Finanční stres za pandemie dopadá na duševní zdraví. Experti řekli, co s tím

Někomu může ulevit příroda, meditace, jóga. Právě tu zařadila do přípravy hasičská akademie v Kalifornii, která v posledních letech bojuje s bezprecedentními lesními požáry. „Pomáhá udržet výkonnost, má to duševní i fyzické přínosy, uvolní se něco ze stresu z jejich odpovědnosti,“ popsal reportérům portálu Sacramento Bee instruktor Jon Woody.

Jiný své klimatické obavy probere s přáteli nebo je zformuluje do deníčku, nebo i nějakou uměleckou formou: „Kreativní vyjádření zapojuje pravou i levou hemisféru mozku a identifikuje, čeho se nejvíc obáváte,“ řekla Washington Postu nevadská psychiatrička Elizabeth Haaseová. Malování, tanec, ruční práce… každý může najít svou metodu zpracování emocí. 

Děti potřebují vyjádřit emoce

Zvláště vhodná může být taková umělecká terapie pro děti, které své úzkosti ještě neumějí dobře pojmenovat. „Děti, které zažily požár nebo musely prchat před povodní, potřebují takovou zkušenost nějak vyjádřit, aby ji vnitřně zprocesovaly,“ zmiňuje Davenportová studie svých kolegů. A dospělým dává ještě jednu radu: Pokud vás soustavně trápí stav planety, vyhraďte černým myšlenkám třeba hodinu denně. „Neznamená to ty obavy vytěsňovat, nýbrž je záměrně zadržovat,“ vysvětluje psycholožka.

A psychologové i ekologové se shodnou, že ač jednotlivec toho sám nezmění, hlas každého občana má nějakou váhu. Můžeme psát politikům, podílet se na obecních debatách. A to samé platí pro člověka-spotřebitele; máme na výběr, od jaké firmy kupujeme jaké zboží a služby, takže je možné od nich požadovat informace, jakým způsobem přistupují ke klimatickým otázkám. I taková kapka v moři může vést ke změnám k lepšímu a v krátkodobém hledisku dát naději, ulevit vlastní mysli.