Český expert o tíživé situaci v Latinské Americe: Nemyslím si, že se něco změní

Téma, které v posledních týdnech plní stránky světového tisku, je masová migrace obyvatelů Střední Ameriky do Spojených států. Zpřísněná pravidla pro emigraci, která loni zavedly USA, situaci ještě ztěžují. Vyústilo to v tzv. rozdělování rodin na americko-mexické hranici. Děti nelegálních uprchlíků končily v péči úřadů a jejich rodiče ve vazbě, kde čekali na deportaci.

Na podzim začala další vlna migrace a k hranicím vyrazily statisíce lidí převážně z Hondurasu, Guatemaly, Nikaraguy nebo Salvadoru. Pro mnohé z nich je to otázka života a smrti.

Neutěšená je také situace v některých státech Jižní Ameriky. Asi nejvýrazněji je to vidět na Venezuele, která se potýká s hospodářskou krizí, která vedla k odchodu milionů lidí do sousedních států. Odborník na otázky Latinské Ameriky, profesor Opatrný, se pokusil nastínit, co za současným stavem stojí.

Holčička (†7) umírala žízní. Nedali jí napít ani američtí dozorci?

Můžete stručně přiblížit, jak v současnosti vypadá situace ve Střední Americe? Lidé ze Střední Ameriky, zvláště pak například z Hondurasu, prchají do USA, důvodem je prý autoritářská vláda tamního prezidenta Hernándeze. Je situace skutečně tak závažná?

Důvodem útěku lidí z Hondurasu není vláda prezidenta Hernándeze, situace je v celém regionu, s výjimkou Kostariky, ale všude stejná – Honduras, Salvador, Guatemala i Nicaragua patří k zemím s nejvyšší mírou zločinnosti nejen v Latinské Americe, ale v celém světě. Je to zde řádově horší než v často zmiňovaném Mexiku.

Tíživě je pociťována i nevymahatelnost práva. Jen minimální počet těch nejtěžších zločinů včetně vražd, znásilňování, ozbrojených loupeží, únosů se zraněními a doživotními konsekvencemi pro oběti se dostane před soudy a ty většinou pachatele neodsoudí se stále stejným argumentem, nedostatek důkazů. Ve všech zmiňovaných zemích probíhaly dlouhé občanské války, v nichž zemřely desítky tisíc lidí, jen válka v Guatemale měla možná až 300 tisíc mrtvých a život zde ztratil pro celé segmenty společnosti úplně cenu; zabít někoho bez jakéhokoli důvodu tak není v těchto zemích nic výjimečného.

Permanentní strach, obava, že se bude situace dále zhoršovat a špatná ekonomická situace jsou patrně hlavními příčinami masové migrace. Řešení nikdo nezná ani zde, ani v hlavní cílové zemi migrantů, tedy ve Spojených státech.

Korupce, zastrašování, manipulace volbami, organizovaný zločin, drogové gangy. To jsou pojmy pojící se s Jižní Amerikou. Například Nikaraguou celý rok otřásají protivládní protesty, opozice i lidi požadují odstoupení prezidenta Ortegy a jeho manželky, která je zároveň viceprezidentkou. Lze toho nějak dosáhnout? I bez krveprolití?

Zapomněla jste na Ortegovy syny ve funkci ministrů. Ortegův klan nekontroluje jen politickou scénu, ale fakticky vlastní významnou část země. Rozhodně se nevzdá ani svých politických, ani ekonomických pozic dobrovolně. Stejně jako se jich dobrovolně nevzdal před čtyřmi desítkami let klan rodiny Somozů. Museli ho svrhnout ve dvacetileté válce partyzáni. Jedním z jejich vůdců byl dnešní president Daniel Ortega.

84 mrtvých za šest týdnů. Krvavé protesty mají smést prezidenta Ortegu a jeho ženu

Je situace všude stejná? Mnoho jihoamerických států si volilo nové prezidenty, mezi nimi také Kolumbie, tam zvítězil pravičák Duque. Blýská se pro tamní země na lepší časy, nebo zůstane vše při starém?

Ptáte se na Kolumbii, kde situaci silně komplikuje masivní výroba drog v zemi. Během občanské války, trvala víc než padesát let, ovládala levicová guerrilla – FARC – Revoluční ozbrojené síly Kolumbie prezentující se jako ozbrojené křídlo komunistické strany, polovinu území země, kde za tzv. revoluční daň poskytovala prostor pěstitelům koky a výrobcům kokainu.

Postupně se do obchodu s drogami přímo zapojila, a když před dvěma roky podepsala tato perfektně vyzbrojená a organizovaná skupina s vládou mírovou dohodu, část FARCu zbraně nesložila a zůstala u obchodu s kokainem. Tam, kde partyzánské jednotky odzbrojily, pronikly jiné ozbrojené bandy a obchodu se tady zmocnily. Duque je ve velmi obtížné situaci a na další vývoj v Kolumbii lze těžko hledět s velkým optimismem.

Venezuela se už několik let potýká s hospodářskou krizí, ze které mnozí viní prezidenta Madura. Mohl byste přiblížit, jak ke krizi došlo? A co jí předcházelo?

Viní ho plným právem. Venezuela je tragickým příkladem země, kde obrovské přírodní bohatství znamená paradoxně cestu do pekel. Venezuela má největší zásoby ropy na světě, popř. druhé největší po Saudské Arábii. Stát znárodnil ropu ještě před nástupem Chavéze k moci a soustavně zanedbával všechna další hospodářská odvětví.

Když se v roce 1992 pokusil parašutistický podplukovník Hugo Chavéz neúspěšně o puč, obviňoval vládu, že způsobila nebezpečnou závislost Venezuely na ropě, která tehdy představovala 80% exportu. Měl pravdu. Poté co propustili Chavéze po amnestii z vězení, úspěšně kandidoval na prezidentský úřad a když v roce 2013 po patnácti letech v prezidentském paláci zemřel, závisela Venezuela na ropě z 96%! Navíc začal pokles cen této suroviny na světových trzích, což spolu s politikou Chavézova nástupce Madura zcela rozvrátilo křehkou venezuelskou ekonomiku.

Bez jídla, vody i elektřiny. Venezuelané utíkají před chudobou. Hrozí katastrofa, varuje OSN

Loni jsme kvůli nastalé situaci viděli doslova exodus Venezuelců. Mnoho amerických politologů (teorie Javiera Coralese) vyslovilo myšlenku, že prezident Maduro se pomocí hospodářské krize udržuje u moci. Co si o tom myslíte vy?

Obávám se, že se Vámi zmiňovaní američtí politologové mýlí. Příčiny exodu Venezuelců jsou ekonomické i politické problémy, které jsou skutečně způsobeny z velké části Madurovou politikou, ne ovšem cílevědomou. Jeho vláda přivodila Venezuele katastrofální nedostatek potravin, spotřebního zboží i léků.

Pronásledování a věznění opozičních politiků i jejich stoupenců naprosto devastovalo politický systém země. Pokud pak dávali Venezuelci svou nespokojenost najevo masovými demonstracemi, zaplatila víc než stovka lidí svoji účast na těchto protestech životem. Vítězství opozice v parlamentních volbách nic nezměnilo, Madurův režim zabránil parlamentu vykonávat jeho funkce a Venezuelci pak reagují na situaci masovou emigrací.

Co by mohlo situaci ve Venezuele vyřešit? Je změna v čele vlády možná? U moci Madura drží „špinavé“ peníze, z korupce je obviněná i jeho manželka, má Venezuela naději dostat se z krize, pokud současný prezident zůstane u moci?  

Velká část peněz, které Venezuela za svou ropu dostává, jde do kapes (a zahraniční konta) vládních představitelů, ale také armády a policie a potravinové příděly pro příslušníky ozbrojených gard vytvořených už Chavézem k ochraně režimu. Tato situace se nezmění ani s eventuálním růstem cen ropy. V dohledné době však navíc její ceny určitě nenarostou natolik, aby to venezuelské hospodářství zachránilo, a Maduro u moci zůstane i nadále. Bude to znamenat prohlubování krize a další exodus nešťastných Venezuelců.

V Mexiku zastřelili 6 policistů. Popravil je zřejmě nejmocnější drogový gang působící v zemi

Změnu u moci zaznamenalo také Mexiko, prezidentem se poprvé stal představitel levice. Zvolený Lopéz Obrador slíbil, že zemi čekají velké změny. Zarazil zvyšování platů politiků včetně toho svého, zbavil se i prezidentského speciálu. Projevily se už někde jeho „reformy“?

Reformy, které uvádíte velmi kvalifikovaně v uvozovkách, se samozřejmě neprojevily a projevit se nemohou. Žádné reformy to nejsou.

Zmiňujete pak jeden ze základních problémů Mexika a celé Latinské Ameriky, růst kriminality. Tady Lopéz Obrador oznámil jedno opatření, které velmi vylekalo i některé jeho dosavadní stoupence. Rozdělit Mexiko na okrsky, v nichž bude garantem bezpečnosti armáda. Jinak řečeno, výrazná militarizace společnosti v zemi, která se pyšnila přísnou kontrolou armády civilními politiky.

Mexiko skutečně neznalo v posledním století vojenskou diktaturu, která má v Latinské Americe jinak velmi špatnou pověst. Prezident, už se skutečně ujal úřadu, oznámil také úmysl „vládnout spolu s lidem pomocí referend“. První už také vyhlásil. Účastnilo se ho jedno procento voličů a na základě jejich vyjádření Lopéz Obrador zastavil stavbu letiště, kde už byly prostavěny miliardy dolarů. Země přitom nové letiště v hlavním městě naléhavě potřebuje a bude ho muset dříve či později stavět, určitě za vyšší cenu než by stála teď zastavená stavba. I toto rozhodnutí presidentovy stoupence rozčarovalo, stejně jako jeho přátelské vztahy s Madurem.

Nový prezident rovněž slíbil, že „zatočí“ s korupcí. Daří se mu to? Nebo je zatím příliš brzo na to, aby byl vidět nějaký kladný posun?

Tady je na každý soud velice brzy a osobně se obávám, že naděje na naplnění slibů je zde minimální. Státní peníze se budou určitě ztrácet i nadále, inkasovat budou ovšem jiné skupiny politické a ekonomické elity, spíš ovšem elity v uvozovkách.

Stovky politiků se staly terčem útoků právě kvůli tomu, že proti korupci, případně organizovanému zločinu, vystoupili. Má López Obrador vůbec šanci se hluboce zakořeněné korupci a gangům postavit?

Šanci k vystoupení proti korupci a organizovanému zločinu jistě má, bude záležet na jeho osobní odvaze, o úspěchu ovšem velmi pochybuji.

„Homosexualitu vyléčí bití, opozici nechám zavřít.“ Brazílii povládne extremista Bolsonaro

I Brazílie absolvovala prezidentské volby. Jejími největšími kandidáty byli exprezident Lula da Silva a politik ultrapravice Bolsonaro. Muži představují dva extrémy, přesto si získali největší sympatie voličů, proč? Co to o stavu Brazílie vypovídá?

Jde skutečně o dva protiklady. Lula je na jedné straně symbolem nepochybného pokroku v sociální oblasti a zároveň ovšem dramatického růstu korupce v zemi. Peníze ze státního ropného podniku PETROBRAS, druhdy nejúspěšnější firmy v Latinské Americe, byly masově používány pro korumpování politiků i veřejnosti.

Pověst PETROBRASu tím velice utrpěla, což platí i o dalším velkém brazilském podniku Odebrecht, ten měl dokonce speciální tajné oddělení pro korupci nejen v Brazílii, ale v celé Latinské Americe, což těžce poškodilo brazilské zájmy v mezinárodním měřítku. Mělo to samozřejmě dopad i na hospodářský vývoj, a to vše dokázal využít Bolsonaro ve své kampani. Získal kritikou korupce sympatie poloviny Brazilců, což jen potvrdilo rozdělení země, patrné ovšem ještě před volbami.

Volby nakonec vyhrál Bolsonaro, do karet mu nahrálo i to, že Lula skončil kvůli korupci ve vězení a voleb se nemohl zúčastnit. Novému prezidentovi se přezdívá brazilský Trump, co od něj můžeme čekat? Už teď má na kontě několik kontroverzních výroků (např. proti homosexuálům, zacházení s opozicí apod.), kvůli kterým se lidé bojí o budoucnost demokracie v zemi.

Někteří lidé se skutečně bojí o budoucnost brazilské demokracie, další ovšem Bolsonarovo vítězství přivítali jako naději. Nejen ti, kteří považuji korupci za extrémně nebezpečný fenomén podkopávající demokracii spolehlivěji než kontroverzní výroky o homosexuálech. Ti nadšeně přijali jedno z prvních praktických opatření nového prezidenta, který se ještě neujal úřadu, ale oznámil jmenování ministra spravedlnosti.

Je jím muž, který stojí za vyšetřováním těch největších korupčních skandálů posledního desetiletí. Osobně si pak myslím, že velkou roli hrál v Bolsonarově vítězství slib tvrdého postupu proti zločinu. I v Brazílii narostla za vlády Luly a jeho nástupkyně v úřadě Roussef zločinnost neohrožující paradoxně ty nejbohatší Brazilce, ti mají spolehlivé soukromé strážce, jinak ale všechny vrstvy brazilské společnosti. Bolsonarův slib, že nadále nebudou zákony chráněni víc zločinci než jejich oběti a policisté, mu nepochybně získal hodně voličů a pokud v tažení proti kriminalitě dosáhne úspěchu, jeho popularita jistě naroste.

Po 60 letech míří do čela Kuby někdo jiný než Castro. Co to může změnit?

Díaz-Canel v loni dubnu vyhrál prezidentské volby na Kubě, vystřídal tak v čele muže z rodiny Castrů, ale změnila se Kuba nějak? Nebo je nový vůdce jen pokračovatelem, ne-li loutkou, v rukou Komunistické strany, v jejímž čele stojí exprezident Raúl Castro?

Kuba se zatím nezměnila a v dohledné době se určitě nezmění. Ano, píšete to sama v otázce. Podle ústavy je na ostrově rozhodující institucí komunistická strana a v jejím čele stojí i nadále Raúl Castro. Přinejmenším až do příštího sjezdu v roce 2021. Díaz-Canel je navíc jeho „odchovancem“ a všechna jeho dosavadní prohlášení tomu odpovídají.

Konec konců o tom svědčí i jeho zahraniční aktivity – před měsícem navštívil Čínu, Laos, Vietnam a Rusko. Jednání s nejvyššími představiteli všude potvrdila „všestrannou spolupráci“. V Latinské Americe pak udržuje úzké kontakty především s Venezuelou a Nikaraguou. Opravdu si nemyslím, že se na Kubě něco změní.

V tomto názoru mne utvrzuje přijetí nové kubánské ústavy dva dny před vánočními svátky. Objevila se v ní sice možnost vlastnit soukromě nějaký majetek, ne však v případě velkých podniků významných pro národní ekonomiku. V ústavě pak zůstal zakotven socialistický charakter státu i role komunistické strany jako rozhodující společenské síly v zemi.