7°C
Vesnici v dovolenkovém ráji zdevastovala sopka. Po letech vstala z popela
Když se sopka Pico do Fogo na Kapverdských ostrovech 23. listopadu 2014 probudila, mladá žena, která si právě otevřela svůj druhý penzion, jen bezmocně přihlížela, jak její hotel Casa Marisa zaplavuje láva. Více než čtyři roky po erupci jsou ještě dlaždice teplé. „Stavělo se příliš brzy na lávě, která ještě nevychladla. V prvních měsících byla podlaha v pokojích tak horká, že se po ní nedalo chodit bosýma nohama,“ cituje agentura AFP hoteliérku Marisu Lopesovou.
O tři měsíce později si postavila nový hotel ve známém a hrozivém stínu vulkánu. Odmítala, stejně jako většina místních obyvatel, opustit své údolí Cha das Caldeiras a svůj podnikatelský sen. „Dnes vím, jaké mám síly a schopnosti. Sopka mi vzala dům, ale dala mi jiný. Bez ní by tu nebyla turistika,“ zdůrazňuje Marisa Lopesová.
Sopka je hlavním zdrojem výdělku pro obyvatele Cha das Caldeiras, a to díky příjmům z turistiky. Na 500 obyvatel je v údolí 30 průvodců a tucet penzionů, restaurací a hotelů. Měsíce, které po erupci z roku 2014 následovaly, byly obtížné. Všechno chybělo: silnice byly zničené, nebyla voda, dodávky elektřiny se obnovily až po mnoha týdnech.
Podnik Marisy Lopesové se nachází v nejvíce postižené zóně údolí, v pustotě, kde se čas zastavil a kde není slyšet ani hlásku. Obyvatelé údolí viděli, jak láva stékající po úbočích sopky pohlcuje jejich pole a zaplavuje ulice a domy. Mladý horský vůdce João vzpomíná na odvahu kapverdských vojáků, kteří sem přispěchali na pomoc z metropole Praia a kteří pomohli místním obyvatelům opustit údolí.
„Tloukli na dveře každého domu, když byla láva už jen 500 metrů daleko, aby se ujistili, že už vevnitř nikdo není,“ říká mladík se zelenýma očima. Jen několik koz uvězněných ve chlívcích přišlo o život. „Navíc zachránili všechny lahve vína z místního vinařského družstva,“ upřesňuje. Na svazích sopky dává vinná réva kořenící v černé zemi víno obsahující tříslo, které je tak silné, že je jeho export zakázán.
„Bylo to krásné sledovat, jak řeky lávy stékají do údolí. Ale když jsme přišli domů...“ João přišel při erupci o svůj dům a všechen majetek. Vláda v následujícím půl roce rozdělovala potravinovou pomoc, ale její postoj je jasný: chce odradit obyvatele od toho, aby se sem vraceli. Ti, kdo chtěli za každou cenu zůstat, museli sami opravit silnice a zaopatřit si nezbytný materiál.
Zenita Montrondová se vrátila čtyři měsíce po erupci. Její dům byl zasypaný. „Zpočátku to bylo těžké. Ale pomáhali jsme si. Trvalo rok, než jsme všechno očistili kladivem, centimetr po centimetru,“ říká. V její kuchyni dosud leží veliký blok lávy. „Mohli bychom ho odstranit, ale neuděláme to. Je to svědek naší historie,“ vysvětluje mladá žena.
Obyvatelé údolí se utěšují, že erupce sopky nastává vždy po 30 až 40 letech. Devětadevadesátiletá Margarita Lopes Dos Santos se stěhovala třikrát, při posledních třech erupcích. „Vzpomínám si na tu první, jako by to bylo včera,“ říká. Bylo to 12. června 1951 a Margarita právě porodila své první dítě. „Bylo to mnohem horší než v roce 2014. Z nebe padaly kameny. Z popela a kouře vznikala tornáda,“ vypráví.
Na záhonku před svým novým domem si Margarita zasadila květiny. Mezi slídou a betonem kvetou šarlatové begonie, jediný ostrůvek barvy v šedočerné krajině.
