18°C
Přihlásit se nebo registrovat
V Rusku se konají další prezidentské volby. A není žádným překvapením, že jejich největším favoritem je Vladimir Putin, který se i přes pokračující invazi na Ukrajině stále těší nebývalé podpoře ruských obyvatel. V nevyšších patrech tamní politiky se ruský vůdce pohybuje již 25 let. Jak vypadala jeho cesta k moci?
Ačkoliv je Vladimir Putin v posledních letech spojován především s agresivní mocenskou politkou ruského státu, ne vždy tomu tak bylo. V jeho politických začátcích byl ruskou společností i zahraničními partnery vnímán spíše jako reformátor s potenciálem „postavit ruský stát na nohy“. Blesku to sdělil analytik z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Pavel Havlíček.
„Ve svém prvním prezidetském období přišel s celou řadou nových nápadů, bylo to spíše progresivní a reformní období. Bylo vidět, že státu se ekonomicky více daří, z čehož samozřejmě Vladimir Putin benefitoval, dělal celou řadu věcí i pro ruskou střední třídu,“ řekl Havlíček. „To skončilo kolem roku 2009, kdy se začalo ruské ekonomice dařit méně a kdy jsme viděli ty velké ekonomické šoky, podobně jako v našem kontextu,“ dodal.
„Teď už opravdu vidíme mocenského diktátora, který je naprosto odtržen od reality, nesetkává se s lidmi, informace mu v zásadě servírují jenom tajné služby a nic dobrého z toho nekouká, kromě více toho samého – izolace pro ruský stát, izolace ruské společnosti a velké ekonomické problémy, které z toho postupem času mohou vzejít,“ popisuje Havlíček.
Podle Havlíčka ruská společnost není monopolem tak, jak se ji Putin snaží prezentovat. „Ta skupina možná 20 nebo 30 % Rusů kriticky nastavených vůči režimu úplně nezmizela. Možná se zmenšila, část z těch lidí odešla do zahraničí, ale ruská společnost nerezignovala na to, že může být někdy snad něco lepšího než Vladimir Putin a jeho režim,“ uvedl. „Tohle je možná taková informace, která pro nás může být vlastně nadějná a dávat nám i trošku jiný pohled na Rusko,“ dodal.
Vladimir Vladimirovič Putin strávil dětství v Leningradě. V roce 1975 vystudoval práva na tamní univerzitě, dle svých slov proto, aby mohl vstoupit do sovětské tajné služby KGB. Prozradil to v rozhovoru s americkým režisérem Oliverem Stonem, kterému zároveň přiblížil, jak byli v sovětském systému absolventi na práci rozdělováni.
„Museli jste jít pracovat tam, kam vás poslali. A mě poslali tam. Chtěl jsem tam ale pracovat. Nejen to – šel jsem na právnickou fakultu, protože jsem chtěl pracovat v KGB,“ citovala Putina agentura TASS. Jako agent potom pracoval v Německé demokratické republice (NDR), díky čemuž se naučil plynně německy.
V roce 1991 opustil KGB, kde měl pověst zastánce tvrdé linie, a stal se asistentem prorektora Leningradské státní univerzity. Na počátku 90. let se jeho někdejší profesor Anatolij Sobčak stal primátorem Petrohradu a Putina jmenoval svým zástupcem. Putin se tak dostal do okolí lidí, kteří ho budou schopni vynést na samý politický vrchol.
Putinův předchůdce Boris Jelcin se do vysoké politiky dostal v roce 1985, kdy si ho ze sverdlovského oblastního výboru povolal do Moskvy Michail Gorbačov. V červenci 1990 vystoupil z komunistické strany a v roce 1991 byl zvolen ruským prezidentem.
Ve funkci hlavy státu na sebe poprvé výrazněji upozornil v srpnu 1991, kdy odmítl pokus konzervativních sil o puč. Při něm se Putin postavil na stranu Jelcina, což mu v následujících letech pomohlo v jeho politické kariéře.
V červnu 1996 se Putin objevil v blízkosti Jelcina jako zástupce šéfa správy kremelského majetku. V březnu 1997 byl jmenován zástupcem šéfa prezidentské kanceláře a v červnu 1998 nastoupil do čela nástupkyně KGB – Federální bezpečnostní služby (FSB).
Putin se stal ruským premiérem v srpnu 1999. V prosinci téhož roku si ho po překvapivé abdikaci tehdejší prezident Boris Jelcin zvolil jako svého nástupce. V březnu 2000 Putin poprvé zvítězil v prezidentských volbách a v květnu téhož roku poprvé usedl do prezidentského křesla.
Zpočátku si Putin jako ne příliš známý politik popularitu získal rozhodným postupem ve druhé rusko-čečenské válce. Nejvýraznější změny, které upevnily moc Kremlu, přinesly zákony, které prosadil v rámci boje proti terorismu po přepadením školy v severoosetském městečku Beslan, kde v roce 2004 při teroristickém útoku zahynulo přes 330 lidí.
V roce 2004 Putin své vítězství v prezidentských volbách s přehledem zopakoval. S ohledem na ústavu se nemohl ucházet o třetí mandát v řadě, stal se proto znovu premiérem a jako svého nástupce v prezidentském křesle si vybral Dmitrije Medveděva. V roce 2012 si s Medveděvem své funkce vyměnili – Putin opět vyhrál prezidentské volby a znovu se ocitl v čele státu. V roce 2018 byl opět zvolen a tento mandát mu vypršel letos.
V lednu 2021 Putin podepsal zákon, který mu umožňuje ještě dvakrát kandidovat na post hlavy státu. Právní předpis vychází z navržených úprav ústavy, které Rusové odhlasovali v referendu v roce 2020. Prezident je v Rusku volen na šest let a Putin tak může být prezidentem až do roku 2036, kdy by mu bylo 83 let a měl by za sebou 36 let u mocenského kormidla.
Tím by překonal i komunistického diktátora Josifa Stalina, který byl u moci v letech 1927–1953, tedy 26 let, ale ještě by se nevyrovnal carovi Petru Velikému, který v období 1682–1725 vládl 42 let.
Již nedlouho po Putinově nástupu do prezidentského úřadu bylo těžké nalézt ve světě hlavu státu, která má takový vliv a popularitu jako on. Rusové v Putinovi objevili ideálního vůdce, protože podle nich dokáže tvrdě hájit zájmy země v zahraničí a z Ruska po letech chaosu a úpadku opět učinil stabilizovanou velmoc. Putin má stále vysokou popularitu u řady Rusů, kteří oceňují, že se postavil Západu a obnovil národní hrdost.
Ne vždy ale byly vztahy Západu s ruským vládcem tak chladné, jak je tomu dnes. Mnozí zahraniční vůdci dříve Putina označovali za svého přítele. Bývalý americký prezident George W. Bush jej vítal jako „pozoruhodného vůdce“, na odiv bylo stavěno Putinovo přátelství s německým kancléřem Gerhardem Schröderem a italským premiérem Silviem Berlusconim.
V roce 2007 americký časopis Time jmenoval Putina osobností roku za to, že stabilizoval Rusko. Bývalý americký prezident Donald Trump zase kdysi označil Putinovu přízeň za „bonus“ a o Putinovi prohlásil, že je „fajn“. Těsně před ruskou invazí na Ukrajinu zase Putinovo počínání označil za „geniální“. Dobré vztahy měl Putin také s bývalým českým prezidentem Milošem Zemanem, se kterým se několikrát setkal.
Putinovi odpůrci kritizují stav demokracie v Rusku, rostoucí koncentraci moci a budování kultu osobnosti, zvyšující se vliv státu na média a ekonomiku nebo nevysvětlené vraždy novinářů a kritiků režimu.
Kritické hlasy se ozývaly již dříve i ze zahraničí, hlavně při tažení Kremlu proti opozici, během rusko-gruzínské války v Osetii v roce 2008, kvůli ruské anexi Krymu v roce 2014 či kvůli uvězněnému opozičnímu politikovi Alexeji Navalnému, který byl pokládán za jednoho z hlavních Putinových protivníků na domácí scéně a který nedávno zemřel za dosud nevyjasněných okolností v trestanecké kolonii.
Napjaté vztahy má Rusko hlavně s USA, což vygradovalo po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Americký prezident Joe Biden kvůli válce na Ukrajině označuje Putina za válečného zločince a nedávno Biden Putina označil za „šíleného hajzla“. O sankcích ze strany USA a EU Putin řekl, že díky nim se Rusko zmobilizovalo.
Putin vstoupí do historie jako politik, který rozpoutal největší pozemní konflikt v Evropě od konce druhé světové války. Jaderná velmoc Rusko na Putinův rozkaz napadla 24. února 2022 Ukrajinu, konflikt si vyžádal již desítky tisíc mrtvých. Rusko poté začalo vyhrožovat použitím jaderných zbraní, Putin vyhlásil mobilizaci a Rusko po nikým neuznaných referendech anektovalo čtyři ukrajinské oblasti, což většina západních zemí odmítla.
Putin mimo jiné řekl, že Rusko bude usilovat o demilitarizaci a „denacifikaci“ Ukrajiny a později invazi na Ukrajinu vysvětlil pod záminkou „osvobození, ochrany a podpory“ samozvaných lidových republik Doněcké (DNR) a Luhanské (LNR), které vyhlásili na východě Ukrajiny v roce 2014 proruští separatisté a které Rusko později anektovalo.
Ruská armáda ve válce, které se však v Rusku slovem válka pod přísnými tresty říkat nesmí, útočí i na civilisty a civilní objekty, ostřeluje humanitární koridory, drží civilisty v obležených městech a podle dostupných informací používá i zakázané zbraně a útočí také na jaderná zařízení.
V některých městech zvolila taktiku „spálené země“. Od pomoci Ukrajině se Putin pokusil Západ odstrašit hrozbou použití jaderných zbraní – 27. února 2022 šokoval svět, když nařídil uvést ruské jaderné síly do vysokého stupně bojové pohotovosti.
Putin zdůraznil, že jihovýchod dnešní Ukrajiny, kde se nacházejí území ovládaná povstalci, „býval historicky součástí Ruska“ a že „současná Ukrajina byla úplně vytvořena Ruskem, ruskými komunisty“. „Sovětská Ukrajina vznikla v důsledku bolševické politiky, tvůrcem Ukrajiny je Lenin,“ zdůraznil.
Již koncem roku 2021 označil rozpad Sovětského svazu za zánik historického Ruska. Invazi zdůvodnil bez důkazů nutnou „denacifikací“ Ukrajiny, kterou označil za kolonii USA s loutkovým režimem a zemi bez tradice nezávislé státnosti. Již v červnu 2021 Putin obvinil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že svou zemi předal pod plnou kontrolu zahraničí.
Mezinárodní trestní soud v Haagu (ICC) loni vydal zatykač na Putina a také na zmocněnkyni Kremlu pro práva dětí Mariji Lvovovou-Bělovovou, kteří jsou podle něj zodpovědní za únosy ukrajinských dětí z okupovaných území a jsou obvinění z válečných zločinů. Rusko jurisdikci ICC neuznává a Kreml zatykač odmítl s tím, že nemá právní základ.
Putin díky téměř neomezené moci dlouhodobě umlčuje jakoukoliv politickou konkurenci. Situace se ale vystupňovala před parlamentními volbami v roce 2021, kdy začal Putinův režim tvrdě potlačovat aktivity kritické vůči Kremlu. Součástí tohoto tažení proti odpůrcům prezidenta Vladimira Putina byl i zákon, který zakazuje poslaneckou kandidaturu členům organizací prohlášených za extremistické či teroristické. Dvoutřetinovou většinu ve Státní dumě si v nich udržela vládní strana Jednotné Rusko, podle opozice volby provázela řada nesrovnalostí či přímo podvodů.
Ačkoliv v Rusku jsou na nehody opozičních politiků a jiných kritiků režimu zvyklí, mnoho tamních obyvatel zasáhla nedávná smrt opozičníka Alexeje Navalného, který v posledních letech patřil mezi nejostřejší kritiky Putinova režimu. Navalnyj byl odsouzen v několika kauzách a v roce 2021 se v Německu léčil z otravy bojovou látkou novičok.
Oponent režimu obvinil z otravy Kreml a po návratu do vlasti byl uvězněn. Před loňskými Vánocemi byl převezen do vězeňské kolonie ve městě Charp v Jamaloněneckém autonomním okruhu na Sibiři. Ve vězení se od počátku potýkal s bolestmi zad a nohou, nemocemi, kvůli zásahu dozorců nemohl spát, držel několik týdnů hladovku a často byl na samotce.
Letos 16. února ruské úřady oznámily, že Navalnyj zemřel. Bylo mu 47 let. Navalnému se po procházce ve věznici za polárním kruhem udělalo špatně a ztratil vědomí, uvedly ruské úřady. Na jeho úmrtím listu stojí, že zemřel z přirozených příčin. Ruská opozice i představitelé západních zemí ze skonu Navalného obvinila Putina a jeho režim.
Video „Ale no tak, netočíme můj nekrolog,“ věřil Navalnyj.
Video se připravuje ...
Putin je kritiky často kritizován za budování kultu osobnosti tak, jak to bylo typické pro sovětské diktátory. Současný ruský vládce rád staví na odiv svou fyzickou zdatnost, zálibu v outdoorových sportech nebo adrenalinových aktivitách.
Kreml pravidelně zveřejňuje fotografie Putina, kterak interaguje s divokými zvířaty nebo zkouší nejnovější bojovou techniku ruské armády. Putin je zaníceným judistou, rád se také ukazuje na lyžích nebo s hokejkou. Budování kultu osobnosti dokazuje například i Putinova busta v Petrohradu, která byla odhalena v roce 2015.
Život je pro mne nedotknutelný Maigret - Lepší lidé (33 díl). Memento mori!
už nikdo nikomu nevěří - mRNA
odtržený od reality je západ 
Diktátory máme za oceánem. Ti se rozlejzají po celým světě, válčí kde se dá. Hlavně tam, kde jsou zdroje nerostnýho bohatství, které vykrádají a všude staví vojenské základny!!