Dědictví stříbrného věku carství: Za Putina zmizely stovky secesních dač u Petrohradu. Proč?

Ničení architektonických památek v Leningradské oblasti často probíhá v tichosti. Až do počátku roku 2000 zde bylo za památky prohlášeno asi 300 starých dač. Zbývá jich asi třetina – a jistou vinu na tom nesou i úřady.

Vesnice se do roku 1948 jmenovala finsky: Kellomäki, jelikož celá oblast Karelské šíje spadala pod Finské velkoknížectví (ovládané dříve Švédy, pak Rusy). Obec vyrostla spolu se železnicí na přelomu 19. a 20. století. A ukázala se jako příhodná lokalita pro letní byty zámožných obyvatel Petrohradu – centrum tehdejšího hlavního města ruského impéria je 45 kilometrů daleko.

„Ospalá lesní osada na březích Finského zálivu byla jedním z míst, kam hospodářské a kulturní elity impéria unikaly před letním žárem hlavního města. Vlahé mořské vánky za ‚bílých nocí‘ byly perfektním lékem na dlouhé, temné zimy ve městě,“ píše server Rádia Svobodná Evropa.

Magnáti z hlavního města si zde postavili dřevěné vily a penziony v secesním stylu, v nichž přijímali básníky, malíře, filozofy a skladatele, kteří společně definovali tzv. stříbrný věk ruské kultury.

Po vyhlášení nezávislosti na Rusku roku 1917 tuto oblast drželi Finové, Sovětský svaz ji vybojoval začátkem druhé světové války. Obec Kellomäki dostala nové jméno po předsedovi sovětské Akademie věd, petrohradském botaniku Vladimiru Komarovovi.

Renault a I. P. Pavlov

K nejpřednějším dačám stříbrného věku patřila vila Renault. Koupil si ji Émile Renault, Francouz z Belgie, vzdálený příbuzný automobilkářského rodu a majitel hotelu France na Velké mořské ulici v Petrohradě. Jenže ji koupil jen pár měsíců před Říjnovou revolucí 1917, nastěhovat se už nestihl. Po nástupu bolševiků byl nucen i s rodinou Rusko opustit; vila však zůstala v rodině, předal ji své ruské švagrové Vandě Orešnikovové, jež tu zůstala i za finského mezidobí a hostila klienty z Vyborgu a Helsinek.

„Luxusní vila se změnila v penzion. Za vlády Vandy Fjodorovny zde byla obrovská zahrada a park táhnoucí se po svahu daleko dolů k pobřeží. Na svahu bylo mnoho pramenů, které vyplňovaly tři velké ovály, tři rybníky obklopené kosatci. Voda kaskádovitě stékala po bílých kamenných schodech z jednoho jezírka do druhého,“ popsal finsko-švédský spisovatel a překladatel Oscar Parland (1912–1997), který v Kellomäki strávil dětství – a napsal o tom románovou trilogii.

Vila Renault v Komarovu vyrostla znovu jako replika. | AAunion.ru

Do vily dlouhodobě jezdívala na prázdniny i rodina nositele Nobelovy ceny za medicínu, fyziologa Ivana Petroviče Pavlova (1849–1936). Taťána Orešnikovová, dcera paní domácí Vandy, se provdala za Vladimíra, nobelistova syna.

Poté se majiteli nemovitosti stali manželé Lauri-Alexander a Lempi Helena Aarvaovi a přejmenovali ji na Jyrkänne (Útes), protože dům stál na samém hřebeni útesu s krásným výhledem na Finský záliv, Kronštadt a zapadající slunce. Penzion fungoval do poloviny roku 1939, uzavřen byl po vypuknutí zimní války mezi Finskem a SSSR.

Někdejší vila Renault vyhořela v roce 2017. V roce 2019 byla obnovena, ale už je to nová stavba; autentická zůstala jen část obložení, které se podařilo zachránit, a dvoje kamna.

Medveděvovo luxusní sídlo prozradila fotka hub: Tohle je dača pana premiéra, tvrdí ruská opozice

A podobné jsou příběhy řady dalších secesních dač v regionu. Letos vyhořel v nedaleké obci Vyrica krásný zámeček postavený v roce 1912 a spojovaný se jménem Heinricha Wittgensteina, potomka slavného generála z napoleonských bitev a „spasitele Petrohradu“ Petera Wittgensteina.

Před rokem přišel palácový komplex Oranienbaum o památku spolkového významu – daču Maximov  z r. 1892. Zámecká Müserova dača v Kurortném rajonu je vybydlená, obehnaná ostnatým drátem – a její osud nejasný.

Škodí bezdomovci i boháči

Mnohé dači tak či onak přečkaly komunistickou éru, v okolí rostly i další, byť podstatně prostější – například odměny pro spisovatele. Komarovo také v sovětských dobách sloužilo coby dětská rekreační oblast, ale v polovině 90. let ozdravovny zkrachovaly a dači byly opuštěny.

„Přišli bezdomovci, zuřily požáry. Pak přišlo rabování, lidé brali všechno, od krbů až po obklady,“ říká pro Sever Realii Jelena Travinová ze skupiny Staré dači. A jiné ztráty byly záměrné a (alespoň formálně) legální. Majitelé si staré dači kupovali kvůli pozemku, za své peníze objednali expertizy a znalci prokázali, že dača není památkou. A mohlo se bourat. Malebnost letoviska Komarovo se vytratila. Běžné jsou dnes tři metry vysoké ploty, stráže, kamery…

„Většina majitelů se snaží staré dači tak či onak zničit. Jen několik z nich je z vlastní iniciativy obnovuje. Takové ojedinělé příklady jsou v Puškinu a Pavlovsku,“ říká Dmitrij Litvinov, koordinátor projektu Živé město. Jenomže jim úřady často hážou různé klacky pod nohy, vyžadují nejrůznější schválení, posudky...  „Je jednodušší dům zbourat než obnovit,“ lituje Litvinov. Ani památková ochrana často moc nezmůže. „Dům může jednoduše shořet, v případě zničení objektu je automaticky vyjmut z ochrany. Takových případů bylo mnoho,“ dodává.

Památkáři jsou krátcí

Aktivisté se kolem přelomu století snažili historické dřevostavby chránit, blokovat jejich ničení a protestovat proti chátrání. Uspěli jen vzácně. Stejně tak úsilí památkářů přicházelo spíše pozdě.

„Všechny dřevěné architektonické památky v Petrohradě a Leningradské oblasti jsou buď v žalostném stavu, nebo k němu směřují, protože je nikdo nechrání. Historická centra Puškin, Pavlovsk a Oranienbaum za posledních dvacet let téměř úplně přišla o své dřevostavby,“ říká Litvinov.

Putinova nová »dača«: O takovém luxusu si můžete nechat jen zdát!

Ani památky ve veřejném majetku na tom často nejsou dobře. „Vedení Petrohradské státní univerzity by mělo být pohnáno k trestní odpovědnosti za zničení řady památek. Zničili všechno, co spadalo pod pravomoc univerzity,“ pokračuje Litvinov. „I kdyby město tyto domy jen prodalo v dražbě, bylo by to lepší: Dávno by byly opravené. Ale v majetku univerzity tiše chátrají.“

V polorozbořeném stavu je i vila jistého Zajece na hranici Zelenogorska a Uškova, kde v polovině 20. let 20. století pobýval Ernst Otto Åkesson, bývalý ministr spravedlnosti Finska. Nyní byla vila předána státnímu projektu sportovního internátu. „V rámci tohoto projektu má být opravena, ale už mnoho let je opuštěná,“ konstatuje Litvinov.

A co hůř, některé kroky úřadů přímo přispěly k další zkáze. V roce 2008 se z Moskvy do Petrohradu přesunul Ústavní soud. Pro soudce vyrostly osady na Krestovském ostrově a v Komarovu. Navzdory protestům obyvatel zde byly zbourány předrevoluční domy, ustoupit jim musely i domy čestných občanů Komarova Fjodora Niedermayera a Nikolaje Prochorova. Že by o záležitosti pro Petrohrad docela důležité nevěděl Vladimir Putin, jenž odtud pochází a který tu na magistrátu začal politickou kariéru?