18°C
Suezský průplav slaví 150 let. Chtěl ho už Napoleon, ale přepočítal se
Zásadní význam pro cestování i obchod mezi Evropou a Asií mělo vybudování Suezského průplavu v Egyptě. Průplav o délce 193 kilometrů je hranicí mezi Asií a Afrikou a otevřel Evropě Asii. Umožňuje totiž lodím cestovat ze Středozemního do Rudého moře (a naopak) bez obeplouvání Afriky, čímž zkracuje cestu asi o 8900 kilometrů (například cesta z Perského zálivu do Rotterdamu se zkrátila o 42 procent, do New Yorku o 30 procent). V neděli 17. listopadu uplynulo 150 let od slavnostního otevření průplavu.
Při oslavách otevření v roce 1869 kotvilo ve středozemním Port Saídu 48 lodí a tato flotila se pak plavila průplavem. Na první lodi jela jako čestný host francouzská císařovna Evženie, oslav se zúčastnil i rakouský císař, nizozemský kníže a kněžna, pruský a anglický následník trůnu a řada dalších hlav států a šéfů vlád.
Po celé Evropě se tehdy uznale hovořilo o geniálním muži, francouzském inženýrovi Ferdinandu Lessepsovi, který dokončil největší stavbu, jakou kdy člověk uskutečnil od dob faraónů. Stavba tehdy symbolizovala vítězství techniky nad přírodou.
S otevřením průplavu je často spojována opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho. Ten ale toto drama lásky egyptského vojevůdce Radama a otrokyně Aidy, která je ve skutečnosti dcerou etiopského krále Amonasra, začal psát až po otevření Suezu a premiéra se konala v roce 1871 při příležitosti otevření italského divadla v Káhiře.
Myšlenka už z dob faraonů
Ačkoli se myšlenkou spojit průplavem obě moře zabývali již egyptští faraoni, realizován byl až v 19. století. Nyní průplavem, který byl několikrát v ohnisku izraelsko-arabských konfliktů, propluje ročně asi 18.000 lodí. Proti třem lodím denně před 150 lety nyní denně propluje asi 50 námořních korábů.
Význam průplavu ale časem klesal (příliš úzký a mělký pro moderní supertankery), začal ale stoupat po otevření nové větve 6. srpna 2015 v délce 72 kilometrů. Ta umožnila provoz v obou směrech zároveň a zkrátila cestu průplavem na zhruba polovinu - z 22 asi na 11 hodin. Kapacita průplavu se zvýšila z 40-45 na 60-65 lodí denně. Průplav je od roku 2015 hluboký 23 až 24 metrů a široký 205 až 225 metrů.
Žádná zdymadla v průplavu nehledejte
Průplav nemá žádná zdymadla, protože zde není rozdíl mezi hladinami moří. Průplav rozděluje na severní a jižní část slané Velké hořké jezero, přičemž mořská voda ze Středozemního i Rudého moře teče volně do jezera, kde nahrazuje vodu, která se vypařila. Jezero také funguje jako vyrovnávací nádrž redukující následky přílivových proudů v obou mořích.
Podle současných kritérií mohou do průplavu vplout lodě s maximálním užitečným nákladem až 240.000 tun. Délka lodi není omezena, maximální ponor může být 20,1 metru při maximální šířce 50 metrů.
Pro srovnání: v roce 1869 do 164 dlouhého a asi jen osm metrů hlubokého průplavu mohly vplout lodě s maximálním užitečným nákladem 5000 tun s maximálním ponorem 6,7 metru. Na sever proudí průplavem zejména ropa z arabských států, na jih průmyslové výrobky z Evropy a Severní Ameriky. Suezský průplav patří Egyptu a je pro tuto zemi důležitým příjmem financí do státní pokladny.
Předchůdce nynějšího průplavu vznikl již ve 13. století před naším letopočtem, když Egypťané propojili Rudé moře a deltu řeky Nil. Nebylo to však dobré řešení, protože delta Nilu byla zanášena sedimenty. Průplav časem zanikl, později byl několikrát obnoven.
Napoleonovi vyšel rozdíl hladin moří deset metrů
O prokopání průplavu se zajímal i francouzský císař Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení. Nechal vypracovat studii, ta však (v rozporu se skutečností) ukázala, že hladiny obou moří se liší o deset metrů. Proto od záměru ustoupil.
Později projekt zaujal francouzského inženýra a diplomata Ferdinanda Lessepse. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře, kde téhož roku získal koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Saída Paši. Nadšený Francouz, který mezitím přesvědčil všechny investory kromě Britů, se dal do práce. První projekt inženýrů Linanta a Mougela Beyových byl v roce 1856 předložen kolegiu odborníků. S přípravami kanálu zdatně pomáhal i stavitel Alois Negrelli, kterého proslavil pražský viadukt. Samotné stavby (byl jmenován přednostou technického vedení) se však Negrelli již neúčastnil - zemřel zhruba půl roku před začátkem stavby.
Slavnostní výkop v Suezu obstaral 25. dubna 1859 samotný Lesseps s krumpáčem v ruce. Většinu stavebních prací prováděli egyptští vesničané. A více než deset let nato, po zvládnutí mnoha komplikací (rozpočet byl více než dvojnásobně překročen), byla stavba dokončena.
Britové získali nadvládu nad Suezem po okupaci Egypta
Po britské vojenské okupaci Egypta v roce 1882 se průplav dostal pod faktickou kontrolu Londýna. Podle mezinárodní konvence podepsané roku 1888 v Istanbulu byl průplav vyhlášen jako „svobodný a otevřený“ lodím všech států za míru i války, zakazující militarizaci celého přilehlého pásma.
Britové průplavu v podstatě vládli až do roku 1951, kdy jim Egypt vypověděl smlouvu o správě kanálu. V červenci 1956 egyptský prezident Gamál Abdan Násir průplav, jehož akcie se nacházely v rukách britských a francouzských investorů, znárodnil, což vedlo na podzim 1956 k několik týdnů trvající Suezské krizi, kdy Británie, Francie a Izrael zaútočily na Egypt. Krize skončila v listopadu 1956 a v dubnu 1957 byl průplav znovu otevřen za asistence OSN. V roce 1962 byli všichni původní majitelé akcií průplavu vyplaceni Egyptem.
Ještě jednou pak byl kanál zavřen, a to na plných osm let, po takzvané šestidenní arabsko-izraelské válce v červnu 1967. Tehdy zůstalo v průplavu uvězněno 14 lodí ve Velkém hořkém jezeře až do jeho opětného otevření v červnu 1975. Tyto lodě jsou známé jako Žlutá flotila, protože jejich paluby brzo pokryl pouštní písek.
Témata:
Související
