Holeček o smrti parťáka Húserky: Jsem s tím srovnaný. Život je moc krátkej na prolívání slz

Natáčení s Markem Holečkem probíhalo jen den po Húserkově pohřbu, kam český lezec plánoval jet. Nakonec se ale posledního rozloučení nezúčastnil. „Rodina si to nepřála, a to se musí respektovat. Mám u nich nasazenou psí hlavu, jede tam naprostá averze. Asi proto, že jsem přežil, nevím,“ vysvětluje svou neúčast. Podle mnohých je příliš cynický a jeho postoje nepochopitelné, on ale svůj přístup vysvětluje jinak. „Pro mě ten příběh skončil ve chvíli, kdy z Ondry odešla duše. Ta dělá člověka člověkem, bez ní zbude jen prázdná schránka. Pohřeb, to už je jen takový technický ukončení. I když tomu někteří nevěří, já v sobě bolest mám a ponesu si ji navždy,“ dodává.

Podle Máry, jak se Holečkovi běžně přezdívá, se lidi zbytečně soustředí na to špatné. „Mám spoustu záběrů toho, kdy je ten kluk naprosto šťastnej. To se nedá nahrát. Plnili jsme si sen. Sedm dní, až do toho osudnýho okamžiku, to byla parádní jízda. Vracet se k tomu jedinými špatnýmu kroku a zapomenout na ty tisíce přesných a precizních, to je jen bolest a nevyrovnání,“ říká v podcastu s tím, že on se ztrátou kamaráda vyrovnaný je. „Naprosto. Nemám výčitky, neroste ve mně bolest. Ta je konstantní. Ztratil jsem bezvadnýho parťáka, jasně, že to není zážitek, který by byl vykreslený v zářivých barvách. Ale mně to nepřipadá děsivý. Děsivý to bylo jen ve chvíli, kdy mi došlo, že mu nedokážu pomoct.“

Tragická smrt Ondry Húserky v Himálaji: Horolezci zpochybňují Markův popis události!

Šlo neštěstí předejít? Udělat něco jinak? Podle Holečka rozhodně ne. „S tím, co jsem měl, s mýma možnostma, jsem udělal maximum toho, co bylo možný. Lidi mě podezřívají, proč jsem hned nevolal záchranu. Ale když vedle vás někdo spadne a začne přidušeně volat o pomoc, řešíte v první řadě jeho. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale nešlo to, byl zaklíněný. Tak jsem ho aspoň zabezpečil tak, aby to zvládl, než dorazí pomoc,“ popisuje Holeček, kterému ale záhy došlo, že žádné posily už Ondrejovi nepomůžou.

Říkají, že jsem zrůda. Možná jo

„To je další věc, kterou mi lidi vyčítají. Jak jsem to prý mohl poznat? Ale kurňa, já to poznám! Když z člověka odejde duše, je to sakra rozdíl. Ta změna je obrovská. Nezažil jsem to poprvé, vím, jak to vypadá,“ tvrdí horolezec. Sám měl pak velké problémy se z trhliny dostat, zmrzla mu lana a návrat nebyl snadný. Navíc měl téměř vybitý satelitní telefon. „Za těch osm dní se skoro vybil. Zvládl jsem poslat poslední tři zprávy zhruba ve znění: Stalo se neštěstí, nedá se vrátit, je konec. Záchrana zbytečná. Zítra se pokusím sejít dolů a zavolám,“ vypráví.

Horolezec Holeček po smrti kamaráda: Ondrova rodina mě na pohřbu nechtěla!

I on ale přiznává, že není stroj a emoce ho dohnaly. „Emoce přijdou vždycky, ale až v okamžiku, kdy si je můžete dovolit. Na mě padly až o dvacet, možná víc, hodin později. Pak jsem se rozbrečel,“ přiznává. Po návratu do civilizace se musel potýkat s celou řadou dalších nepříjemností. „Než jsem slezl dolů, vytvořily se úplný vycucaný příběhy. Říkají o mně, že jsem necitlivá zrůda. Možná jo, já se přece jen vidím asi smířlivěji, než mě vidí jiní. Četl jsem dokonce, že jsem tam Ondru měl shodit. Přišlo to z jeho blízkýho okolí. Jo, mrzí mě to. Ale já vím, že jsem udělal všechno, co jsem mohl. Tak to prostě bylo,“ uzavírá.

Pokud vás zajímá víc vzpomínek na poslední chvíle Ondreje Húserky, ale i to, jak smrt parťáka ovlivnila Holečkovi plány do budoucna, jestli je sobec, co na jeho vášeň říká rodina a mnoho dalšího, pusťte si celý Blesk Podcast.