Kvůli poporodním úzkostem nevycházela z domu, bála se i "nebezpečných" hrnců. Pak začala pomáhat ženám ve stejné situaci
Během prvního těhotenství se u ní objevily úzkosti, na které do té doby nebyla zvyklá. Myslela si, že po porodu odezní, ale opak byl pravdou. Strachy a obavy o zdraví novorozeného dítěte ji paralyzovaly natolik, že nebyla schopná ani sama vyjít z domu. Veronika Kubrichtová se z těchto nepříjemných stavů dostala až díky psychiatrické péči a antidepresivům. Tehdy se rozhodla založit organizaci Úsměv mámy, která už deset let pomáhá ženám v podobné situaci. Psychickými problémy totiž po narození dítěte trpí podle statistik jedna z pěti žen.
V reálu bude ale tohle číslo nejspíš ještě vyšší, ne všechny ženy totiž vyhledají odbornou pomoc. „Poporodním blues, tedy emočními výkyvy po porodu, trpí až 80 % žen. Je to naprosto normální, ale málokdy vás před tím někdo předem varuje. A už takřka vůbec se nemluví o poporodních úzkostech nebo depresi, což se snažíme změnit. Ono narození dítěte, obzvlášť toho prvního, je často dost jiné, než si to představujeme,“ říká v novém díle pořadu Blesk Podcast zakladatelka Úsměvu mámy.
Poporodní deprese je stále z velké části tabu, i když nejde o nic výjimečného. Čerstvé maminky se s ní ale často nechtějí svěřovat, protože cítí stud a selhání. „Slýcháme takové to – máš zdravé dítě, měla bys být šťastná! Ale my nejsme a stydíme se za to,“ popisuje Veronika, která si náročnými stavy po porodu prošla hned dvakrát, po narození prvního i třetího dítěte.
„U prvního syna to byly velké úzkosti. Měla jsem pár vytipovaných nemocí, ze kterých jsem měla až panický strach, bála jsem se vařit v některých hrncích, protože mi přišly nebezpečné. Pětkrát denně jsem byla schopná volat manželovi, protože jsem na něm byla zcela závislá, bez něj jsem odmítala vyjít z domu. Věděla jsem, že je něco špatně, že tohle nejsem já. Ale nešlo s tím nic dělat,“ vypráví svou osobní zkušenost. Z dnešního pohledu uznává, že její obavy byly iracionální a zvnějšku až legrační. Jí ale v tu dobu nepřišly směšné ani náhodou. „Venku jsem třeba viděla něco, co vypadalo jako od krve. Ani jsem se k tomu nepřiblížila, ale hlavou už mi začalo vířit, jestli jsem na něco takového nemohla šlápnout a pak to na botě donést domů a tím ohrozit své dítě. Byla jsem takovými myšlenkami posedlá,“ vzpomíná.
Od úzkostí jí pomohla odborná péče a medikace. Po třech letech se tak cítila připravená na další přírůstek. „Měla jsem strach, že se to vrátí. Ale nestalo se nic. Všechno probíhalo v pohodě. A tak jsme si s manželem po delší době pořídili i třetí dítě. A místo úzkostí tentokrát přišla šílená deprese. Taková, že mi až narušila kognitivní funkce. Ztrácela jsem se i v obchodě nebo ve škole, kam chodily mé starší děti. Fungovala jsem naprosto roboticky, starala jsem se, ale uvnitř jsem byla naprosto rozsypaná,“ říká upřímně.
Ačkoliv se tehdy už delší dobu poporodním depresím věnovala a její organizace Úsměv mámy fungovala několik let, přesto to pro ni nebylo snadné. „Věděla jsem, jak to chodí, že je to většinou dočasné, že to odezní… Znala jsem ty příběhy. Stejně jsem ale měla obrovský strach, že mně se to nestane. Že už se takhle budu cítit pořád. Naštěstí jsem to začala řešit takřka ihned, znovu jsem začala brát léky a samozřejmě to po čase přešlo,“ dodává Kubrichtová.
Myslela, že má alzheimera, byla to poporodní deprese
Případy poporodní deprese jsou různé. „Například jedna z mých kolegyň byla v takových stavech, tak dlouho už nedokázala ani spát, že prostě přestala zvládat číst. Nebyla schopná si písmenka poskládat dohromady. Neorientovala se ani ve vlastním bytě. Myslela si, že má alhzeimera a nikdo to neví,“ říká Veronika s tím, že ale spousta aspektů je u žen s depresí společná. Jde o ztrátu schopnosti prožívat radostné okamžiky, o pocit, že žijete pod černou dekou, že vás jakýsi poklop odděluje od zbytku světa. O problémy se spánkem, nechutenství… „Často přichází i myšlenky na útěk od toho všeho. Že nás to napadne, ještě není alarmující, ale určitě jsou i ženy, které opravdu utekly. Znám například jednu, která dítě velmi chtěla a po porodu zvažovala, že ho dá k adopci. Za vším stála deprese, dnes je z ní naprosto milující máma,“ vypráví v podcastu.
Výjimkou nejsou ani sebevražedné myšlenky a v případě nevyhledání pomoci může poporodní deprese opravdu skončit fatálně. I s takovými případy se Kubrichtová za deset let praxe setkala. „Je nesmírně důležité o tom mluvit, říct si o pomoc. Protože kdy jindy? Svěřit se svému okolí, odborníkovi nebo se obrátit přímo na nás, na Úsměv mámy. 99 % případů má šťastný konec. Ale je důležité to sdílet a vědět, že se to neděje jen vám. Že nejste nijak divná nebo špatná matka, že to není vaše vina, a že je to poměrně běžné,“ uzavírá.
Pokud se o poporodní depresi, úzkostech a příbězích žen, které si těmito stavy prošly, chcete dozvědět víc, pusťte si celý rozhovor s Veronikou Kubrichtovou nebo navštivte přímo stránky Úsměvu mámy.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.